První homosexuálové se stali pěstouny

Vladimír Patera a nevidomý František Baďura jsou v Česku první gayové, kteří si do pěstounské péče vzali z dětského domova malé handicapované chlapce. Zatímco osvojit si dítě naše zákony gayům a lesbám neumožňují, vstupovat do pěstounské péče mohou.

Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier chce ale prosadit, aby homosexuální páry mohly děti i adoptovat. Jak se gayům z naší reportáže daří děti vychovávat v pěstounské péči a jak na ně reaguje jejich okolí? Uvidíte v reportáži České televize v pořadu Reportéři.

Jak vlastně vás napadlo jako vstoupit do pěstounské péče s klukama?

Vladimír PATERA, pěstoun:
No, v podstatě to bylo tak, že jsme chtěli tvořit nějakou jakoby, jak se říká, úplnou rodinu, ale chtěli jsme prostě mít samozřejmě i tu možnost vychovávat děti a mít je jakoby za svý.

V Česku žijí desítky homosexuálních párů, jež mají v pěstounské péči malé děti původně z dětských domovů. Vladimír s Františkem jsou však úplně první gayové pěstouni, kteří vychovávají děti dvě. Mladší Martin je zatím na rozdíl od staršího Kryštofa v takzvané předpěstounské péči. Na prospěšnost výchovy dětí v pěstounské péči homosexuály, který zákon povoluje, není mezi odbornou psychologickou obcí jednoznačný názor.

Jaroslav ŠTURMA, dětský psycholog:
Dítě, pokud je to jen možné, má mít kolem sebe rodiče, nebo náhradní rodiče, matku a otce, muže a ženu.

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Ty různé úchylky, které doprovázejí homosexualitu mnohem více než heterosexuály, a psychologové nemají vždy to štěstí a ani nebývají tak dobří, aby byli schopni tyto úchylky odchytnout, když se tam zjeví.

Radek PTÁČEK, dětský psycholog:
Já je znám už skoro 2 roky. Je to samozřejmě z pěstounského i lidského hlediska netypický pár, ale u těchto obou dvou pánů vnímám, že jak jejich osobnost, tak jejich lidství je skutečně na vysoce kvalitní úrovni.

Než dáme větší prostor odborníkům, vyříkat si své protichůdné názory na výchovu dětí homosexuály, pronikněme trochu do života této neobvyklé rodiny.

František BAĎURA, pěstoun:
Vyšlo to od Vladimíra. Já jsem to musel několik tejdnů v sobě zpracovávat a hledat v sobě, jestli na todle to jsem připravenej a zralej. Zjistil jsem, že asi jo.

PATERA :
Je pravda, že já jsem tenhle nápad měl v hlavě od nějakejch svejch 19 let. Akorát jsem samozřejmě ještě nevěděl, jak to všechno bude …

František s Vladimírem spolu žijí v registrovaném partnerství. František je vysokoškolsky vzdělaný knihovník a Vladimír vystudoval obchodní akademii pro zrakově postižené. Je totiž prakticky nevidomý. Dnes šestiletého Kryštofa a čtyřletého Martina si vzali z dětského domova před 2 lety. Nikdo jiný tyto těžce fyzicky i duševně handicapované děti do pěstounství nechtěl. Podobnou zkušenost měl v dětství i Vladimír, který vyrůstal také v dětském domově.

PATERA,
Po dětský mozkový obrně mám nevyvinutý oční nervy. Jsem v pásmu prakticky nevidomý. Ale nicméně je to spíš o tom, že se člověk naučí dívat trošku jinak. Má jinej pohled v tom slova smyslu, že třeba nerozeznáváte barvy, nevidíte do obličeje lidem a tak dále, ale s tím se samozřejmě dá žít. A i Martin poznal, že mám nějakou vadu. Takže když potřebuju něco najít, tak Martin přiskočí a pomáhá hned, protože on má oči zdravé. Celej postup je tak, že v podstatě oslovíte oddělení sociálněprávní ochrany dětí, tam sepíšete nějakou prvotní žádost k tomu, že chcete se stát pěstounem. A začíná celý to martyrium přípravy na pěstounskou péči.

Kateřina ŠLESINGEROVÁ, vedoucí oddělení náhradní rodinné péče MPSV:
Při tom rozhodování o tom, kam bude dítě svěřeno, tak se vyhodnocuje nejen  konkrétní žadatel, jeden z toho páru, kdo žádá o to dítě, ale samozřejmě se vyhodnocuje celé rodinné prostředí. A vždycky se rozhoduje s ohledem na zájem, nejlepší zájem dítěte.

PATERA,
Vždycky jsme byli posuzovaný oba dva. A v rámci psychologickejch testů jsou potom samozřejmě nějaký školící, školící programy pro ty pěstouny… na Kryštofa jsme čekali  2,5 roku.

Přece jen vám byli přidělení kluci trochu handicapovaní, necítili jste to i vy jako jistý handicap?

BAĎURA:
V průběhu celý procedury jsme zjišťovali, že naše prvotní představy nejsou takový, jaký bychom si představovali a „slevovali“ jsme ze svých nároků.

