Psychicky nemocní vrazi na svobodě

Jak je možné, že vážně nemocná žena s paranoidní psychózou, s nebezpečnými halucinacemi byla ani ne po 2 letech propuštěna do ambulantní péče? To soudci, lékaři nemohli poznat, že je stále svému okolí nebezpečná? Nebo je snad náš systém tak děravý, že se podobné tragické případy jeko ve Žďáru budou opakovat? ptá se Michaela Jílková.

zkrácený záznam pořadu ČT Máte slovo

Dominik IVANIČ, občan;
co se teda upraví v počínání soudců k těm, který by se měli léčit ambulantně nebo kteří by tedy měli být někde v uvozovkách zavřeni. Co se tedy změní po tomto případě, aby k tomu už nikdy nedošlo?

Libor VÁVRA, čestný prezident Soudcovské unie:
je nějaké znění trestního řádu, které nějakým způsobem upravuje podmínky, za nichž na návrh té organizace, která léčí toho pacienta, nebo pacienta samotného, tam je soudce postaven v mnohem obtížnější situaci, protože třeba pacient přinese znalecký posudek od jiného lékařského pracoviště a argumentuje proti svým ošetřujícím lékařům. Tam je totiž úloha toho soudce podstatně důležitější , protože dochází ke sporu lékařských autorit.

moderátorka: Tedy ten soud se spoléhá jenom na to jedno zdravotnické zařízení nebo si to nějak ověřuje? Přece není jenom nějaký podpisovač papírů.

Libor VÁVRA, čestný prezident Soudcovské unie:
Vždyť vám říkám, že v řadě případů těch posudků je víc už proto, že spoří lékaři mezi sebou ohledně konkrétního pacienta, případně si ten soudce nechá vystavit další znalecký posudek. Ano, můžete upravit trestní řád tak, že dokud někdo na 100% nebude bezpečný, nebude puštěn.

Helena VÁLKOVÁ, ministryně spravedlnosti /nestr. za ANO/:  Ale to je hloupost.

Růžena HAJNOVÁ, emeritní primářka v oboru psychologie a sexuologie:  To je ale možné.

Helena VÁLKOVÁ:  Ale můžeme ho upravit například tak, že tam zakomponujeme povinnost, aby vyžadoval znalecký posudek v případech, kdy již jde o osobu, která v minulosti měla problém se zákonem.

Růžena HAJNOVÁ, emeritní primářka v oboru psychologie a sexuologie:  Ale zdravotnické zařízení, paní ministryně, může navrhnout u takovéhoto případu už přímo soudu umístění do detence, protože ten člověk je do budoucna nebezpečný. Nevíme, kdy zrecidivuje jeho základní choroba. A místo návrhu na propuštění do ambulantní léčby je možné navrhnout změnu na toto zařízení. A toto zařízení máme už v zákoně zakotveno.

moderátorka:  Pane předsedo, můžete tedy na to reagovat za psychiatry?

Martin HOLÝ, předseda Psychiatrické společnosti; ředitel léčebny Bohnice:
Samozřejmě, že ano, ale nemůžu mluvit konkrétně k tomu případu, protože ten není ještě došetřen. A to, co je důležité říct, že ty činy byly evidentně páchané v psychóze, což je nemoc, která je léčitelná. A není důvod pacienta, který je zaléčen, protože vyléčit ji nedokážeme, umisťovat do detenčního ústavu. Detenční ústav je pro závažné pachatele závažných činů, kteří nespolupracují v léčbě, nebo znalec se shodne na tom, že není ten stav ovlivnitelný léčbou.

moderátorka: Takže tato útočnice, ta má diagnózu léčitelnou. Tu paranoidní psychózu.

Martin HOLÝ : Je možné a já věřím kolegům z Nemocnice v Opavě, kteří když se rozhodovali, jak dál s touto pacientkou, tak na základě toho, že ta nemoc byla v remisi, to znamená, že byla zaléčena, tak navrhovali její propuštění.

moderátorka:  Pane Lacino, vy jste několikrát byl v léčebně. Vy tedy, nutno je zdůraznit, že vy netrpíte žádnou nemocí, že byste byl nebezpečný, ale  máte tu zkušenost s léčebnami. Pan doktor řekl, že jsou tam zaléčeni, jak to tedy vypadá v té léčebně? Jaké vy z toho máte pocity? Že vám tam pomohou?

