Můžu si žít svůj život, chválí si paralympionik vlastní bydlení

Večeřet to, na co mám chuť, nebo si přispat o půl hodiny déle. Běžné věci, které lidé s tělesným postižením v ústavu nezažijí. Lepší alternativu jim už rok nabízí nezávislé bydlení v kampusu v Brně.

BRNO Ještě loni žil Radovan Křenek v ústavu sociální péče Kociánka v Brně. V červnu loňského roku mu však oznámili, že už v Brně zůstat nemůže a na konci léta se musí přestěhovat do ústavu v Habrovanech.

„Přišla za mnou sociální pracovnice, že už pro mě na Kociánce není místo. Tehdejšímu řediteli se ještě podařilo prodloužit můj pobyt do konce září, ale pak jsem musel pryč,“ vypráví Křenek. V Brně nechal kamarády i bocciu, sport, díky kterému se s českým týmem dostal až na paralympiádu v Athénách. „Nikdo se mě na nic neptal, změnu mi prostě oznámili,“ zlobí se i po roce Radovan.

V Habrovanech nakonec příliš dlouho zůstat nemusel. Loni v listopadu vznikly v areálu Univerzitního kampusu v Bohunicích dva byty nezávislého bydlení, kam se s Hanou Teichmannovou, další klientkou Kociánky, přestěhoval.

Po roce společného bydlení si ani jeden z nich nestěžuje. „Tady si můžu svůj život organizovat víceméně podle sebe, v ústavu je člověk závislý na denním režimu i asistentech, kterých je často na celé oddělení málo. Když jsem potřeboval na záchod, řekli mi, že musím vydržet nebo mi dají plenu,“ popisuje největší rozdíl Křenek. Nyní má on i Hana asistenta k dispozici nepřetržitě 24 hodin denně, kromě pomoci s každodenní hygienou je doprovází do stacionáře, na úřady, nákupy nebo do divadla. Společně také vaří a fungují jako normální domácnost.

Půl metru salámu, prosím

Sdružení Domov pro mne, které byty provozuje, obnovil Libor Doležal v roce 2004. Nyní je jeho ředitelem. „Bylo to hlavně kvůli Radovanovi, chtěl jsem, aby mohl žít plnohodnotný život,“ vysvětluje.

Sám prožil dětství na Kociánce, odkud se s Radovanem zná, a do „normální“ společnosti se dostal díky spolužákům z gymnázia Integra v Brně-Líšni. „Nebylo to nic jednoduchého. Přišel jsem třeba do řeznictví a chtěl půl metru salámu. Neměl jsem tušení, že se prodává na váhu,“ popisuje střety s realitou Doležal.

Cílem celého projektu je podpořit začlenění těžce tělesně postižených do normální společnosti. „Lidé si často myslí, že tělesně postižený člověk je zároveň mentálně postižený, to ale vůbec nemusí být pravda,“ upozorňuje Doležal. „Takové situace často zažívají postižení na úřadech – úředníci se s postiženým vůbec nebaví, mluví na asistenta. Nebo jim řeknou, ať počkají, že vezmou někoho, kdo pracuje. Že si postižení můžou počkat. Jenže třeba Libor jako ředitel sdružení má celý den co dělat,“ potvrzuje jeho slova mluvčí sdružení Pavla Střechová.

Důležitý je podle ní rozdíl mezi chráněným a nezávislým bydlením. „Chráněné bydlení je zákonem stanovená sociální služba a je většinou určená pro lidi s mentálním postižením. Toto bydlení (nezávislé) je pro lidi produktivního věku s tělesným postižením, kteří nemají psychické nebo mentální postižení,“ vysvětluje Střechová.

„V bytech chráněného bydlení musí člověk vydržet nějakou dobu sám. A to u takto těžce tělesně postižených nejde, ti si ani nezavolají mobilem pro pomoc,“ dodává Libor Doležal.

Finančně drží projekt nad vodou pomoc sdružení, sponzorů nebo dotace magistrátu a kraje. I přesto ale chybí peníze na provoz. „Pokud se nám nepodaří sehnat během půl roku půl milionu korun, bude nezávislé bydlení vážně ohroženo,“ potvrzuje Doležal.

Kateřina Šmajzrová
Mladá fronta DNES

(Visited 6 times, 1 visits today)

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.