Rozhovor Radiožurnálu s Antonií Doležalovou, která na Vysoké škole ekonomické přednáší předmět filantropie. Hovořila na téma dobročinné účely, altruismus, nadace…
který z těch filantropických nebo altruistických skutků poslední doby vás zasáhl v tom nejlepším slova smyslu?
to poslední, co mě asi zasáhlo, je dva dny zpátky. ČT Art dávala dánský film Po svatbě a ten byl tedy velkou výzvou k přemýšlení o tom, kde začíná a končí nebo kde jsou meze toho, co můžeme altruisticky udělat pro druhé, anebo očekávat, že druzí udělají pro nás. Takže to byl příklad toho, co vlastně může donor chtít po člověku z nadace, aby ještě dělal, zapřel sám sebe a udělal něco, protože on mu na to dává peníze. To byl velmi filozofující film, tak to mě velmi zasáhlo.
A příběh byl vlastně o tom, že přijel Dán, který 20 let žil v Indii, vedl dětský domov, staral se o indické děti bez rodiny, bez zázemí. Přijel do Dánska na schůzku s bohatým mužem, který nabídnul, že jeden z jeho projektů je tedy v tom nejužším výběru, komu předá nějaké velké finanční prostředky. No a v prvním kole se nedohodli, ale on ho pozval na svatbu své dcery, a tak se to začalo rozjíždět, že vlastně zjistili, že jsou tam nějaké jiné vazby, o kterých divák na začátku vůbec netušil, ale to čertovo kopýtko bylo v tom, že on mu řekl: „Dám ti všechny svoje peníze, budeš moci mít peníze ne pro 10 indických dětí, jak si původně chtěl, nebo 20, ale budeš mít pro 65 tisíc indických dětí ročně a chci po tobě, abys zůstal tady a postaral se o mou rodinu.“
Tak pojďme, když už se pohybujeme v těch termínech, říci, co je to altruismus, co je to filantropie.
filantropie má předkřesťanské kořeny a dá se ukazovat, jak dlouhou součástí lidského přemýšlení a konání filantropie je. Altruismus je novotvar, který vzniknul na konci devatenáctého století. Přišel s ním Ogist Kont. Řekl: „To je to nezištné jednání pro druhé, když zapomeneš na své vlastní zájmy, obětuješ své vlastní zájmy ve prospěch druhých. Ale čím déle se těmi fenomény zabývám, tak vidím, že vlastně ten altruismus přišel proto, že filantropie opustila to své původní místo té nezištné pomoci druhým a stala se jakousi sociální péčí nebo sociální prací, takovým tím humanitarismem, takže ten altruismus nebo to jedno pole zůstalo prázdné a ve veřejném diskurzu samozřejmě najdeme další a další slova. Mecenáš, charita, která spolu všechna velmi úzce souvisí. Takže já ten altruismus vykládám jako takový ten elementární příklon k té myšlence, že nejsme na světě sami a že máme brát takový ten elementární ohled na druhé. Ale vysvětlit jednání bez vlastního zájmu moc nedokážeme.
Historicky vzato, že se jméno mecenáš vyskytuje v antice, to víme, dokonce víme i od koho a co dobrého podnikal pro filozofy a umělce. Kdybychom se měli věnovat něčemu podobnému na našem území, kdy se téhle činnosti dařilo nejlépe? Za Habsburků?