Ctibor LACINA, klient sdružení Fokus Praha:
Víte, to je otázka, kam pomohou. Já mám pocit, že mně pomohla léčebně do invalidního důchodu. Ono, když jsem na tom byl špatně, tak mě zamedikovali, dali mi léky, doporučili mi ambulantního lékaře a to je tak všechno. Tam chybí ta návazná péče. Ta paní se zřejmě ocitla v nějakém vzduchoprázdnu, v nějaké zoufalé situaci, kdy jí nikdo nebyl schopen nějakým způsobem pomoci. A to je, myslím, právě problém.

moderátorka: Ale já vím, že vy jste mi řekl, že v té léčebně vás utlumí, že vlastně nemůžete myslet. Že člověk je tedy utlumený, a poté propuštěn do té ambulantní péče, kde se vám třeba nevěnují příliš dostatečně a člověk pak upadá do depresí.

Ctibor LACINA: Je to tak. Jednou měsíčně třeba člověk přijde na kontrolu na10 minut a to je všechno. Předepíše mu lékař léky a na shledanou. Takhle to vypadá. Třeba v Praze je to trošku lepší, ale ve valné části republiky bych řekl, že je to tak.

moderátorka:    pane Závišku, vy říkáte, že nejsou dostatečně léčeni.

pan ZÁVIŠEK :    Já říkám tolik, zákon stanoví, má-li být pacient propuštěn, musí mu být stanovený tím propouštějícím lůžkovým zařízením služby, které dále potřebuje, a pacient má být předán tomu, kdo tyto služby zajistí. Co to znamená? Ževedle medikace musí být zároveň i další léčba, … Psychoterapie, kognitivní terapie. A to je rozhodující. Ty služby musí dále pokračovat.
Pavel NOVÁK, hájí zájmy duševně nemocných; ředitel Fokusu Praha:
Já s tímhle můžu jedině souhlasit. V tuhle chvíli v České republice jsme z hlediska systému péče vlastně velmi zaostalí. I doporučení Světové zdravotnické organizace, doporučení mezinárodních organizací, Evropské komise jsou jednoznačný. Chybí nám služby v komunitě, chybí nám týmy, které by byly schopny vyjíždět do terénu, vyjíždět klidně 24 hodin denně.

Růžena HAJNOVÁ, emeritní primářka v oboru psychologie a sexuologie:
Já vás doplním, pane řediteli. My jsme se bohužel dostali do situace, kdy už tyto služby nemáme. Ale měli jsme denní sanatoria, měli jsme docházková sanatoria, kdy pacienti docházeli, byli ve svém domácím prostředí. A to, co tady říkají pacienti, to bylo. Psychoterapie. Ale to jsou věci, které jsou časově nesmírně náročné, jsou náročné i finančně. A jestliže se dělají, finančně jsou náročné, protože ten terapeut musí mít určitou specializaci. A ta není zadarmo.

nejmenovaná osoba: Nemáte pravdu. Finančně náročné jsou psychiatrické nemocnice. Finančně náročná není psychoterapie.

moderátorka:
ta léčba je náročná. Laikovi se zdá, že třeba taková terapie nemusí být tak finančně náročná, ale ona má být proplácena pojišťovnou a uvedl jste, že pojišťovna proplatí ambulantnímu psychiatrovi 2,5 hodiny ročně na pacienta. To je tak jako 7 minut za návštěvu. Tak řekněte, to stačí?

LACINA, klient sdružení Fokus Praha:
Víte, psychoterapie může bejt efektivní. Ti lidé se mohou uzdravit. Existuje třeba finský model otevřeného dialogu. Tam mají 80% úspěšnost úzdravy psychotických onemocnění. A je to efektivní v tom smyslu, že ti lidé pak jsou třeba i úspěšnější na trhu práce, než je průměr ve Finsku, ano?

moderátorka:    všude ve světě jde na psychiatrii minimálně 8 a víc procent ze zdravotního rozpočtu. U nás jsou to necelé 2,9 %. A je to věc peněz. Ale tak musí se za to bojovat. Je to o penězích. Jak to, že pojišťovny proplácejí na pacienty 7 minut na jednu návštěvu? Vždyť je to opravdu nedostatečné.

