Handicap pro ně nebyl překážkou, školní léta strávili v lavicích běžných tříd. V sobotu vystoupí na koncertu Už jsme trochu dál.
Praha – Spolu, či odděleně? Debata o tom, jestli se mají děti s handicapem učit společně s těmi zdravými, nabrala poslední dobou na obrátkách. Může za to především prezident Miloš Zeman, který nedávno uvedl, že umisťování handicapovaných a nehandicapovaných žáků do společných tříd je „neštěstí pro obě skupiny“.
Proti jeho pohledu se vzedmula vlna odporu a odmítá ho i právě schválená novela školského zákona, která rozšiřuje podpůrné prostředky pro děti s postižením. Veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová připomíná, že „nezajištěním podpory, jakou dítě potřebuje, stát porušuje ústavou zaručené právo na rovný přístup k bezplatnému vzdělání“.
Nejsilnějším argumentem jsou ovšem zkušenosti děvčat a chlapců, kteří mají školní léta za sebou. Strávili je v lavicích běžných tříd a dnes se rozhodli se svými příběhy podělit se čtenáři Deníku. Jsou zároveň členy mimořádné kapely The Tap Tap, kterou vede Šimon Ornest.
Kapelník zve všechny lidi, kteří mají rádi dobrou muziku a zároveň chtějí podpořit integraci dětí s handicapem do většinové společnosti, aby přišli na koncert The Tap Tap, který se pod názvem Už jsme trochu dál uskuteční tuto sobotu v 15.00 hodin na Václavském náměstí v Praze.
„V důsledku vyjádření prezidenta vznikl v České republice nevídaný zájem o procesy integrace a inkluze. Proto jsme se s The Tap Tap rozhodli uspořádat tento koncert. Představíme na něm spoustu hostů, kteří sami na sobě ukážou nejlepší výsledky integrace a inkluze v Česku,“ říká Šimon Ornest.
Vstup je zdarma a čas koncertu je přizpůsobený i zájmu mimopražských diváků. Přímý přenos z Václavského náměstí můžete sledovat také online na www.thetaptap.cz.
Michal Mižigár: Psycholožka mi doporučila, abych se hlásil na pomocného kuchaře
Narodil se v romské rodině jako naprosto zdravé dítě. Jako kojenec byl Michal Mižigár očkován a dostal zánět mozkových blan. V mateřské škole v jeho pěti letech paní učitelka zjistila, že nedoslýchá.
„První mou největší překážkou bylo stát se žákem běžné základní školy, což se nakonec podařilo až někdy v polovině srpna. Do té doby nikde nechtěli nedoslýchavého žáka romského původu, přičemž jsem splňoval požadavky pro přijetí na základní školu. Znal jsem barvy, uměl básničky a hlavně mluvil dvěma jazyky a rozlišoval neromskou a romskou kulturu,“ popisuje svůj příběh Michal Mižigár. Další velký problém se objevil v deváté třídě základní školy, kdy mu psycholožka doporučila, aby se hlásil na pomocného kuchaře, protože by nesložil přijímací zkoušky a už vůbec neodmaturoval.
„Měl jsem štěstí, že jsem měl kouče z Naděje v Písku, který mě doučoval matematiku (měl jsem z ní čtyřku) a dodával mi sebedůvěru. Díky němu jsem se jako sedmnáctý ze šedesáti účastníků dostal na obchodní akademii, kde jsem úspěšně odmaturoval. Nyní studuji romistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze,“ doplňuje Michal.
Dodává, že si plně uvědomuje, jak veliké štěstí má z obou stran, jako nedoslýchavý – handicapovaný a jako Rom.
„Bez rodiny a všech lidí, kteří mi změnili život, a jejich pomoci bych nedošel tam, kde se nyní nacházím.“
Daniela Valíčková: Integrace postiženému synovi pomáhá
Narodila se bez dolních končetin. Od malička se Daniela Valíčková věnuje hudbě (hra na violoncello a operní zpěv). Zpěv začala studovat na Konzervatoři Jana Deyla v Praze, po maturitě pokračovala na Konzervatoři Leoše Janáčka a pak na Ostravské univerzitě v Ostravě, kde svá studia zakončila titulem bakalář.
