Tanec jako cesta ke zdraví

O tom, jaké jsou možnosti taneční terapie a co může tanec současnému člověku dát, hovořila brněnská psycholožka Jaroslava Dosedlová.

Psycholožka Jaroslava Dosedlová se věnuje tanci a pohybu výzkumně na akademické půdě i v praxi při práci s klienty.

– Tanec dnes většinou spojujeme se zábavou a bezstarostností. Co znamenal v minulosti?

 

Po dlouhá staletí byl chápán jako posvátná spirituální aktivita, způsob, jak komunikovat s bohy či s duchy a jak je uctívat. Od nepaměti byl spojen s významnými tématy lidského života. V pravěku tvořil součást rituálů vztahujících se k lovu, první zemědělci skrze tanec prosili o déšť a dobrou úrodu, od starověku se stal pevnou součástí náboženských obřadů. S nástupem křesťanství se pak pohled na tanec zcela proměnil, najednou byl označován za aktivitu směřující proti bohu. Paul Bourcier, francouzský historik tance, říká, že tento odpor církve vůči tanci má dva hlavní důvody. Prvním je sexuální a dionýský náboj, který tanec měl v době zániku Říma. Druhým pak fakt, že skrze tancem navozený trans mohl každý tanečník být v přímém kontaktu s nadpřirozeným světem. To by vlastně znamenalo, že církev by ztratila svou roli prostředníka mezi věřícím a bohem. Každopádně až do novověku měl tanec pověst nemravné, nevhodné, nedůstojné a jasně pokleslé aktivity. Z mého pohledu teprve nedávno začal znovu získávat zpět svůj kredit. A možná i proto je ještě dnes pro mnoho lidí naší kultury překvapující, co vše jim může dát. Pobaví, potěší, vzruší, ale může také zprostředkovat autentický kontakt se sebou samým i s druhými lidmi, osvobodit dosud skryté emoce, myšlenky a impulzy. A právě toho využívá současná taneční terapie.

 

– Zjednodušeně se dá říci, že tančit nebo prostě se jen hýbat je snadné a dělá to každý. Kudy vede hranice mezi tancem „jen tak“ a taneční terapií?

 

Tyto otázky jsou zcela na místě. Pro lepší přehled můžeme odlišit „taneční terapii“ a „terapeutický tanec“. Taneční nebo tanečně-pohybová terapie musí naplňovat kritéria kladená na psychoterapii obecně. Stanislav Kratochvíl charakterizuje psychoterapii jako léčebné působení psychologickými prostředky, jako jsou slova, neverbální chování, podněcování emocí, vytvoření terapeutického vztahu, sugesce, učení, vztahy a interakce ve skupině a další aktivity. Zásadní je, že toto působení je záměrné a plánovité. V taneční terapii je hlavním psychologickým prostředkem, který vede k náhledu, (sebe)uvědomění a změně, právě tanec, pohyb. Všichni účastníci, čili klient i terapeut, pracují v terapeutickém kontextu, tedy jasně si vědomi způsobů a cílů práce.

Skupina či jednotlivec, který se zabývá (terapeutickým) tancem, nepochybně profituje z jeho pozitivních účinků, ty jsou ale méně zřetelně plánovány, zacíleny a reflektovány. Metou takových aktivit je pohyb, tanec sám o sobě. Ventilace emocí, změny v prožívání, myšlení nebo chování se stávají jen přidruženým efektem, který si účastník nemusí uvědomovat ani k takovému uvědomění není veden. Příkladem mohou být břišní tance, afro tance nebo nacvičování tanečních choreografií s klienty s různými handicapy.

Jednoduše řečeno: terapeutický tanec může mít vypracovanou teorii terapeuticky účinných prvků, ale nemá ambice vést odkrývající a rekonstrukční terapii v určitém časovém úseku. Funguje podobně jako podpůrná terapie – poskytuje porozumění, příjemnou atmosféru, aktivizaci a důvěru ve vlastní síly.

 

– Jak souvisí taneční terapie s dalšími terapeutickými metodami využívajícími práci s tělem?