Martin HOLÝ, předseda Psychiatrické společnosti; ředitel léčebny Bohnice:
Já jsem rád, že jsme u toho klíčového bodu, protože si myslím, že ten systém, pokud někde je děravý, tak je děravý v té ambulantní péči. A která není dostatečně zasaturovaná, ani psychiatrickými ambulancemi. A není dostatečně zasaturovaná ani službami, které můžou poskytovat péči těmto obtížným pacientům. V této souvislosti je potřeba říct, že mnohem víc pacientů umře sebevraždou, než někomu ublíží. A je dobré k tomu říct, že posledních 5 let nám sebevražednost stoupla o 25%. Z 1300 na 1600 lidí ročně si vezme život, z čehož 90 % je duševně nemocných. Takže někde nějaký systém selhává.

Růžena HAJNOVÁ, emeritní primářka v oboru psychologie a sexuologie:
Já souhlasím s kolegou Holým, protože ta ambulantní péče je skutečně nedostatečná a je nedostatečná především v takzvaných ochranných léčbách. Tu ochrannou léčbu nařizuje soud. U nebezpečných jedinců, kteří spáchali nějaký trestný čin. A je veliká práce svěřit do ambulance k ambulantním psychiatrovi pacienta s nařízenou ambulantní ochrannou léčbou. Já dělám 40 let ochranné léčby sexuálních deviantů. A můžu vám říct, že když se obracíme na kolegy, a myslím, soudci mají stejné problémy přesvědčit ambulantního psychiatra, aby si vzal ochrannou léčbu do své péče. To jsou pro něho galeje, to je pro něho nezajímavý, těžký pacient.

moderátorka:   No a proč konkrétně jsou to pro něj galeje?

Martin HOLÝ,:   Například proto, že musí jít k soudu, který mu zabije celý den a on nemůže pracovat na pojišťovnu a vydělávat.

Růžena HAJNOVÁ:   A nedostane to zaplaceno.

Helena VÁLKOVÁ:
Na druhou stranu jedině soud rozhoduje na základě znaleckých posudků nebo vyjádření zdravotnických zařízení o tom, jestli někdo v takovém případě dostane ochrannou léčbu ambulantní, ústavní nebo zabezpečovací detenci. Takže k tomu soudu jít prostě musí. To je jeho povinnost.

Růžena HAJNOVÁ:
Je to bludný kruh, protože soudní znalci ubývají. Z mé generace vymíráme a mladá generace nechce do toho jít, protože je to příliš zodpovědná práce a samozřejmě není honorovaná. A navíc nám ubývají lékaři. Ubývají nám lékaři z republiky. Čili tak jak to padá, tak ta psychiatrie, jak už tady kolega Holý řekl, je až úplně někde na konci zájmu.

Dominik IVANIČ, občan;
ten lékař by měl nést za toho pacient zodpovědnost, když ho propustí, tak by si měl vzít takzvaně na to triko, že ten pacient tedy je vyléčenej a není pro tu společnost nějakým způsobem nebezpečný.

Růžena HAJNOVÁ:    Nenajdete, kdo je za to odpovědný. Za to je odpovědný systém, který se rozpadl za posledních 20 let.

IVANIČ:   Ano. Ale pokavaď tady ten trend bude dál postupovat, tak se budeme zase za dalších pět let…

Růžena HAJNOVÁ:
Tak se budeme bát takovýchto činů, a proto vlastně taky vznikla ta pracovní skupina na Ministerstvu spravedlnosti. Ona podobná skupina vznikla před lety na Ministerstvu zdravotnictví. Pan ředitel Holý pamatuje tuto situaci. Ale tak jak se mění vlády, tak se mění ministři, tak bohužel tohle se rozpadá.

Jiří RAK, ředitel sdružení Liberty People; pomáhá bývalým vězňům:
Teď jsme měli možnost v podstatě zjistit, že ta následná péče není.   A v podstatě všichni jsme to teďka tady zjistili, víme to, ale proč se to neřešilo dřív? To se čekalo na takovou tragickou událost, aby teprve za ministrování paní doktorky Válkové se ta situace začala řešit? Té situaci se dalo předejít. Všichni vědí, že následná péče neexistuje nebo v podstatě není, nemáme na to lékaře. A přesto ty lidi jsou propuštěni do ambulantní léčby a jdou v podstatě do neznáma. Potom dojde k takové tragické události. A myslím si, že kdyby se s tím pod zodpovědností paní ministryně nezačalo něco dělat, tak takovou tragickou událost můžeme očekávat v brzké době znovu.