Má za sebou vystupování s různými orchestry (například Pražská komorní filharmonie, Filharmonie Plzeň), koncertovala také v Anglii během svého pobytu při studiu jazykové školy. Před pěti lety se stala matkou syna Tobiáše, který se narodil s Downovým syndromem.
„Být matkou je úloha na celý život a být matkou jakkoli postiženého dítěte je o to náročnější. Tobiášek naštěstí nemá žádné přidružené problémy, jako jsou špatný zrak, sluch, vada srdce a jiné,“ říká Daniela.
„Chodí do školky, ve které je spokojen a děti ho mají moc rády. Paní ředitelka je nám velmi nápomocna a pro ochotu všech zúčastněných je tak možné, aby Tobíšek navštěvoval běžnou školku. Tato integrace je pro něj velmi důležitá, protože prostředí s dětmi, které nemají žádné znevýhodnění, mu pomáhá se rychleji učit některé věci,“ dodává.
Ladislav Nagy: Kdyby bylo od dětství běžné žít se zdravými lidmi, nedocházelo by k šikaně
Diagnóza Ladislava Nagye je dětská mozková obrna kombinovaná s centrální poruchou zraku.
„Od dětství jsem byl považován za nevzdělavatelné, lehce mentálně retardované dítě, které nevychodí ani základní školu. Díky pozitivnímu vlivu mamky a snahy pracovníků speciálně pedagogického centra se mi podařilo dochodit devítiletou školní docházku na běžné základní škole. Měl jsem tam velké štěstí na učitele, kteří byli ochotni přijmout můj handicap a přizpůsobit výuku mým potřebám. U některých spolužáků jsem se ale bohužel s pochopením nesetkal,“ vypráví Ladislav Nagy, perkusista The Tap Tap.
Velký zlom pro něj nastal, když nastoupil do Jedličkova ústavu na střední školu, kde vystudoval maturitní obor. Po nástupu na střední školu bydlel v domově mládeže, kde se dostal do souboru TheTapTap. V současné době studuje obor sociální práce na Univerzitě Karlově.
„Jsem člověk, který v běžné škole zažil šikanu. Vím ale, že šikana probíhá jak mezi dětmi s postižením, tak i mezi dětmi bez něj. Myslím, že kdyby bylo už od dětství běžné potkávat se s lidmi, kteří jsou nějak odlišní, nemuselo by k šikaně vůbec docházet.“
Radek Žalud: I přes handicap vedu plnohodnotný život
Jako zcela nevidomý se narodil Radek Žalud, přesto dnes sklízí velké úspěchy.
„Absolvoval jsem konzervatoř Jana Deyla v oborech akordeon, klasický zpěv, hra na klavír a ladění klavírů. Mám za sebou několik mezinárodních mistrovských pěveckých kurzů,“ říká Radek, jenž si v sobotu na Václavském náměstí zazpívá v Řiditeli autobusu a v Prodané nevěstě se ujme partu Kecala.
„Na operní scéně jsem měl tu čest zpívat po boku takových hvězd, jako jsou Eva Urbanová, Dagmar Pecková či Peter Dvorský. Na scéně populární jsem spolupracoval například s Bárou Basikovou, Magdou Malou, Ondřejem Brzobohatým či Petrem Dopitou. Jako akordeonista jsem si zahrál na deskách Tomáše Kluse, Zory Jandové, Michala Horáčka,“ vypočítává.
„Díky integraci mezi zdravé děti jsem dnes schopen plnohodnotného života ve společnosti, dokážu lámat předsudky lidí a bojovat proti bariérám, které nám handicapovaným mnohdy život staví do cesty.“
KATEŘINA PERKNEROVÁ, GABRIELA KOVÁŘÍKOVÁ
Pražský deník
http://www.prazsky.denik.cz/
Přidejte odpověď