Část odborné obce nesouhlasí s liberální praxí v možnosti pěstounství gay.

KLIMEŠ, psycholog:
Stabilita homosexuálních vztahů je mnohonásobně menší, stejně tak i promiskuita je mnohonásobně větší. Já si nedokážu představit, že by při té bídě, kterou mají psychologické posudky obecně a náhradní rodinné péče taky, že by byli, že bysme byli schopný odchytat třeba ty případy, které nám chtějí kamuflovat nějakou jinou úchylku.

Petr WEISS, sexuolog:
Proběhlo mnoho výzkumů, které se týkaly dětí z rodin vychovávaných jednopohlavním rodičovským párem. A ty výzkumy ukázaly jednoznačně, že děti z těchto rodin zaprvé nemají žádnou poruchu identity, žádnou poruchu sexuální orientace, žádné zvýšené neurotické příznaky, a co je důležité, nemají ani horší pozici v kolektivu vrstevníků.

Ještě před rokem byl jeden z našich nejvýznamnějších dětských psychologů Jaroslav Šturma jen pro takzvanou péči plnosti, tedy náhradní rodičovství pouze muže a ženy. Ale dnes sám přiznává, že ve složitém a proměnlivém světě jsou výjimečně možné i jiné varianty.

ŠTURMA, dětský psycholog:
Víme, že mnoho dětí roste například v rodinách neúplných, takže chápu to, že v tom dnešním složitém a proměnlivém světě fakticky padají v úvahu různé formy, různé kombinace péče. Tam, bych řekl, mají své místo i gayové, pokud přijdou tam, kde není možno těm dětem nabídnout tu formu péče, která by byla bližší té plnosti.

Vy jste měl nakonec i konečné slovo, jestli se stanou pěstouny nebo ne. Jaká to byla komise?

PTÁČEK, dětský psycholog:
Byl to poradní sbor ministerstva práce a sociálních věcí. Tady jsme posuzovali, že máme dítě, které má vícečetné vývojové vady, které má velmi mnoho specifických potřeb, a o takové dítě je naprosto minimální zájem.

Aby se mohli starat o postižené chlapce, museli se stát pěstouny na plný úvazek. František zanechal své práce vedoucího v knihovně a Vladimír obchodování s realitami.

BAĎURA,
Na Kryštofa beru v tom jeho druhým stupni závislosti na pomoc druhý osoby asi 28 tisíc. A v tom je i jakoby můj plat. Plat je těch 18 čistýho.

Hana HEJNÁ, Odbor sociálních věcí, Praha 12:
Těžko, že by to někdo dělal pro peníze, protože ta péče je velmi náročná, a to nejenom finančně. Opravdu 24 hodin denně, 365 dní v roce. Ten plat, za to by nikdo nepracoval.

PATERA,
Penězma jsme spíš spadli dolů. Takže v našem případě určitě nejde zrovna o to, že bysme měli záměr , že si vememe děti a budeme vydělávat peníze. V tom dětským domově se mu asi nevěnovali tak, jak by měli. Sami jsme byli svědkem, když jsme chodili tam na návštěvy, že vůbec neměl naslouchátka. Museli jsme teprve, až jsem si stěžoval paní ředitelce ústavu, proč nemá naslouchátka, tak teprve pak je dostával. Nerozuměl nám vůbec, neslyšel na jméno. Takže podle mýho to bylo dítě, který nemělo ani jméno. Šli jsme jenom se podívat prostě kolem dětskýho domova. Tak v podstatě auta pro něj byl úplný zázrak, autobusy, lampy, prostě všechno. Jo, to znamená, že tam skutečně byl zavřenej mezi zdma.

Marie MALÁ, dětská lékařka:
Na oba pěstouny se dítě velmi těší a vlastně ten úspěch není jenom jako našeho zařízení, ale myslím si, že je to hlavně dané i tou velmi dobrou spoluprací s tou pěstounskou rodinou.

Kateřina ŠLESINGEROVÁ, vedoucí oddělení náhradní rodinné péče MPSV:
Pokud je dítě svěřeno do pěstounské péče, tak vlastně to automaticky neruší práva původních rodičů dítěte.

Pro vás to může být přece jenom dost velký šok, protože se téměř ze dne na den může stát, že o ně přijdete.

PATERA,
U Kryštofa to není možný v podstatě, protože matka už ho jednou měla v péči a jelikož je drogově závislá, a furt to jede dál tak to je nereálný. A u Martina ta matka se ho zřekla. Ale jako pěstounská péče je vždycky potřeba nýst tohle riziko, že kdykoliv se může stát, že prostě matka požádá a hotovo.

PTÁČEK, dětský psycholog:
Ty pěstouni je skutečně můžou vytáhnout a vypadá to, že je vytáhnou, a těm dětem poskytnou naprosto jinou perspektivu. Můžou je podržet v běžné škole, kam by se pravděpodobně nedostaly, kdyby byly v děcáku. A tím samozřejmě vytváří úplně jiné podmínky pro jejich budoucí sociální integraci. Takže může to změnit celý jejich život.

ilustrační foto: Tim Psych Flickr

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.