Radiožurnál hovořil o životě se studentkou Metropolitní univerzity Praha, jež měla dětskou mozkovou obrnu a je od dětství na invalidním vozíku…
zkrácený přepis
Studuje třetím rokem veřejnou správu, jmenuje se Tereza Vodičková.
Vy jste vlastně měla dětskou mozkovou obrnu, takže na invalidním vozíku jezdíte už odmalička. Musíte mít úžasnou rodinu.
To mám a hlavně velkou podporu v nich.
Vy jste mě vlastně se tehdy ptala, jestli máte napsat svojí lékařce, která vám, nebo vaší mamince v útlém věku vlastně téměř zavřela všechny možnosti životní. Můžete říct, co vám ta paní tehdy řekla?
ta paní mi v lékařské zprávě řekla, že se nedostanu na školu, že nemám možnost vystudovat žádnou školu, a aby mě maminka prostě dala do ústavu, že prostě nic nedokážu. Tak mě to zamrzelo a zarazilo.
Kolik vám bylo let tehdy?
Asi 11.
Asi 11. A proč jste měla potřebu té paní doktorce vlastně napsat?
Protože jsem psala o tom příběhu i svoji slohovou práci na střední škole a paní učitelka na češtinu ten příběh tak zaujal, že mi řekla: „Terezko, tý paní napište, to musíte udělat.“ Takže mi to vlastně řekla ta paní učitelka.
A vy jste jí napsala co té doktorce?
No, já jsem té doktorce napsala, že bych jí chtěla říct, že mám vystudovanou střední školu a že mi šlo učení celkem dobře. Potom jsem jí tam napsala, že se snažím studovat vysokou školu. Tenkrát jsem byla v prvním ročníku. A že tam jsem jí napsala, že nemám s učením žádné problémy. A potom jsem jí tam napsala, že nemůže soudit člověka, kterýho vidí hodinu, že ho nemůže soudit, jaká bude jeho budoucnost.
A odepsala vám?
Odepsala, odepsala, že nic takovýho nenapsala vůbec v té zprávě, že prostě chtěla jenom říct můj aktuální stav k tomu věku, kterej byl, že jsem byla prostě pomalejší, ale že nikdy nenapsala, že nic nevystuduju .
A tím se ten příběh pro vás uzavřel? Už tu paní doktorku můžete pustit životně a věnovat se dalším důležitým věcem?
Už ji můžu pustit, ano, už je to lepší.
jak to, Terezo, máte, jak chodíte, jestli můžete chodit, jak se pohybujete a jak se to vlastně vyvíjelo od začátku, protože s těmi dětmi je asi docela velká práce. Tak co všechno máte za sebou?
Mám za sebou několik operací nohou, abych mohla vůbec chodit. A potom jsem jezdila hodně do lázní na rehabilitační pobyty, který byly většinou tak na 2 měsíce, a to mi hodně pomohlo. Tam bylo vždycky hodně procedur a cvičení.
musíte cvičit i teď? Jak vypadá rehabilitace, kterou děláte?
Musím cvičit i teď. Jednou týdně chodím u nás ve městě cvičit a do bazénu, takže tam mám skvělou fyzioterapeutku, která pro mě vymejšlí cviky, aby mě někam posunuly . A chodím i do bazénu, takže …
Já jsem několikrát užasla, když jsem se na vašich facebookových stránkách dívala na to, že stojíte na nohách a vypadalo to, že vlastně i jdete. Jakým způsobem nebo jak těžké je vlastně snažit se o nějaké kroky? Bolí to?
Je to nezvyk pro člověka, kterej vlastně ze začátku jenom sedí a teď si řekne, že půjde se zkusit postavit. právě za to vděčím taky mojí Evě, s kterou cvičím, protože ona říkala, že to zkusíme. A ono to šlo a jde pomalu, ale jde.
Já jsem díky lidem z Asistence a taky díky vám strávila půl dne na invalidním vozíku, tak vím, že vlastně když člověk sedí, tak ten pohled na svět je úplně jiný. Jaké to je, když se najednou díváte na svět z jiné výšky a z jiného úhlu?