Růžena HAJNOVÁ:   Toto je čtvrtý pokus nás psychiatrů o to, aby se věc znormalizovala. Nejenom psychiatrů.

nejmenovaná osoba:
… je mi úplně jedno, jestli ten člověk je v ambulantní péči, jestli někdo říká nějaký vznosný řeči o tom, že by mohl a kdyby a kde by, když mi to dítě podřízne. Já prostě si myslím, že bohužel jsme v takovýhle situaci, která je a musíme se k tomu postavit čelem a stejně jako recidivisti, nechápu, že někdo může mít za sebou 30 trestů, tak když třikrát něco ukradne, no tak bude na doživotí. Tak člověk, kterej je agresivní, kterej je nebezpečí, a pokud ta společnost s tím nemá co jinýho udělat, tak ho prostě zavře.

Martin HOLÝ:  Což je ta nejdražší varianta.

Libor VÁVRA, čestný prezident Soudcovské unie:
… pokud na to zereagujeme, tak jediná možná reakce justice je, že prostě do ambulantní léčby nebude pouštět nikoho. To jde velmi lehce, to si můžu odůvodnit jako soudce, protože to bezpečí těch dětí, mám také děti, tak bude tedy tím pádem z hlediska tohoto konkrétního člověka zachováno. Nicméně kolik útoků, prosím, se ptám odborníků, podobného typu udělal někdo, kdo už předtím se něčeho podobného dopustil? Protože bohužel velmi často jsou to lidi, o kterých netušíme, že se k tomu schyluje.

Helena VÁLKOVÁ:
…Tak zaprvé něco nepopulárního. 100% vám nemůžeme zajistit, že se to už nikdy nestane. Zadruhé rozhodně bychom vám měli zajistit výrazně větší pravděpodobnost, že už se to nestane. Zatřetí, když specialista pracuje, tak se předpokládá na určitém případě, že už má zkušenosti a dobře ví, jak vypadá špatně fungující systém ambulantní ochranné léčby. A když tam propouští někoho, kdo už v minulosti měl za sebou takovýhle závažný čin, tak jde do určitého rizika, kde někteří soudci, já budu úmyslně opačná, nebo soudkyně si ještě vyžádají znalecký posudek, aby minimalizovali riziko ….. Ale v podstatě by měl být tím systémem umístěn v uzavřeném oddělení po tu dobu, kdy, a tady na to se ptám, kdy hrozí nebezpečí pro veřejnost. A to je to, co pan doktor Vávra velmi dobře ví, že vždycky při tom rozhodování soudy musí zodpovědět otázku, jestli pobyt toho, o koho se jedná, je nebezpečný na svobodě pro okolí a jaké je riziko recidivy. Ono to spolu souvisí. Pokud tyto dvě otázky nezodpoví, tak by takového člověka neměl pouštět ven. Ale já věřím tomu, že je zodpoví.

moderátorka:
tady paní ministryně řekla prognózu, zda nebude nebezpečný, jak je pravděpodobné, že se tedy v té prognóze ten lékařský tým zmýlí?

Ivan DAVID exministr zdravotnictví:
Já si myslím, že to tak má být, že to má být záležitost kolektivního projednávání. Obávám se, že ne všude, ve všech zdravotnických pracovištích tomu tak je. A tady je potřeba si uvědomit, že ti, kteří navrhují změnu ochranné léčby na ambulantní, tak se vyjadřují k tomu aktuálnímu stavu. A samozřejmě nemohou nikdy vyloučit, že ten stav se zhorší za nějakých podmínek. Například že ten nemocný přestane užívat léky a začne se vyhýbat ochranné léčbě nebo pokud ta ochranná léčba má probíhat jinak, například že ty kontroly mají být častější, tam kde je větší riziko, že dojde ke zhoršení…

moderátorka:
No ale sám jste řekl, že až polovina pacientů propuštěných do té ambulantní péče ty léky nebere. Tak teď jde o to, jestli ten ambulantní psychiatr, když vidí pacienta jednou měsíčně na těch maximálně 10 minut, zda je schopen poznat, že ten pacient se zdravotně horší a že může být třeba časem nebezpečný opět?

