Celý život zdolává těžké překážky. I proto už sedm let pomáhá duševně nemocným

Zdeňka Kuviková je dlouholetou ředitelkou občanského sdružení Fokus. Pomáhá lidem s duševním onemocněním v jejich návratu do společnosti.

Mrtvý student ve škole, kam vběhla s nožem duševně nemocná Barbora. Smutný příběh ze Žďáru nad Sázavou, který veřejnosti ukázal na velké mezery v péči o takovéto lidi.
Ředitelka českobudějovického Fokusu Zdeňka Kuviková tvrdí, že na svých klientech díky častým kontaktům poznají, že se jejich stav zhoršuje, a je čas podat jim další pomocnou ruku. Občanskému sdružení, které pomáhá lidem s duševním onemocněním v jejich návratu a uplatněním ve společnosti, šéfuje šestým rokem.

„Mnoho lidí si bohužel stále myslí, že když je někdo duševně nemocný, tak je postižený i mentálně. To je ale naprosto odlišné. My teď máme asi 250 klientů, s nimiž jsme v kontaktu. Každý týden se ozývají tak čtyři další. Buď oni sami, nebo jejich rodina,“ konstatuje s úsměvem energická žena, která se umí porvat s osudem.

Nevidomou dceru učila od tří let na klavír

Její životní příběh, o němž mluví zcela bez zábran, je důkazem, že člověk se nemá nikdy vzdávat. Nabízí pár momentek, které to ilustrují: Studentka ekonomické školy Zdeňka s dlouhými nehty, kvůli nimž odmítala psát rychle na stroji s tím, že přece ona to nikdy nebude potřebovat. Mladá žena, jejíž všechny spolužačky už byly vdané, takže se cítila divně a rychle se také vdala. Bohužel ne za toho pravého. Odhodlání nikdy už neříct v oddací síni Ano jí naštěstí dlouho nevydrželo, protože její manžel Miroslav jí od roku 1986 neustále dokazuje, že se rozhodla dobře. „Čekala jsem miminko, ale na ultrazvuku v nemocnici mi řekli, že jsou tam tři. Bohužel, ze tří jednovaječných holčiček, které po narození měly dohromady tři kila, přežila jen jedna. Mirka byla bojovnice od prvního okamžiku,“ vzpomíná Zdeňka Kuviková. Potřebovala to, protože pozdější verdikt lékařů zněl, že nikdy nebude vidět. Když si odplakala mateřskou bolest, vrhla se na studium literatury. Psal se rok 1987 a handicapované ještě stát svěřoval většinou do ústavní péče. To nehodlala připustit. „Moje známá knihovnice Martina Bílkovská mi sehnala publikaci Vývoj nevidomého dítěte od narození, což byla ovšem učebnice pro studenty lékařské fakulty. Dost tvrdá realita,“ dodává.

– Do Fokusu nastoupila jako sociální pracovnice

Ze zahraničí tehdy pokoutně sháněli Kuvikovi nejrůznější ozvučené hračky, Mirku od tří let učili na klavír. A spolu s dalšími rodiči tlačili kraj ke zřízení speciální školky. Nakonec se to povedlo. Přesto veškerý volný čas musela věnovat dceři. Syn Honza, který se narodil 14 měsíců po Mirce, tak býval častěji v náručí její maminky, která odešla kvůli tomu do předčasného důchodu a Zdeňka Kuviková je jí velmi vděčná. S dcerou totiž sama musela cvičit Vojtovu metodu. Později ji vozila do školy na dvojkole, zapojovala do všech aktivit, a dokonce si prosadila, že od 3. třídy nastoupila do třídy mezi ostatní děti. Bez asistenta. „A já, s takovým nevztahem k psaní na stroji, jsem začala přepisovat do Braillova písma všechny potřebné učebnice. Takhle jsem to vlastně dělala až do Mirčiny maturity na Biskupském gymnáziu. Zde měla dcera k dispozici Braillský řádek k počítači, přesto bylo nakrmení počítače texty na mně,“ vysvětluje s tím, že přesto jí zbýval volný čas. Začala tedy studovat na Teologické fakultě Jihočeské univerzity bakalářský obor Sociálně charitativní práce. Se smíchem dodává, že magisterský obor kvůli práci ve Fokusu vzdala. Najednou její čas totiž začala vyplňovat jiná smysluplná činnost. „Nastoupila jsem do Fokusu jako sociální pracovnice před sedmi lety v říjnu. A vzápětí jsem vyhrála konkurz na ředitelku. Myslím, že se nám podařilo naše sdružení hodně posunout dopředu,“ konstatuje. Stále sídlí v budově bývalé pošty na budějovickém sídlišti Vltava, ale mají tu po stavebních úpravách mnohem více prostoru. Z původních tří zaměstnanců se rozrostli až na dvacet, ale s menšími úvazky. Mnozí z nich jsou právě sami klienti, kteří tak získali práci a další smysl života.