Když bychom se podívali, ona totiž ta filantropie má někdy od poloviny devatenáctého století takové tři větve, že ta filantropie může se dělat v uvozovkách přes nadace, s těmi si asi spojujeme pořád nejvíc tuhle oblast. Ale v polovině devatenáctého století začaly vznikat spolky, takže těm se určitě dařilo nejvíce od té poloviny devatenáctého století do první republiky. A za první republiky jenom v Praze můžete najít číslo snad 19 tisíc spolků existovalo. Ale já jsem se ve svém výzkumu v posledních letech soustředila hlavně na nadace a ty nadace na českém území můžeme najít už ve třináctém století. Koneckonců Karlova univerzita vznikla díky nadání Karla IV., ve čtrnáctém, patnáctém století už vznikaly i nadace, které zřizovaly jaksi ty bohatší vrstvy šlechticů, samozřejmě církev. Ta si, ta tuhle tu doménu vlastně okupuje už od přelomu letopočtu a v šestnáctém století tam začínají na to pole vstupovat měšťané, potom ti začínající podnikatelé, i když v devatenáctém století se jejich doménou stanou ty spolky. Takže je to historie velmi dlouhá, velmi barvitá a vůbec není pravda, že bychom neměli na co navazovat. Když po roce 1989 se jakoby začala znovu budovat občanská společnost, tak není pravda, že bylo nutné dívat se někam na západ od našich hranic, jak to dělají tam, protože všechno už tady jednou bylo, jenom jsme na to prostě za těch 60 let třeba zapomněli.
Který z panovníků pochopil, že tu nadační činnost je dobré kontrolovat třeba nebo organizovat lépe?
No určitě byla první Marie Terezie. Je to dáno dobou, ve které byla panovnicí, jsme na konci nebo ve druhé polovině osmnáctého století a ona si uvědomila, že stát začíná potřebovat peníze na řešení nějakých úkolů, které jakoby ona chtěla řešit z pozice státu. Takže začaly vznikat první fondy nemocnic, chorobinců, káznic, sirotčinců, které měly vést k tomu, aby stát dal jasně najevo, že toto jsou domény, do kterých chce nějakým způsobem zasahovat. A uvědomila si, že existuje takové množství nadací, dobročinných nadací, jak se tehdy říkalo všem nadacím dobročinné, že ta státní správa o nich nemá vůbec žádný přehled. Takže vydala nařízení spočítejte mi všechny dobročinné nadace, které v mých zemích existují a řekněte mi, kam míří, v jaké oblasti působí, co je jejich účelem, kolik mají peněz a každá další nadace, která vznikne, musí předložit jaksi císařskému dvoru informaci o tom, že vzniká.
Má, určitě má filantropie náboženské kořeny.
No nepochybně. Řekla bych, že celá historie filantropie ve středoevropském prostoru a v té euroamerické civilizaci má židovsko-křesťanské a potom řecké kořeny, protože to jsou takové dva prameny, ze kterých se vlastně ten ethos filantropický napájel v průběhu těch uplynulých, dejme tomu, 20 staletí. A ve Starém zákoně zmínky o tom, že je třeba pomáhat, pomáhat chudým, pomáhat vdovám, sirotkům a tak dál, ta pravidla jsou opravdu intenzivní součástí pravidel, kterými ta židovská komunita žila. A křesťanství samozřejmě některé tyto principy velmi silně přebírá. Nejkrásnější příběh asi v tomto směru a nejčastěji citovaný příběh o dobrém samaritánovi, kdy vlastně, ve kterém Ježíš tu otázku obrací, ne kdo je ten, kdo potřebuje moji pomoc, ale jsem já dost dobrý na to, abych tomu svému bližnímu pomohl? Takže ten samaritán, který by vlastně vůbec podle těch židovských předpisů neměl být tím, kdo pomáhá, když Levita i kněz prošli kolem zraněného, tak pomáhá. Takže ta otázka se obrací vlastně k nám, jestli jsme schopni tu roli sehrát pro ty druhé.
Velmi specifická pravidla pro filantropii a dobročinnost má muslimský svět, jestli se nepletu.