Ivan DAVID, :
No pokud je riziko, že ta doba, ta latence, za kterou se může ten stav zhoršit, pokud nejsou podávány léky, je kratší, pak je to selhání toho lékaře, který má tak velké mezery v tom kontrolování toho nemocného. Já se obávám, že hlavní problém je v tom, že my se tady zabýváme následky a nikoli příčinami. Ty příčiny… Ty příčiny vidím v rozpadu systému, který nebyl dokonalý a teď tady máme krizi odpovědnosti. Vždyť tady o tom hovoříme, že není vůbec jasné, kdo je za ten celkový stav odpovědný. Protože státní správa se vzdala kompetencí v oblasti koncepce jednotlivých lékařských oborů a tady vidíme důsledky tohoto stavu. Čili žádná neviditelná ruka toto nevyřeší. To musí být viditelná ruka veřejné správy státu, která nastaví pravidla, tak aby tato, tyto nepříznivé situace, které se budou opakovat, to se nedá tomu úplně zabránit, ale aby byly co nejméně pravděpodobné.

Martin HOLÝ, předseda Psychiatrické společnosti; ředitel léčebny Bohnice:
… je dobré říct, že za poslední dva roky Ministerstvo zdravotnictví připravuje ten koncept, po dlouhém tlaku odborné veřejnosti, tak přichází právě k tomu, abysme nastavili opět systém do toho ambulantního sektoru nebo mimo nemocničního sektoru, včetně toho, aby byly obsazené služby, o kterých mluvil ředitel Novák. To znamená služby mobilní, služby terénní, abysme mohli být u obtížných pacientů s nimi jako ve velmi pružném a vlastně kontinuálním kontaktu a nemuseli by být přitom hospitalizováni, protože tato služba se zdá minimálně, nevím, jestli je levnější, ale minimálně když započítáme kvalitu života těch lidí, tak je účinnější a je efektivnější.

moderátorka:
Kdo prosím pracuje s těmi rodinami? S těmi rodinami, kde je ten nebezpečný pacient? Protože vy jste řekla, že v tom žďárském případu bohužel selhala vlastně i ta rodina.

Libor VÁVRA, čestný prezident Soudcovské unie:
Já si myslím, že obecně informace o fungujícím sociálním zázemí toho pacienta, jsou jedním z klíčových argumentů. Ale to zejména tam, kde je neshoda mezi pacientem, jeho rodinou a tím lékařským zařízením. Tady je problém, že tady se všichni shodovali na pozitivním, v uvozovkách pozitivním řešení. Ale jinak samozřejmě ta rodina hraje vždycky roli.

Helena VÁLKOVÁ:
Soudce je nezávislý, nestranný, má být odborníkem. Čili když by byl na tuto oblast specializovaný, a to ve většině případů dělá vždycky soudce, který se zabývá právě těmito typy případů, tak samozřejmě by se měl zeptat i, jestli když propouští takového pacienta s nebezpečnou minulostí. ….Měl by se zeptat lékařů, ale měl by se zeptat i třeba, pokud je tam tvrzení, že bude dotyčná žít u své matky nebo strýce, jestli vůbec ta matka nebo strýc ji akceptuje. Jestli souhlasí s tím, že bude kontrolovat její ambulantní léčbu. Jestli ambulantní lékař, a takové kolegy máte, kteří se na to ptají, soudci, to naše prověrky jednoznačně ukázaly, ale máte také kolegy, kteří se na to neptají. Čili zeptá se paní doktorky, která by měla takovou pacientku přijmout do své péče, jestli je zaručené, že bude opravdu kontrolovat častěji právě s ohledem na tu nebezpečnou anamnézu než jednou za měsíc. Jestli to budou tabletky nebo injekce.

moderátorka:
Ano. Ale já bych se teď držela té rodiny, protože teď byl třeba publikovaný případ, kdy rodina jedné propuštění, zase jiné útočnice, odmítla vlastně se starat o tu nemocnou útočnici. Celý dům sepsal petici, aby ona tam nebydlela.