Ten pohled je jiný a krásnější, protože je vyšší a máte větší rozhled než z toho vozejku a prostě můžete se postavit, můžete stát. Je to supr,
Dotaz z Vrteckého ranče: „Jak ti pomohla, Terezko, hipoterapie a jaký máš vztah ke koním?“
Hipoterapie mi pomohla hodně hlavně v dětství, hipoterapie pomáhá na ztuhlé nohy, potom jsou takové uvolněnější. A můj vztah ke koním je kladný a koně mám velice ráda.
Máte v Ústí nad Labem, odkud jste, hipoterapii?
V Ústí nad Labem byla hipoterapie, ale už bohužel není, protože paní, který to dělaly, tak postupně odešly, takže se to úplně rozpustilo, což si myslím, že je škoda. Mě by to bavilo jezdit i dál.
Jak to zvládáte všechno vlastně, protože to si asi málokterý rodič, který občas žehrá na to, že musí dítě odvézt na nějaký kroužek nebo na trénink, umí představit, navíc ještě v Ústí nad Labem. Tam by to asi bez auta vůbec nešlo zvládnout.
No bez auta by to nešlo. To musím se hodně dopravovat autem nebo moji rodiče, kteří jsou fajn a vozí mě všude, a s tím autem je to lepší než jinou dopravou. Pro mě i pohodlnější.
Jak vypadá běžný třeba týden Terezy Vodičkové, abysme si udělali představu, co všechno obsahuje, protože to, co musíme dělat my, to známe, ale my to máme většinou bez vozíku a daleko jednodušší.
Ráno normálně vstanu, teda s pomocí dospělý osoby většinou. No mám každej den nějakej program, takže třeba v pondělí jezdím na tréninky trénovat bocciu, to je paralympijský sport, který se hraje na olympijských hrách nebo je ho možno hrát na paralympijských hrách.
V pondělí boccia. Ve středu chodím cvičit a do bazénu a potom třeba ve čtvrtek chodím ještě v Ústí máme takovej klub, jmenuje se to Klub pro všechny generace a tam jsou vítaný všichni. A já tam zrovna rozjíždím fundraising. Zrovna s ním začínám. Doufám, že to půjde dobře.
Tak fundraising, abysme vysvětlili našim posluchačům, to je vlastně získávání peněz na dobročinné účely. Je to to, co taky studujete na vysoké škole?
Ne, není to to, co studuju. Na vysoké škole studuju veřejnou správu, ale tohle mě zaujalo, takže jsem si řekla, že to zkusím.
A víte, že jste se pustila do něčeho tak těžkého, že už snad ani těžší obor u nás nemáme?
No vím, ale myslím si, že se potom v něm i dobře uplatním třeba v budoucnu.
Zdeněk píše: „Zdravím Terezku a přeju všechno nej do dalšího života, hlavně sílu a vytrvalost. Nemám zdravotní postižení, ale vím, co to je vzdorovat osudu. Aby to neznělo zas moc dramaticky, dneska jsem vysokoškolský pedagog a fandím všem kteří se nevzdají
To je krásnej dotaz.
To ani není dotaz, to je taková podpora hezká. A Zdeněk tady zmiňuje nejenom boj s nepřízní okolí, ale boj sám se sebou. Máte vy nějaké chvíle, kdy opravdu musíte hodně zabojovat sama se sebou a které to jsou?
Jako myslíte v životě na vozíku?
No prostě ani ne …, prostě obecně, když člověk sám musí nejvíc přemáhat sám sebe, do něčeho se nutit, protože ví, že by to měl udělat.
No to mám často, když máme zkouškové období ve škole, tak si prostě musím říct, že se to musím na tu zkoušku naučit
Takže handicapu se to netýká. Jsou to normální studentské starosti.