Tam je vlastně to pravidlo zakotveno v tom, že každý příslušník té komunity má přispívat almužnou a ta almužna je snad stanovena dokonce nějakým procentem z jeho příjmu. Ale ono je to tak i ve Starém zákoně i v tom Novém zákoně, že je stanoveno, kdo může ještě tu almužnu poskytnout, aby se vlastně sám nedostal do nějakého dlužnictví. Ale stopy vidíme ještě ve středověku, v novověku, kdy neumírali lidé, kteří byli bez příbuzných, téměř na ulici, protože vždycky se našla nějaká buďto ta almužna nebo nějaká charitativní instituce, která se o ně postarala. Koneckonců prožíváme Velikonoce a už od čtvrtého století je v křesťanství ustanoveno jako jedno z pravidel, jak se připravit náležitě na Velikonoce vedle půstu a modlitby, také dávat almužnu. A z té almužny se postupně vyvinuly instituce, které už vlastně neměly být jenom těmi nárazovými almužnami před kostelem nebo při nějakých slavnostních příležitostech, ale skutečně systematickou péčí o ty členy komunity, kteří se o sebe nedokázali postarat sami, nebo byli nějak sociálně vyloučeni. Ale důležité je říct nemuseli to vždycky být ti chudí, které my si představujeme dnes. Prostě ti, kteří byli nějakým způsobem vyloučeni z té příslušné referenční skupiny. To znamená, že takovým potřebným mohl být i zchudlý šlechtic, který ve srovnání s těmi opravdu chudými byl na tom celkem dobře.
Já se ještě vrátím k době Marie Terezie, kde, jak jste říkala, ty nadační spolky byly poměrně dobře kontrolovány a kvalitně. Co z toho stát měl v té době a jak to fungovalo?
No když jsem na tyhle první nařízení Marie Terezie narazila, tak jsem si přesně říkala osvícenská panovnice, ta věděla, ta to chtěla spočítat, ta chtěla zjistit, kdo co s těmi penězi dělá, aby mohla začít vypisovat nějaké pravidelnější berně. Ale po letech studia musím říct, že se spíše přikláním k tomu, že ona skutečně chtěla ohlídat nebo si myslela, že je nutné ohlídat, aby dobročinnost nebyla zneužívána, že je to přece pořád ta křesťanská myšlenka, ve které se realizuje nebo láskou k bližnímu se realizuje ten vztah k bohu a že je nutné ohlídat, aby lidé nevyužívali ty odkazy k nějakým jiným účelům, aby se neskrývali pod tou rouškou dobročinnosti nějaké jenom, dejme tomu, ekonomistní úvahy o tom, jak uchránit své dědictví před nenechavou rukou státu.
Za první republiky jsme patřili mezi vlastně nejbohatší ekonomiky Evropy rozhodně, jak fungovala dobročinnost v té době? Navázala ta první republika na to, co se dělo za habsburské monarchie právě v té nezištné pomoci druhým, anebo vůbec a vytvořila si vlastní pravidla?
Nevytvořila si vlastní pravidla. Platil občanský zákoník od roku 1811 a ten jaksi zůstal v platnosti i během první republiky. Ten koneckonců zůstal v platnosti až do počátku, až vlastně do komunistického období. Ale v té první republice jsem zjistila takový zvláštní zlom ve filantropické činnosti, který souvisí podle mého názoru s ingerencí státu do určitých oblastí a to je jev, který se objevuje na konci devatenáctého století. Stát si začíná vymezovat oblasti, nejprve sociální oblast, takovou tu skutečně pro péči o ty sociálně potřebné, do které by rád zasahoval a nějaké peníze posílal. A začíná to v první chvíli dělat tím, že přispívá penězi těm, dejme tomu, charitativním, dobročinným, dobrovolnickým organizacím, aby tuto činnost pro něj prováděly. Takže začíná určitým způsobem měnit ta odvěká staletí trvající pravidla, kdy ta filantropie byla skutečně soukromou činností a do toho, co budete dělat, jak budete dělat, kde vezmete peníze, kam je pošlete, komu je dáte, klidně sami sobě je můžete dát, tak ten stát vlastně vůbec nezasahoval.
otázky. Jedna zajímavá tady je. Ptáte se na to, jestli Josef Hlávka byl jediným mecenášem, kterého jsme na našem území kdy měli.