Růžena HAJNOVÁ,:
Ano. Ale paní Jílková, součástí správné terapie u takovýchto pacientů je navázání kontaktu i s tím rodinným zázemím. Jestli to rodinné zázemí funguje nebo nefunguje, to už je jiná věc, se kterou se musí v rámci té terapie nějak počítat. Ale rodinná terapie jako samotná je samozřejmě psychiatrická péče. Ale ambulantní lékař, když už hovoříme o tom čase, se nedostane do té časové kapacity, kterou má, aby mohl u těch pacientů dělat kvalitní rodinnou terapii. A co nemá ještě? Nemá sociální pracovnice, které byly dřív a které šly do terénu a zjistily, co se děje.

Jana POLJAKOVÁ, matka syna se schizofrenií:
Já bych řekla, že na nás se obrací spoustu rodičů jako z celé republiky. My celkem tady v Praze tu následnou péči jakž takž máme, ale v těch ostatních regionech je to velmi slabé. A také spousta rodičů tuto nemoc jako svých dětí skrývá, bojí se, bojí se jako s tím vyjít na veřejnost a tím pádem se zdá, že jako ten, ta rodinná péče nemůže být poskytnuta tím, že to skrývají, zakrývají, nechtějí se věnovat, tak nemůže být poskytnuta správně jako v řadě případech.

moderátorka:
No, ale možná je to také proto, že opravdu česká veřejnost velmi odsuzuje duševně nemocné, přitom jen absolutní minimum, je z nich nebezpečných, ano?

Jana POLJAKOVÁ,
Přesně. Tady zní otázka, tady ta otázka jako zní, jenom jednu větu, protože tady ta otázka zní, jak ochráníme společnost před duševně nemocnými, ale měla by znít, jak vlastně ochráníme duševně nemocné před tou stigmatizující společností.

Růžena HAJNOVÁ:
Mrzí mě, že zatím se tady neobjevila otázka sociální. Řada duševně nemocných jedinců se dostane na sociální dno. A nemají finance, byť třeba dostanou invalidní důchod, ale nemají finance na dojezdnost, nemyslím teď velké aglomerace městské, ale nemají finance na dojezdnost ke svému odborníkovi. A i kdyby chtěli jezdit častěji, prostě finančně to nezvládnou.

Jana PEKÁRKOVÁ, :
já si myslím, že by měla v České republice, že by bylo dobré, kdyby byla velmi hustá síť komunitních a terénních služeb.

Pavel NOVÁK, ředitel Fokusu Praha:
děkuju paní doktorce Hajnový, že zvedla tohle téma, protože právě ta duševní nemoc, ty dopady jsou velmi široký a nejsou jenom vlastně na to zdraví. Ale jsou i právě na různý, na sociální začlenění, na to, jestli ten člověk může pracovat, jestli je schopnej se o sebe postarat, dopadá to na sociální vazby. A za posledních 20 let bohužel jakoby ten systém, kterej by měl bejt velmi širokej, sociálně zdravotní, tak dneska saturovaly spíš sociální služby. Ale s velmi omezenýma zdrojema. A to podfinancování vlastně sociálních služeb je letitý a není možný vlastně z toho budovat komplexní službu. A zaměstnávání lidí s duševním onemocněním, pokud vlastně se dostatečně podpoří, tak ty lidi jsou schopný vlastně samostatně fungovat. A vlastně to má i ekonomický efekty, protože stát nemusí vyplácet kdovíjaký sociální dávky.

Martin HOLÝ, předseda Psychiatrické společnosti; ředitel léčebny Bohnice:
Tam je důležité říct, že náklady na duševní nemoci, celkové náklady, včetně teda těch ušlých příjmů od lidí, kteří pracují, tak ročně přesahují 100 miliard korun, což je obrovské číslo a když si vezmu, kolik se vlastně investuje do péče, tak je to velký nepoměr. A ke spolupráci s MPSV. Dnes v poledne jsme měli pracovní skupinu na Ministerstvu zdravotnictví, takže tam se pracuje na té reformě. A kde poprvé jsem zažil právě s nějakou ekonomkou z MPSV, že jsme dávali konstruktivně dohromady to, jak je možné ty badžety, ty rozpočty propojit právě proto, aby ta péče, která bude v terénu, byla zdravotně sociální. Takže ten jako největší meziresortní přesah je s Ministerstvem práce a sociálních věcí. S Ministerstvem spravedlnosti se to týká velmi úzkého, úzké skupiny pacientů ochranného léčení.