Ani mi to nepřijde už, že by se to týkalo handicapu, protože už jsem vlastně s ním sžita odmalička. Myslím si spíš, že se to týká té školy, ale to nechci na ně nějak nadávat . Já jsem strašně šťastná, že tam můžu studovat, a profesoři jsou fajn, jenom mě napadlo to přirovnání.
Tak já jsem zase ráda, že slyším ten reálný pohled, protože člověk si většinou představí právě na ty, když vlastně přemýšlí o těch rehabilitacích, tak si říká, jak moc to je asi příjemné, jak moc to bolí, když se člověk snaží se vlastně postavit na vlastní nohy za pomoci toho rehabilitačního terapeuta, tak to asi taky nebude nic moc.
Ze začátku to bolí docela, protože ty svaly nejsou moc zvyklý pracovat na nohách třeba a pak to bolí. Ale je to supr pocit krásnej.
Já se vrátím k tomu, o čem jsme spolu mluvili. Že jste se vlastně v rámci toho vašeho klubu v Ústí nad Labem, který se jmenuje Mezi lidmi, pokoušeli o fundraising, to je velmi těžká disciplina získávat peníze na dobročinné účely. Jak vám to šlo? Jaký byl ten první pokus?
No první pokus jsme ještě s jednou slečnou, která mi s tím pomáhá, tak jsme oslovili blízké organizace nebo firmy u nás v Ústí a poslali jsme jim motivační dopis informační, kde jsme vlastně napsaly, co děláme a na co bysme ty finanční prostředky potřebovaly. Zkoušely jsme to posílat před Vánoci, ale bohužel se nám předtím nikdo neozval.
Tak možná před Vánoci těch dotazů je příliš mnoho. Víte, co je pro mě na tom uklidňující? Že tak, jak jsem měla možnost vás poznat, že vím, že to nevzdáte. To je úplně senzační. Na co klub v Ústí Mezi lidmi potřebuje peníze?
Na svůj provoz, abysme tam mohli pořádat další akce a nějaké i koncerty nebo zajímavé povídání se zajímavými lidmi.
Já jsem říkala, že studujete Metropolitní univerzitu v Praze, veřejnou správu. Kde vidíte víc svoji budoucnost? Tady třeba v té oblasti toho fundraisingu, kde to zkoušíte, anebo byste ráda našla nějaké uplatnění, protože věřím, že shánět uplatnění je těžké i pro člověka, který je úplně zdravý, je těžké sehnat práci.
Pro člověka na vozíku je to ještě těžší, protože když řeknete, že jste na vozíku, tak ta motivace vás zaměstnat je ještě menší, než kdybyste byla zdravá. Ale to nechci si stěžovat, ale to prostě tak je.
kde se vidíte? Kdybyste si mohla vybrat libovolné zaměstnání.
Kdybych si mohla vybrat, tak by mě bavilo moderovat třeba v rádiu nějaký pořad. To by mě bavilo hrozně.
Líbí se vám u nás?
Strašně. Já Radiožurnál poslouchám od 6 let a mě k tomu přivedl děda a myslím, že by měl hroznou radost, kdyby tady mohl být s námi.
Jenom tak budu citovat. „Dobrý den, ať se Tereza drží, musí mít obrovskou vůli. Jsem po obrně s částečným ochrnutím, neurolog mi řekl uč se, budeš králem, a teď jsem magistr historie.“ To je vynikající. Co bude, až budete vystudovaná vy, Terezko?
Až budu vystudovaná já, tak bych mohla pracovat třeba někde na úřadě v sociálním odboru nebo třeba někde v nadaci nebo tady v občanském sdružení, jako je třeba Asistence.
Studentka Metropolitní univerzity Praha Tereza Vodičková je dnes hostem a vedle jejího vozíčku na židli usedla žena bez vozíčku Pavlína Techlová z občanského sdružení Asistence. Tak pěkný den, Pavlíno.
TECHLOVÁ
Dobrý den přeji.
Tak a jak je vlastně těžké nebo lehké sehnat práci, o tom už může docela hodně mluvit Pavlína.