 

Taneční terapie se objevila ve 40. letech 20. století v USA společně s hnutím terapií zaměřených na tělo. Všechny tzv. bodyterapie rozvíjejí své koncepce v rámci celostního paradigmatu, to znamená, že psychiku a tělo pokládají za neoddělitelný, vzájemně propojený celek. Každý pohyb je spjat s emocemi a náš prožitek při tanci se stává základem žádoucí změny. Terapeut v rámci terapeutického vztahu vede klienta k propojování neverbální (zejména pohybové) zkušenosti s verbálním pojmenováním a hledá s ním souvislosti v životě. Postupuje tedy od pohybu k emocím (prožitkům) a od nich k výkladům sebe a světa. Terapie zaměřené na tělo se více věnují tělu jako takovému, jeho pocitům a prožitkům než pohybu. Rozdíl tedy můžeme vidět v tomto zaměření. Je ale pravda, že v mnoha bodech se potkávají. Společným jmenovatelem jsou nepochybně terapeuticky účinné prostředky jako důraz na rozvoj tělesného sebeuvědomění, práce s energií, tzv. uzemnění (grounding) pro zvýšení pocitu stability a jistoty, práce s dotekem, dechem, hlasem a očním kontaktem.

 

– Jaká kvalita zážitku odlišuje taneční terapii od jiných druhů?

 

Nedávno jsem byla na přednášce vynikajícího německého psychologa prof. Julia Kuhla. Hovořil o rozdílech mezi egem (já) a self a významu tohoto rozlišení pro psychoterapii, koučování nebo seberozvoj. Pokud chceme dosáhnout trvalejší změny v sebesystému, např. zvýšit míru sebeúcty, musíme oslovit právě self. To nikdy není možné jen racionálněverbálním způsobem, naopak vysoce důležitý a nutný je tu prožitek. Já osobně preferuji práci s tělem a pohybem právě pro jejich úzkou vazbu s emocemi. Když to zjednoduším, pohybově a somaticky zaměřenou intervenci vnímám jako „zkratku“ k autentickému prožitku, který může být následně integrován.

 

– Existují situace nebo klienti, pro něž by taneční terapie neměla být indikována?

 

Kontraindikací je jen velmi málo. Jako nevhodné stavy můžeme považovat akutní krize (panická ataka, psychózy v akutní fázi, delirantní stavy) nebo těžké formy deprese. Taneční terapie má velmi vysokou schopnost přizpůsobit se potřebám konkrétního klienta, a proto i široké pole uplatnění. Je užitečná nejen pro ty, kteří se mohou hýbat a zároveň nemusejí umět tančit, ale i pro ty, kdo jsou upoutáni na lůžko. Mohou využívat řadu dílčích technik od pohybů jen některými částmi těla, až po intenzivní vizualizaci a imaginaci pohybu. Podstatné je, aby terapeut vždy pracoval skutečně jako terapeut, ať už pracuje se skupinou, či jednotlivci. To znamená s vědomím terapeutického cíle a paletou intervencí, které k němu mohou vést, a v kontaktu s aktuálním děním v terapeutickém poli.

 

– Lze několika slovy popsat aktuální postavení taneční terapie ve světě a v České republice?

 

Řekli jsme, že taneční terapie vznikla v USA. V roce 1966 byla založena Asociace americké taneční terapie (A. D. T. A.). V současnosti podporuje její výzkum, výuku a šíření v praxi. Evropská asociace taneční a pohybové terapie (EADMT) vznikla v Mnichově roku 2010. Soustředí se na profesionální standardy praxe tanečních terapeutů a podporu spolupráce jednotlivých zemí na poli vzdělávání, výzkumu i praxe. Členem EADMT je i Česká asociace taneční a pohybové terapie TANTER, která byla založena r. 2002. I v zemích, které nejsou členy zmíněných organizací, se tento druh terapie rozvíjí, jmenovat je třeba země skandinávské, Austrálii, Jihoafrickou republiku, Indii či Japonsko. Americká škola a na ni navazující směry vycházejí majoritně z Labanovy analýzy pohybu, která přechází i do evropského kontextu. Taneční terapie jako relativně mladé terapeutické odvětví je ve stálém vývoji. Zejména v práci zaměřené na seberozvoj a sebepoznání se jednotliví terapeuti i národní terapeutické školy velmi často inspirují tradicemi vlastní kultury. Pokud hovoříme o přístupech mimo zmíněný hlavní proud, nelze opomenout například školu primitivní exprese. Tato metoda terapeutického tance se rozvíjí zejména ve Francii (France Schott-Billmannová), využívá africké rytmy a jednoduché pohyby vycházející z chůze. Tyto pohyby jsou navázány na základní emoce a aktivity, kterým se člověk věnoval po tisíciletí (lov, sběr, zemědělská činnost). Terapeut nabízí celé spektrum prožitků ukrytých v jednoduchých pohybech a vede skupinu k jejich integraci. Přístup symbolické taneční terapie je spojen se jménem Laury Sheleenové. Vychází z hlubinné psychologie C. G. Junga a pracuje například s tančenými archetypy. Ve Španělsku a zemích Latinské Ameriky se objevuje psychobalet, eklektická metoda využívající prvky baletu a dalších tanců, a opomenout nemůžeme ani přístup nazývaný „Río abierto“ (otevřená řeka), který spojuje pohyb, skupinovou dynamiku a prvky Gestalt terapie.