Tak uklidním posluchače, byly jich tisíce, byly jich tisíce, ale Josef Hlávka má specifické místo. Vlastně i to, že já tady jsem i díky Josefu Hlávkovi, protože ten výzkum, ze kterého mohu brát ty informace, které vám tady říkám, podpořila Hlávkova nadace, protože má svůj program, kterým podporuje vědecké projekty a vlastně ten výzkum těch dřívějších nadací a mecenášů zaplatila. A Josef Hlávka nebyl jediný, jak jsem říkala, filantropů byly tisíce, ale nemůžeme si představovat ty velké filantropy, kteří dávali velké miliony. Jde mnohdy o úplně svým rozměrem, jako svou velikostí finanční úplně nepatrná nadání, z nichž to dobro směřovalo k jednomu dvěma studentům třeba na to, aby jim zaplatili oblečení, aby jim zaplatili knihy, aby mohli chodit do školy. Ale takovým významným velkým filantropem, který založil nadaci, ale zase naprosto v tradici své doby, byl hrabě Straka, který ve své závěti z roku 1710 založil nadaci, která měla vstoupit v platnost po jeho smrti, poté, co všichni jeho příbuzní už budou jaksi zaopatřeni nebo vymře ten rod. Ten rod skutečně vymřel, po přeslici se říká, když poslední potomci jsou ženy, že, po přeslici, tak vlastně vstoupila v platnost ta jeho závěť a vznikla nadace, z níž se začaly vyplácet nadační příspěvky. A jedna z těch součástí bylo také nebo jeho přání v té závěti bylo založit akademii, ve které by se synové ze zchudlých českých šlechtických rodin učili stejným dovednostem, jako se mohou učit ti, kteří mají bohaté rodiče a mohou je vyslat na studia do zahraničí. Takže Strakova akademie, dnes v ní sídlí úřad české vlády, je původně velmi elitní, soukromá, charitativní, filantropická instituce, ve které prostě bylo mladým mužům od nějakých 14 do 22 let velmi, velmi dobře, učili se šermovat, jezdit na koni, kromě toho chodili do těch seminářů a na univerzitu, kde všude si zvolili, už tedy od střední školy až po univerzitu, a vlastně za zánikem téhle té obrovské instituce bohužel vidíme stopy první republiky, protože první republika se nedokázala o to nadání vlastně postarat, tak aby ho přenesla dál. Ta Marie Terezie, o které jsme mluvili, ona vlastně těmi svými nařízeními dohlížela na to, že bude respektováno to, co si přál ten zakladatel. Většin nadací vznikala ze závěti. A vlastně i ta první republika tyhle ty kontury, že prostě ty peníze musí sledovat toho svého jaksi dárce i za hrob, vlastně opustila a začala nastavovat trošku jiná pravidla.
Vy jste říkala, že během té první republiky se vlastně mění ta sociální role státu a tím se tedy vlastně začaly měnit i ty role jednotlivých nadací. K lepšímu?
No vzhledem k tomu, že československý stát se musel potýkat třeba i s pozemkovou reformou nebo s nostrifikací a pozemková reforma musela ty nadace ovlivnit už jenom proto, že většina těch větších nadací vlastně odkazovala tu půdu, ten movitý majetek a výnosy z toho movitého majetku třeba ze statků, z polností, vlastně vedly k tomu, že ty peníze se používaly na ty dobročinné účely. I když najednou se ocitly jaksi v tom sítu té pozemkové reformy a byly rozrušeny tyto statky, tak samozřejmě ty nadace se začaly potýkat s nedostatkem finančních prostředků. Proběhlo vyrovnání mezi Rakouskem a Československem. Uvědomme si, že za Rakouska-Uherska ty nadace směřovaly k lidem, kteří žili v rakouských zemích, českých zemích a najednou tady byly dva státy a bylo třeba rozhodnout, jestli to nadační dobro má směřovat k těm Čechoslovákům nebo k těm Rakušanům. Jak to teda myslel ten donor někdy před 300 lety, když nemohl vůbec tušit, že se habsburská říše rozpadne na nějaké dílčí státy? A ta ingerence státu, já ji spíš vidím v tom, že ona začala jakoby aktivně říkat, kam si myslí, že by ti filantropové měli jít. Takže začaly vznikat takové ty nadace jako na zakázku. A vidíte to v procesu zakládání těch nadací, jak ti filantropové už, já bych je dala někdy do uvozovek, prostě zvažovali, jak to pojmenovat, jak, kdy správně založit, s kým to probereme, s kterým úředníkem z kterého úřadu, aby nám poradil co s tím. A dokonce se v těch statutech třeba ani neobjeví to, že je to pro lidi nemajetné nebo nějakým sociálním způsobem handicapované a museli jim to na tom nadačním úřadě doporučovat. Když tam nenapíšete, že je to pro nemajetné, tak to nemůže být charitativní.