Tak hledání práce pro lidi s jakýmkoli druhem znevýhodnění si myslím, že se taž tak neodvíjí od toho, jaká je zrovna krize nebo není. Záleží hodně na motivaci firem a zaměstnavatelů, zda jsou sociálně odpovědní, zda je to pro ně prestiž, nebo zda pouze využijí vlastně tu, ten povinný podíl zaměstnávání lidí se zdravotním znevýhodněním. Z naší zkušenosti se to daří a daří se to dobře.
A zlepšuje se to trošku?
Já si myslím, že se to i zlepšuje, ale nezažila jsem za vlastně v předchozích 5 letech jsem dělala pracovní konzultantku, tak za tu dobu jsem nezažila vlastně nějakou situaci, kdybychom tu práci nenalezli, nebo byl nějaký výrazný propad tady v té oblasti.
Tereza by ráda kromě toho, co říkala, že vystuduje, pracovala v rádiu. Tak co vy byste jí poradila? Teď je ještě na škole, ale třeba už to nebude dlouho trvat, třeba nebude chtít postoupit na další magisterské studium po bakaláři.
Tak asi bych Terezce poradila dobře si zjistit svoji motivaci, nějakou oblast, v které byste chtěla v tom rádiu působit. Možná předem se zaměřit na nějaký dovednosti a schopnosti pro tu práci potřebné, najít praxi, trénink, který by vás v tom třeba nějakým způsobem rozvinul. A potom samozřejmě oslovit ty správné lidi.
když už jsme mluvili o tom, jak se mění vlastně ty možnosti pro lidi, kteří jsou handicapováni, co se týče získávání práce, tak bych docela ráda mluvila i o tom, jestli se nějakým způsobem mění na pohled, pohled na handicapované lidi na vozíku. Protože pro mě bylo obrovským překvapením, když jsem sama na tom vozíku jela, že se mi lidé někdy očima úplně vyhýbali. Jak to vnímáte, Terezo?
VODIČKOVÁ,
To se mi taky stává, že prostě jdu, třeba jedu někde po ulici a lidi se otočí na druhou stranu. Ale musím říct, že už to lepší než před několika lety, třeba deseti, kdy prostě jsme šli po ulici a lidi se úplně otáčeli, jako že ten člověk není.
To se určitě musí člověka nějaký způsobem docela dotýkat. Jak se s tím člověk sžije nebo maminka vám pomohla to vysvětlit?
VODIČKOVÁ:
No maminka říkala vždycky, že oni nemají asi takovej rozum a že, já jsem taky normální člověk jako oni a že si to nemám tak brát.
„Terezko, kdo tě mimo rodinu nejvíc podporoval nebo motivoval k tomu něco v životě dokázat a máš nějaký vzor?“
VODIČKOVÁ
Mým vzorem je herec Jan Potměšil, protože se mu taky stala taková událost, že je na vozíku. Ale on mě právě nabíjí svou energií, jak prostě dělá tolik věcí. Je úžasnej a měla jsem možnost se s ním i potkat a tím ho chci pozdravit.
Teď se možná dostaneme k tomu, jak se vůbec cestuje s invalidním vozíkem. V Praze nevím, jestli to bude jednodušší nebo složitější než v Ústí, odkud, Terezko, jste. Jak to máte s dopravou?
VODIČKOVÁ
V Ústí většinou cestuji autem, naším autem, kde mě rodiče vozí po městě. A když potřebuji autobusem, tak k nám jezdí i nízkopodlažní autobus, kde bydlím, takže třeba do města můžu takhle si sjet autobusem.
A ve městě už se to dá normálně zvládnout na tom vozíku bez schodů a různých nesmyslných překážek?
No musím mít přesně vychytaný, kde nejsou schody, aby se tam člověk pohodlně dostal. Samozřejmě to nejde všude, ale myslím si, že většina míst už je přístupných.
Lépe.