Helena VÁLKOVÁ, ministryně spravedlnosti /nestr. za ANO/:
Já bych tady chtěla právě říci, aby se nepletla duševní porucha, duševní nemoc a nebezpečný člověk, protože víme, že drtivá většina, ale teď psychiatři mě možná opraví a řeknou jenom čtyři pětiny, ale drtivá většina těch duševně nemocných nejsou nebezpeční pro své okolí. A resort spravedlnosti se má postarat o ty, ale to dokonale, prostřednictvím dobře fungující soustavy soudů a ochranných léčeben nebo ústavů pro výkon zabezpečovací detence, kteří nebezpeční jsou.

Ivan DAVID, :
No to já samozřejmě ten případ vůbec neznám, čili nevím, kdo tam případně selhal a nemohu to nijak jaksi hodnotit. Já jsem jenom chtěl konstatovat, že těch nebezpečných s psychózami je asi 1%. A to jsou právě ti, kteří jsou, kteří často selhávají, často přicházejí o bydlení, o sociální zázemí, o zaměstnání a tak dále a ocitají se na ulici. A tam potom těžko budeme hledat nějakou rodinu. A další problém je v tom, že vlastně o financování péče rozhodují zdravotní pojišťovny v podstatě a systém zdravotních pojišťoven a nikoli veřejná správa. Čili to je věc, ten výkonový systém je věc, která vlastně bere kompetenci z těch rukou, kde by měla být.

Martin HOLÝ, předseda Psychiatrické společnosti; ředitel léčebny Bohnice:
Nepochybně bychom přijali, kdyby soudci měli speciálnější důkazy, aby to nebylo jenom nasbíráním zkušeností.

Růžena HAJNOVÁ, emeritní primářka v oboru psychologie a sexuologie:
Já bych kolegu doplnila, spíš bysme přijali, kdyby soudci docházeli soudit do léčeben. Takto to kdysi bylo. A ten soudce vlastně poznal pacient, poznal prostředí, představil se mu, já jsem váš soudce, který budu soudit vaši ochrannou léčbu, jestli vás budu propouštět nebo ne. A s tím celým terapeutickým týmem byl v kontaktu.

Libor VÁVRA, čestný prezident Soudcovské unie:
Máte naprostou pravdu. Já s tímhletím souhlasím. Problém je, že ten tlak na výkon za situace, kdy obecně, to platí léta, to není problém stávajícího ministerstva.

Růžena HAJNOVÁ: Jste zahlceni.

Libor VÁVRA,:  My máme o 700 soudců míň programově rozpočtováno, než by mělo být na tu práci, která je. …. Takže za týhle situace představa, že v každým tom obvodě bude soudce, který bude, v obvodě myslím psychiatrické léčebny, ale tady by to nestačilo, to by muselo být i všude tam, kde jsou velká komunitní centra, aby o ty lidi bylo pečováno.

Růžena HAJNOVÁ:
Především, co se týká ochranných léčeb. Pomohlo by to u ochranných léčeb.

Libor VÁVRA:
Je 15 léčeben. Nepochybně určitě existuje. Já vím o Praze, že existujou soudci, kteří se konkrétně specializujou třeba na Prahu 8 na Bohnice, tak je tam specializace.

moderátorka:    zlepší se ta situace? Tedy rozumíte, jako jestli si opravdu jak soudci, tak lékaři, tak vy politici, vláda vezmete ponaučení z té situace?

Helena VÁLKOVÁ:
Udělám všechno pro to, aby se zlepšila.  Myslím si, že nejenom justice, ale i zdravotnictví by mělo sáhnout na svůj rozpočet a já budu jedině ráda, když budu jako ministryně spravedlnosti moci jmenovat ještě více znalců, psychiatrů, kteří pomůžou ten systém rozpohybovat.

zkráceně zapsala invArena

(Visited 21 times, 1 visits today)

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.