Jak krásně pálí kopřivy!

ilustrační foto: Flickr.com

Jan Puš se stará o autisty a i když je sám postižený, má optimismu na rozdávání a rád vtipkuje. Žertuje-li ale před autisty, jimž se věnuje, nikdo z nich se neusměje. „Oni kvůli nemoci vtipy nechápou…“, říká.

Základní pravidlo: „U autistů je všechno jinak,“ usmívá se Jan Puš.
Jinak? Puš je například občas vděčný za lidskou nevšímavost. „Nebýt jí, někdo by na mě určitě volal policii. Když si na výletě autistické dítě usmyslí, že pohladí kanál na rušné silnici, nebere auta na vědomí a musím po něm skočit, abych mu v tom zabránil. Pak to vypadá, že dědek páchá násilí na bezbranném a zoufale plačícím dítěti.“
Další příklad? „V tramvaji vyvádí běžné dítě a rodiče ho napomínají: Podívej se támhle na chlapečka, jak je hodný! Jste za cvoka, když jim vysvětlujete, že roztomilý andílek je autista, který umí skoro nezvladatelně řádit.“

Šestapadesátiletý Jan Puš z Prahy má vrozenou srdeční vadu a přechodil zápal mozkových blan. Obojí mu působí značné zdravotní komplikace, sám přiznává, že po vypětí -jeho příčinou je zejména práce s autisty – má problém vstát z postele a uvařit si kávu, po čtyřech se dopravit do koupelny.
Ne, není obvyklé, aby postižený pomáhal postiženým. Ale copak jste zapomněli?
Všechno je jinak.

To jsme si užili!

Hodnocení večerníčku Radovanovy radovánky na filmovém webu csfd.cz je příznivé.
Specificky příznivé.
Kdosi píše: „Večerníček plný nezdravě veselých hlášek (…), který si našel cestu k mému srdci stejně jako magor Radovan.,Dneska ty kopřivy krásně pálí,‘ radoval se Radovan.“
Hlavní postavu animovaného seriálu – Radovana – popisuje další recenzent takto: „Obludně optimistický imbecil, jehož nejlepším a jediným kamarádem je nahnilá hlávka zelí (neboť i kedlubny nad ním ohrnuly hlízy).“
Právě podle kresleného hrdiny je pojmenováno sdružení Radovanovy cesty, jehož je Jan Puš předsedou. Výstižnější název si spolek s cílem zpříjemňovat život autistickým dětem zvolit nemohl.
„Radovan je hodný trouba, který pokaždé dostane přes držku, přesto je vždy na konci příběhu šťastný, jak si užil světa. I my, když jedeme s dětmi na výlet nebo na tábor, víme dopředu, že to budou hrozné nervy a dřina, ale na konci si také řekneme: Krásně jsme si užili!“ líčí Puš a člověk mu věří, že se skutečně těší, až bude týden vůdčí postavou a tahounem autistického tábora, i když to odskáče tím, že další týden nevstane z postele.

Bez pozdravu

Ale zase: všechno je jinak. Vzdor večerníčkovému názvu sdružení autisté rozhodně nemají pohádkový život. Žít s postižením, které člověka uvězní v něm samém, takže příliš nemluví, není vybaven sociální inteligencí a abstraktním myšlením, není legrace. „Někdy je to spíš horor,“ zvážní Puš. „Na autisty nejsou zařízené ústavy, většinou zůstávají s rodiči, kteří stárnou, a dostávají se do sociální izolace. Bohužel to občas končí i tragicky, běžné jsou zlomeniny či zdemolovaný byt.“
Sám Puš, který dřív pracoval s autisty profesionálně (a nyní se živí motorovou pilou, což je prý po duševní námaze skvělý relax), vyvázl jen s odřeninami a modřinami. Mává nad nimi rukama. Těma rukama, jimiž prošlo tolik autistů, že je složité si na všechny vzpomenout. „Zato oni mě poznají spolehlivě. Potkají mě třeba po třech letech a bez pozdravu okamžitě navážou na téma, které jsme tenkrát řešili, navážou na tehdejší poslední větu.“
Bez pozdravu pokračovat v dávném dialogu… Všechno je jinak. I Jan Puš je jiný, má jiné radovánky než většina. Dokáže si vychutnat, jak krásně pálí kopřivy.

FILIP SAIVER

Mf DNES           http://www.idnes.cz

ilustrační foto: Flickr.com

(Visited 12 times, 1 visits today)

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.