Lépe, anebo pár schodů i zvládnu vyjít. Takže …
Pavlína Techlová z občanského sdružení Asistence ví za Asistenci také svoje. Praha rozhodně bezbariérová není. Vy jste včera promítali film, o čem je a přišli na něj i ti lidé, kteří vlastně mohou ovlivnit budoucnost bariérovosti v Praze?
TECHLOVÁ
Tak film Praha snů včera se promítal teda v kině Oko, tak měl účast určitě i lidí, kteří můžou ovlivnit tu situaci. A ten film je vlastně takovou dokumentací situace, jak se cestuje lidem na vozíčku nebo starým lidem nebo lidem s kočárkem tady v Praze v současný době a vlastně ukazuje, zároveň poukazuje na některý situace, kdy se dějí úpravy toho prostoru a opomenou se třeba i ne až tak nákladný úpravy nástupiště nebo vlastně obrubníků nebo taková základní přizpůsobení k tomu, aby se tam lidem dobře cestovalo.
Jak moc bolí, když člověk z vozíku spadne, Terezko?
Bolí to docela dost. Párkrát se mi to už stalo, ale vždycky mi někdo pomohl, takže jsem na zemi nezůstala dlouho.
A jsou lidé takhle na ulici ochotní třeba pomoci, když vidí, že byste něco potřebovala?
Párkrát se nám už stalo, že jsem třeba šla i po ulici za vozík nebo s mamkou a dokonce se lidi zeptali, jestli potřebujeme pomoct. Takže to mě i překvapilo v poslední době, že už to je lepší v tomhle pohledu.
Monika píše: „Dobrý den, jsem ráda, že mluvíte o životě s handicapem jako o něčem, co je naprosto přirozené. Z vašich slov zaznívá optimismus a já vám za to moc děkuju, moc vám fandím. Máte nějakého domácího mazlíčka?“
Já nevím, jestli to můžu říct, ale já mám jednoho psa a 6 koček,myslím. oni jsou strašně fajn a mám je ráda hrozně.
Mezi těmi otázkami je tady jenom jedna holá věta: „Terezu zdraví podvazky.“ Budeme to nějak vysvětlovat, nebo nemusíme?
Ne, to nemusíme. Ale to jsou moje dobrý kamarádky z Facebooku a strašně jsem ráda, že můžu patřit do jejich skupiny.
Terezo, vy jste si mě vlastně na Facebooku vybrala, stejně jako jste si vybrala jiné lidi. Podle čeho si vybíráte, kdo by měl být vaším přítelem a co pro vás ten Facebook znamená?
Facebook pro mě znamená komunikaci se zajímavými lidmi, komunikaci s kamarády. A proč jsem si vybrala novináře, kterýho tam chci mít, protože mě zajímá jejich práce a čtu ráda jejich příspěvky. A třeba taky proto, že bych se tý novinařině chtěla v budoucnu i věnovat.
Tak pojďme dál. Tomáš píše: „Tereza si zaslouží obrovský obdiv a respekt. Už dlouho jsem neslyšel takhle rozumně, pokorně a přesto bez bázně mluvit mladého člověka. Chtěl bych se zeptat, co si Tereza myslí o podpoře českých úřadů, ať už z hlediska sociálního, tak lidského.“ Jestli teda asi, jestli jsem to pochopila dobře, jestli má, jestli cítíte, že máte podporu úřadů, jestli nebo dostatečnou podporu a pomoc, tak kde ji potřebujete.
Dostatečnou podporu a pomoc? No, myslím si, že to je lepší, než to bývalo
Napsal Milan Beneda, který by rád, protože jsme mluvili o pomoci klubu Mezi lidmi v Ústí nad Labem, který by rád nějakým způsobem podpořil, tak jak to může udělat? Má nám napsat a vy mu napíšete?
Může mi napsat na e-mail a já to předám dál, kde je shromáždění finančních prostředků pro klub.