jak bylo výhodné dělat dobro během první republiky. Já jsem, záměrně jsem takhle kulantní, ale to znamená, že už tehdy se vlastně objevovaly nějaké známky toho, že ti lidé počítali s nižším zdaněním nebo s něčím podobným?
Ano, ano. Já mám tuhle zkušenost z několika nadací, tedy ze studia toho, jak vznikaly, jak se utvářel jejich status. Tak třeba Nadace Antonína Švehly, což byl nepochybně významný prvorepublikový politik, tak po jeho smrti Republikánská strana založila Nadaci Antonína Švehly. Původně to měl být fond Antonína Švehly, vzdělávací fond, pak se dozvěděli od jednoho zpřísněného úředníka na příslušném ministerstvu, člena Agrární strany, že by nebylo dobré pojmenovávat to fond, ale nadace, protože k určitému datu ty nadace budou osvobozeny od daní. Takže nastala horečná činnost na sekretariátu Republikánské strany, aby se uzpůsobil status fondu a stal se z něj status nadace, aby ta nadace mohla čerpat vlastně státní subvence. A ta na začátku toho jednání, ta kouzelná věta – V loňském roce takovou subvenci dostala nějaká zemědělská akademie, takže když my založíme přesně takovouhle instituci, budeme ty subvence moci čerpat také. Pojďme založit nadaci.
Já se občas angažuji v rámci dobrých věcí a velmi často se setkávám s argumentem: No tak stát nerozděluje prostředky z našich daní dobře, a tak já přece nebudu dávat bokem ještě nějaké další peníze. Peníze jsem dala státu, tak ať se o nevidomé nebo o opuštěné děti postará stát. Tohlec to je asi argument, se kterým se také pracovalo už před dvěma, třemi sty lety, ne?
To ne, to ne. Já bych řekla, že ten stát, když jakoby by byl aktivní a chtěl nějak napomoci té „dobré věci“, v podobě třeba císaře pána, tak ten samozřejmě také byl rád, když lidé zakládali nadace s jeho jménem a vydával nařízení ke svému výročí, že dobře, založte nadaci, když ji pojmenujete po mně, odpustím vám daně. Takže potom vlásenkáři, hospodští, všichni možní zakládali nadace pro císaře pána nebo ve jménu císaře pána, ale to dobro z těch nadací směřovalo pořád k tomu spolku těch vlásenkářů nebo těch pražských hostinských a k zestárlým členům a tak dál, a tak dál, kdežto asi dnes ty pokyny jsou poměrně, jako bych řekla, deformovány i tím, co přichází třeba ze strany Evropské unie, protože jsou nějaké konkrétní dotační tituly, kam ty peníze mají jít a kam už nemají jít. A my zároveň víme, že nějaké ty, jak jste řekla, utopené náklady, už jsme tomu státu poslali, už jsme si něco zaplatili, proč bychom měli ještě platit dál. Hlavně my velmi limitní množství případů vidíme, kam ty peníze jdou, co se s nimi děje. My vlastně ani nevíme, co ten žebrák, kterému dáme na ulici dvacetikorunu, s tou dvacetikorunou udělá, jestli si koupí rohlík nebo pivo, a máme pocit, že jsme za to zodpovědní.