 

– Jaký způsob práce máte vy osobně nejraději?

 

Psychologii se věnuji především v akademické sféře, nicméně mám za sebou dlouhodobý psychoterapeutický výcvik i řadu školení a dílen taneční terapie a somaticky orientované psychoterapie. Ráda propojuji zkušenosti v různých seberozvojových kurzech, které pro široké spektrum populace od adolescentů až po seniory vedu již více než 15 let. V posledních letech spolupracuji s psycholožkou a terapeutkou Helenou Bezděkovou, která obohacuje naši společnou práci expresivními technikami, včetně hudby a dalších arteterapeutických prvků. Věnujeme se lidsky důležitým tématům (sebeúcta, hranice, péče, svoboda, komunikace, láska…). Těší mě, pokud mohu zprostředkovat účastníkům pocit pospolitosti, propojení a zároveň autenticity. Moje zkušenost říká, že právě skupinové aktivity ve sjednoceném rytmu a pohybu pomáhají zvědomovat a saturovat potřeby, které v reálném životě často opomíjíme. Myslím, že tohle naší individualisticky zaměřené kultuře chybí. Skrze tanec je možné relativně rychle proniknout k podstatě problému, smyslu otázky, lze prožít zkušenost, emoci. Odpovídající prožitek a změna jsou reálné, cítím je v těle, stávají se hmatatelné, zřejmé. Racionální povídání podle mě udržuje prožitek a změnu v rovině virtuální, existuje jen jako představa. Proto v moderním světě, kde digitální komunikace a virtualita často dominuje, považuji tanec a neverbální zkušenost, kterou přináší, za velmi důležité a osvěžující.

 

 

Jaroslava Dosedlová

Vystudovala psychologii na MU v Brně, působí v Psychologickém ústavu FF MU v Brně, kde vyučuje a věnuje se výzkumu. Absolvovala dlouhodobý psychoterapeutický výcvik v systémově zaměřené terapii Model růstu dle V. Satirové MOVISA, taneční terapii studovala na stážích u F. Schott-Billmannové, L. Sheleenové a E. Lecourtové na Université René Descartes v Paříži. Je autorkou knihy Terapie tancem (Grada, 2012), ve volném čase se věnuje baroknímu tanci, má zkušenost s baletem, flamencem a folklórním tancem.

 

Seberozvojové taneční a pohybové kurzy pro ženy i muže

Láska: 4.-6. dubna 2014 v Praze

Já v pohybu a pohyb ve mně: 11. dubna 2014 v Olomouci

Radost: 7.-9. listopadu 2014 v Brně

Rok ženy: 21.-23. listopadu 2014 v Praze

 

Co s námi můžete:

– zažít radost z pohybu

– vnímat lépe vlastní tělo a jeho potřeby

– navázat hlubší kontakt se sebou i s druhými

– leccos si vyzkoušet v bezpečném prostředí uzavřené skupiny

– najít odpovědi na otázky, na které hlava nestačí

– pečovat o sebe

– odpočinout si

– nebo prostě jenom být

 

Co rozhodně nemusíte:

– umět tančit

– mít pohybové nadání

– dělat cokoli, co sami nechcete

autor: Barbora Krčmářová, Psycholožka, Gestalt terapeutka, krizová interventka

Psychologie dnes

(Visited 6 times, 1 visits today)

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.