– O svých klientech dokáže vyprávět hodiny

Jako bývalá účetní má i kvůli žádostem o projekty Zdeňka Kuviková spočteno, že přesně mají 12,8 zaměstnance. Klienty vyhledávají nejen sami, ale kontaktují je i jejich rodiny. Objíždějí léčebny, komunikují s obecními úřady. Důvod? „Víme, že můžeme nabídnout velkou podporu i pomoc lidem, kteří se potýkají s problémy vyplývajícími z duševního onemocnění,“ vysvětluje ředitelka. Vzápětí dodává, že podle jejích zkušeností přibývá například podnikatelů, kterým rozjel psychické onemocnění trvalý pracovní stres a přetížení. Nebo mladých lidí experimentujících s marihuanou, která může být rovněž spouštěčem duševního onemocnění. O své práci i klientech by sice vydržela povídat hodiny, ale čeká ji další jednání. Přesouvá se většinou na kole, protože tak zároveň i relaxuje. „Baví mě zdolávat kopce. Ale ne ty, které už znám. Často proto celá rodina jezdíme po kraji. Kdysi jsme na jiný způsob cestování neměli, teď je to pro nás doslova srdeční záležitost,“ přiznává. A já jsem přesvědčena, že právě její touha překonávat překážky určila výběr její životní i pracovní cesty.

Vizitka Zdeňka Kuviková (55 let)

Šestým rokem šéfuje budějovickému občanskému sdružení Fokus. To pomáhá lidem s duševním onemocněním v jejich návratu a uplatnění ve společnosti. Vystudovala ekonomickou školu, později získala titul bakaláře na budějovické teologické fakultě v oboru Sociálně charitativní práce. Ráda jezdí na kole, v zimě na běžkách. Je vdaná, manžel Miroslav, původně letecký mechanik, působí osm let jako školník. Dcera Mirka (27) studuje italštinu v Brně na Masarykově univerzitě, syn Jan (25) učí matematiku a fyziku.

Dotazník

– Co vám udělalo v poslední době největší radost?

Určitě to, že syn udělal státnice a dělá práci, která ho baví. Také nám vyšly pro Fokus dva evropské projekty. Jednak budeme mít možnost aplikovat metodu individuálního vyhledávání práce pro lidi s duševním onemocněním, jednak v dalším projektu Síťování chceme zapojit odbornou i laickou veřejnost v kraji do procesu změny přístupu k lidem s duševním onemocněním. Díky penězům z projektů můžeme například poskytnout akreditované vzdělání lidem na úřadech práce či sociálních služeb v oblasti komunikace s lidmi s duševním onemocněním.

– Co vás naopak naštvalo?

Jak to říct zdvořile? Štve mě, že financování neziskových organizací je vlastně pořád v horizontu jednoho roku. Je škoda propouštět kvůli penězům lidi, kteří prošli vzděláním, získávají praxi a práci dělají dobře. Teď jsem s radostným očekáváním otevřela doporučený dopis z Ministerstva práce a sociálních věcí. Bohužel, jen mi oznamovali, že potvrzují rozhodnutím číslo 2, že stále platí dřívější rozhodnutí číslo 1.

– Co vás v nejbližší době čeká?

Realizace našeho prvního sociálního projektu, kde pracovně zapojíme naše klienty. Založili jsme sociální firmu z5smysl a otevřeme v Jírovcově 19 malý krámek L’skříň boutique, kde budeme prodávat šaty s příběhem i šperky z naší terapeutické vitrážní dílny.

Mirka Nezvalová, publicistka

Mladá fronta DNES

foto: miamiamia / sxc.hu

(Visited 9 times, 1 visits today)

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.