Přibližně desetina populace v Česku je nějak zdravotně postižena. Přesto mnozí lidé při setkávání s nimi cítí stále nejistotu a obavy. A to se výstava Naše cesta snaží změnit. „Lidé se zdravotním postižením jsou uvnitř úplně stejní jako vy nebo já. Jen dělají některé věci jinak,“ říká deníku MfD projektová manažerka Slávka Hocká.
– Znamená druhý ročník výstavy, že nadace Sirius zakládá tradici?
Věřím, že už jsme založili určitou tradici, ale jedině v tom, že naše aktivity na poli komunikace a vzdělávání veřejnosti budou i nadále inteligentní, profesionální a účinné. Zatím neplánujeme výstavu v takovémto rozsahu opakovat, takže v říjnu a listopadu budou mít návštěvníci asi jedinečnou příležitost takovou unikátní akci zažít.
– O jaké návštěvníky stojíte nejvíc? O děti, nebo spíš o dospělé?
Výstava poskytne množství informací a zážitků všem, ale záměrně je koncipována pro děti a mladé lidi. V pracovních dnech cílíme na školy, dětské a mládežnické spolky, čtvrteční odpoledne chceme vyhradit studentům univerzit. O víkendech přizpůsobujeme program rodinám s dětmi a mladým lidem. Na své si u nás přijde i střední generace nebo dědeček s vnoučaty.
– Proč hlavně děti a mladí?
Děti a mladí lidé si teprve utvářejí názor na svět a jsou otevřenější novým myšlenkám a setkáním. A jsou to právě děti a mladí lidé, kteří vytvářejí budoucnost – to oni budou jednou rozhodovat o životních podmínkách svých současných spolužáků se zdravotním znevýhodněním, oni s nimi budou žít a spolupracovat. Pokud jim dáme dost informací, vychováváme si generaci, která snad nebude mít mezi světy lidí s postižením a bez něj takové bariéry.
– S kým tedy bude možné se na výstavě setkat?
My nechceme stavět na všem známých hvězdách. Každý člověk, včetně lidí se zdravotním postižením, má svůj příběh. Proto v našem doprovodném programu budou spíše obyčejní lidé, kteří možná nejsou až tak známí z médií, ale mají obrovskou odvahu a motivaci předávat svoje zkušenosti a znalosti návštěvníkům výstavy. Podpořit nás přijde nevidomý horolezec Jan Říha, který se objevil i v naší reklamě. Paralympijský plavec Jan Povýšil bude mít v prostorách výstavy i svoje fotografie a bude i naši výstavu fotografovat. Do podvečerních tematických večerů se dostanou i cestovatelé z historické lodi LaGrace, uvažujeme o neslyšících filmařích nebo tělesně postižené dýdžejce.
– Co z doprovodného programu si lidé nemají nechat ujít?
Fascinující podle mě bude sobotní program zaměřený na komunikaci s neslyšícími. Pro mě je neuvěřitelné, jak znakový jazyk dokáže přenášet současně informace i emoce, jakou může mít melodii a rytmus. A navíc, umět alespoň pozdravit neslyšícího, to by mělo patřit k základnímu vzdělání.
– Je podle vás dost akcí, kdy o sobě postižení lidé dávají nějak vědět?
Aktivit je hodně, ale je strašně těžké na takové akce dostat lidi, kteří se o tenhle obor nezajímají. Manažeři, učitelé, úředníci jsou často příliš zaměstnaní, aby si udělali na něco takového čas. A přitom právě oni by to nejvíc potřebovali, protože oni drží v rukou zdroje a prostředky, jak to změnit.
– Proto chystáte odborný doprovodný program?
Přesně tak. Chceme tím oslovit lidi, kteří o zdravotně postižených dětech i dospělých často rozhodují, kdo mnohdy investují miliony, aniž by často měli vlastní prožitek. Takže ani semináře pro dospělé nebudou nudné, ale založené na zážitku a příkladech z praxe. Ujišťuji vás, že když si sama vyzkoušíte, třeba jak se v koupelně pohybovat na invalidním vozíku, už nikdy neuděláte chybu v osazení toalety nebo špatném umístění vypínače. A právě tyhle drobnosti mnohdy znehodnocují i velké investice.
– Ze strany lidí s postižením často zní apel: Nelitujte nás, je to zbytečné a nevhodné. Jakou má tato výzva odezvu?
Otázka litování je složitá. Každý z nás, když vidí člověka, který očividně postrádá něco, na co my jsme zvyklí, cítí soucit. Napadá nás, že bychom měli nějak pomoci, bojíme se, aby se i nám něco takového nestalo, máme dokonce pocit viny, že je nám to nepříjemné. Ale když se na to podíváte z druhé strany, člověk se zdravotním postižením nemá na výběr. On s tím prostě musí žít a vaše rozpaky a dojetí ho jen ponižují a zdůrazňují jeho omezení. Raději si dejte čas ho poznat, dejte mu šanci normálně žít. Nebo se alespoň ovládejte.
– Jak mají rodiče správně reagovat v přítomnosti zdravotně postiženého, když se dítě spontánně zeptá: Proč je ten pán na vozíčku?
Polkněte. Podívejte se pánovi do očí a kývněte na něj nebo se usmějte. Řekněte synkovi, že pán asi nemůže sám chodit, a tak jezdí na vozíčku. Že to se někdy stává. Možná na vás pán kývne zpět a začne si s vámi povídat.
– Reaguje na handicapované lidi přirozeněji spíše mladší, nebo starší generace?
Díky postupující integraci a výchově je mladší generace na setkávání s lidmi se zdravotním postižením asi trochu lépe připravena, než jsme byli my, vyrostlí v době, kdy se lidé s postižením často „uklízeli“ do různých ústavů a o tématu se moc nehovořilo.
– Je soucit nebo ostych největší problém, s nímž se handicapovaní lidé setkávají?
Problémů je řada. Ale pokud mám jeden další zmínit, tak je to podceňování a nedostatek příležitostí k uplatnění. Školství se pomalu transformuje a vychovává stále více mladých lidí se zdravotním postižením, kteří mohou být platnými členy pracovních týmů. Existuje stále více kompenzačních nástrojů a účinných pomůcek, které uplatnění podporují. Otázka ale je, zda to uplatnění mladí lidé s postižením skutečně najdou. My tady na výstavě máme téměř třetinu lidí se zdravotním postižením a jejich nasazení, pracovní morálka i pracovní výkon rozhodně odpovídá výkonu jejich nepostižených kolegů. Přesto si nejsem jistá, jestli naše akceptace lidí s postižením sahá tak daleko, aby po výstavě dostali stejnou šanci normálně pracovat a žít podle svého.
ilustrační foto: sheilaz413 / Fiickr.com
| Mladá fronta Dnes http://www.idnes.cz |
Přidejte odpověď