A chybí nám ty spolky? Chybí nám ta lokálnost větší?
Já bych řekla, že nám schází, že otevírá to srdce nebo peněženku, mluvíme-li teda o nějakých větších darech, i to, že my jsme konfrontováni s nějakou konkrétní situací. Vidíme tu konkrétní situaci a může nás dojmout, může nás zasáhnout příběh někoho na druhém konci světa a rozhodneme se pomoct, ale myslím si, že mnohem jaksi bezprostřednější je to, když vidíme nějakou situaci kolem sebe a jsme zasaženi tím příběhem, tím osudem a rozhodneme se prostě zapomenout na to, že už jsme zaplatili státu, zapomenout na to, že v médiích slyšíme o nějakých ne úplně pozitivních zkušenostech s neziskovými organizacemi a pomůžeme, protože máme možnost vlastně vidět to, co ty naše peníze udělají za dobro.
Jak to vnímají vaši studenti? pro některé mladé lidi je to vlastně první setkání s realitou. Někdy může být velmi jemná, někdy může být drsnější, než čekali. Tak jak to vnímají?
Ano, už může být drsná ta konfrontace, když přijde představitel nějaké neziskové organizace do mého semináře se studenty diskutovat. To už v jednom semináři jsem dokonce měla studenta, který se jmenoval Tomáš, a pak jsem mu říkala nevěřící Tomáš, protože on na začátku s tou dámou, která byla z neziskové organizace, která pomáhala handicapovaným dětem, tak to prostě viděl tak, jako že ty děti by prostě by měly zůstat někde a ta většinová společnost je přece nemusí vidět. Přece každý máme nějaký los a nějak s ním potom v životě pracujeme. A na konci kurzu semestrálního, to byl kluk, který se vydal pracovat do té neziskové organizace, protože pochopil, že to smysl má, že sice máme každý nějaký los, ale že pro někoho ten los prostě je natolik, řekla bych, natolik nevýhodný, že mu neumožňuje žít život, který si kdokoli z nás umí představit jako tu nejelementárnější úroveň, na které by byl schopný se pohybovat.
Je rozdíl mezi filantropií v malém a ve velkém? Protože laicky řečeno, když pomohu nějakému studentovi a budu ho finančně podporovat, protože cítím, že má obrovský potenciál jako třeba budoucí vědec, ze svých skromných prostředků, tak je to možná něco jiného, než když mám téměř neomezené prostředky a dám ty peníze třeba i na větší věci.
Já to vidím tak, že je velmi důležité, aby vznikl nějaký, nechci říct snad intimní, ale velmi blízký vztah mezi tím obdarovaným a tím jeho donorem. V žádném případě si nemyslím, že by to mohlo být tak, že by ten obdarovaný měl toho svého donora nějakým způsobem milovat a nějakým způsobem mu to vracet, ale měla by tam být jaksi ta elementární vděčnost. A když ten obdarovaný je pro vás naprosto neznámý a vy nevidíte za těmi penězi ten konkrétní příběh, konkrétní osud, tak samozřejmě že se tahle ta bezprostřední vazba velmi vytrácí. Ale vrátíme-li se zpátky k tomu jaksi původnímu obsahu pojmu filantropie, to je prostě láska k lidem. Ve slovnících na konci devatenáctého století v českých slovnících se překládá jako lidumilství. Takže filantrop je ten, kdo miluje lidi a přemýšlí, jak dát těm lidem najevo lásku. Můžete ji dávat najevo tím, že se s někým potkáváte, že s někým trávíte čas, že věnujete svoji práci. To nemusí nutně být jenom ty peníze, ale samozřejmě že peníze se velmi dobře počítají a velmi dobře se ukazují, takže je to takový ten nejběžnější úhel pohledu, který my si spojujeme s filantropií, ale jsou to i ty dobré skutky, ne jenom finančně vyjádřené. Takže láska k bližnímu nebo láska k druhému člověku se může projevit tím, že se prostě rozhodnete změnit sociální realitu, protože vidíte, že situace určité sociální skupiny je natolik neúnosná, že nestačí změnit příběh jednoho konkrétního člověka, ale více lidí a uděláte nebo odkážete, věnujete nějaký dar, založíte sama nadaci, u které rozhodnete, co se s těmi prostředky bude dělat. A takových příběhů je samozřejmě i v dnešní době dost a dost, i když zatím jich nejsou tisíce, jako byly v českých zemích před koncem první republiky.