Iva píše: „Tereza se zúčastňuje i určitě denního studia. Jak zvládá studium, jak zvládá dopravu a jestli jste se Terezo setkala někdy s lidmi, kteří by vám třeba, kteří vám ublížili?“
Já denní studium na škole nemám, já mám pouze dálkové studium, protože nejsem z Prahy. Ta škola mě celkem baví. A jestli jsem se setkala s lidmi, který mi ublížili, nevzpomínám si.
To je dobře, to je fakt dobře. Erik píše: „Moc zdravím Lucku, Terezu i Pavlínu, rád vás všechny slyším a mám dotaz spojený s posláním Asistence, a sice rozpouštěním vnitřních a vnějších bariér v životě lidí se zdravotním postižením. Které bariéry se daří právě rozpouštět a se kterými je to náročnější? Tak, Pavlíno?
TECHLOVÁ,
Tak z mojí aktuální práce teďko v tranzitním programu určitě se daří rozpouštět konkrétní bariéry v životě lidí s postižením, ať už ty fyzický nebo i trošku bariéry v myslích lidí, třeba když jde o integraci při studiu na nějakou běžnou školu nebo při hledání práce. Trošičku horší je to s rozpouštěním bariér ve společnosti takových těch dlouhodobě zakořeněných myšlenkových, který se nějakým způsobem stále drží a asi jsou motivovaný většinou strachem z něčeho neznámýho.
Velmi vlídný úsměv při tom, co říkáte, nasadila Tereza Vodičková ve studiu. Ale já mám, Terezo, u vás pocit, že vás jakoby se ty bariéry netýkaly. Nebo cítíte, že existují, nebo to prostě berete, jako že to časem zmizí?
VODIČKOVÁ
Já už je možná ani nevnímám. Jako vím, že tady jsou, ale myslím si, že už to je lepší, než to bývalo s bariérami. A nevnímám je už tolik. Možná proto, že v tom žiju celej život svůj. Ale je to lepší určitě.
Tak já bych ráda řekla teď něco, co je očím neviditelné, zejména v rozhlase. Kromě toho, že je škoda, že nemůžete vidět téměř věčný úsměv na tváři Terezy Vodičkové, tak nemůžete také zaznamenat, že lidem, kteří pracují pro občanské sdružení Asistence, září oči takovým velmi šťastným způsobem. I Pavlína Techlová má oči jako hvězdy. Co pro vás ta práce pro lidi, jako je Tereza, znamená?
TECHLOVÁ
Tak pro mě osobně je to hodně obohacující práce, myslím si, že pořád se mám co naučit. A jak vnímat svět pozitivně, jak vlastně třeba bojovat, ale i v takovým tom jako pozitivním duchu s každodenníma překážkama, taky jaksi hodně radovat.
Pojďte, budeme konkrétní. Kdy jste měla pocit, že jste za svoji práci získala největší odměnu? Vzpomenete si na nějaký konkrétní případ?
TECHLOVÁ
Teďko si vzpomínám na jeden předvánoční případ, kdy jsem vyrazila s klubem absolventů do kina a byli jsme na filmu Křídla Vánoc a seděli jsme v první řadě a takhle jsem se musela dívat zprava doleva na to plátno, abych si z toho poskládala nějaký jako obrázek, co se tam teda vlastně promítá. A říkala jsem si, jaký to je dívat se stále na filmy z první řady. Původně jsem si myslela, že o tom napíšu třeba i nějakou, nějakej krátkej článek, ale vlastně nakonec jsem si z toho filmu odnesla neuvěřitelnou radost z toho, jak to prožívali všichni klienti, kteří byli šťastní, že tam můžou být, a radovali se z toho. A byl to nakonec zážitek o něčem úplně jiným než o tom diváckým komfortu. Tak jsem za to byla ráda.
Pavlína Techlová z občanského sdružení Asistence byla hostem dopoledního Radiožurnálu. Tak děkuju za vaše slova a děkuji i Tereze Vodičkové, že vážila cestu z Ústí za pomoci svých rodičů a své rodiny. Ještě jednou veliký respekt před vámi, Terezko, za všechny posluchače Radiožurnálu. Ať se vám daří.
Přidejte odpověď