Nepomohla by nějaká organizace, která pomůže člověku třeba v té současné chvíli v lepší orientaci? Protože těch jednotlivých nadací neziskových organizací, občanských sdružení, obecně prospěšných společností je velmi mnoho. Koneckonců i firmy si jaksi začínají uvědomovat, že mají jistou společenskou zodpovědnost, ale u třeba některých těch firem je to jenom to, že to dělají kvůli tomu, aby se o nich mluvilo. Jinými slovy kvůli PR. Nemohlo by vzniknout něco takového, co by člověku jako rozcestník umožnilo něco …
takové pokusy se dějí opakovaně. U nás naposled tahle diskuse proběhla někdy před rokem v souvislosti s novým občanským zákoníkem, kdy se diskutovalo o tom, jestli ty organizace, které jsou tam nově definovány, nadace, nadační fondy, spolky, ústavy, že musí být veřejně prospěšné, co to je ta veřejná prospěšnost. A vlastně sám neziskový sektor nebyl úplně schopný se shodnout na tom, co ještě připustí, aby patřilo do definice veřejné prospěšnosti, co je vlastně to, co my všichni budeme chtít podporovat. Takže ten znak té veřejné prospěšnosti by byl vlastně jedním z takových ukazatelů, který by řekl tak tahle ta nezisková organizace má tuhle tu certifikaci, tak já vím, že když jí dám peníze, že neskončí v nějaké černé díře, že nebudou ty peníze jenom projedeny, i když nezapomínejme, neziskové organizace jsou firmy samy o sobě, to znamená, že taky musí mít nějaké provozní náklady. Nemohou všechny peníze, které dostanou, vlastně poslat jenom na ten účel, který mají ve svém statusu, ale musí také nějakým způsobem jaksi fungovat v tom veřejném prostoru. Takže já jsem spíš odpůrcem takové instituce, nadinstitucionalizace,…
Já si myslím, že je to věc každého konkrétního člověka, aby vlastně se nechal oslovit, jako je to v tom dříve zmíněném dobrém samaritánovi. Prostě být pohnut tím osudem a chtít něco udělat. A v té chvíli to má tu váhu, je to ta podpora, za kterou si stojíme. Takže když vy nebo já podporujeme nějakou konkrétní neziskovou organizaci, tak my víme, co oni dělají. Nemusíme se osobně znát s těmi lidmi, ale víme, jaké jsou za nimi výsledky. A také možná zase upřímně jsme rádi, že jsme ve společnosti nějakých lidí, kteří to vnímají stejně. Jako třeba během týdne proběhne galavečeře ve prospěch Strun podzimu, kdy se vlastně už schází, já nevím, tři stovky lidí, kteří všichni ví, co podporují, co přijde, proč dávají ty peníze a sdílí vlastně i tu radost z toho, že ano, my přispíváme na to, že sem přijede nějaký významný umělec a že vznikne festival nebo proběhne festival, který by nikdo jiný nepodpořil. A takových aktivit je čím dál tím víc.
děkuji, že jste si na nás udělala čas, a přeci jenom asi je dobré, když každý necháme naše srdce, aby si vybralo samo bez nějakého certifikátu. Díky moc a ať se vám daří.
foto: miamiamia / sxc.hu
Přidejte odpověď