Budou vozíčkáři brát až 50 tisíc příspěvku na péči?

vozíčkáři box

S maximálním příspěvkem na péči od státu, který činí 12 tisíc korun, vystačí vozíčkáři jen asi týden. Volají proto po jeho zvýšení. Aby nemuseli do ústavů a mohli dál žít samostatný život se svými koníčky, potřebovali by zhruba 48 tisíc korun. Ministryně práce se tímto problémem hodlá zabývat.

ČT 1

Nejdříve na invalidním vozíku premiér Sobotka, teď ministryně práce a sociálních věcí Marksová Tominová. Vyzkoušeli si, jaké to je být odkázán na pomoc asistenta na jeden den.

Ti, kteří nemají oporu v rodině a potřebují asistenci téměř celý život 24 hodin denně, si jí často dovolit nemohou. Stát totiž takto vážně tělesně postiženým lidem dává příspěvek na péči maximálně 12 tisíc měsíčně, což jim umožňuje zaplatit si pomoc zhruba na týden. A tak namísto toho, aby i přes své postižení mohli žít svobodně, pracovat a bavit se dle svých představ, končí v ústavech.

Vladimír ŠMILAUER, handicapovaný: Hraju florbal, z těch ještě dalších vznosnějších věcí, tak se věnuju grafice, kresbě.

21letý Vladimír Šmilauer se narodil se svalovou dystrofií. Lékaři mu dávali pouze dva roky života, od narození je upoután na invalidní vozík. I přesto žije život normálního kluka.

O tom ví své i 32letý Jakub, který svůj příběh popsal pro Aktuálně.cz. Narodil se jako nedonošené dítě a trpí dětskou obrnou. Postižené má všechny čtyři končetiny a život bez koleček nikdy nepoznal.

Jakub NEUBERT, handicapovaný; školitel asistentů: Člověk má žít ve svým prostředí a má mít právo žít tam, kde chce a ne tam, kde mu to někdo určí.

Oba dva muže spojuje nejen invalidní vozík, ale také touha po samostatném životě, jenže k němu potřebují spousty peněz, aby si ho mohli dovolit. Oba dva pobírají 8 tisíc korun měsíčně, což zdaleka nepokryje náklady na asistenta ani jednomu z nich.

Jakub NEUBERT, :Ten stát mu to moc neulehčuje. Tu situaci spíš znesnadňuje. Toho člověka dříve či později chce dostat do toho ústavu.

Vladimír ŠMILAUER, :Mám potřebu asistenta 24 hodin denně, nicméně neplatím těch 24 hodin denně, protože to je opravdu neúnosný. Snažím se s těma asistentama domlouvat na určitých paušálech, na i placení v naturáliích.

Jakub NEUBERT,:Díky vlastně asistentovi můžu žít samostatně, můžu žít s partnerkou normální plnohodnotnej život, kterej by v ústavu v žádným případě nebyl.

A právě ústav je noční můra obou mužů i mnoha vozíčkářů, kterým na asistenty peníze nestačí. Bez nich se přitom jejich život neobejde. Někteří jejich pomoc potřebují 24 hodin denně. Asistenční hodina stojí v průměru 100 korun, od státu se velké podpory nedočkají. Ten přispívá maximálně 12 tisíc měsíčně.

Erik ČIPERA, ředitel; vedoucí osobní asistence: Je to na velkou reformu. Podle mě by bylo důležitý, aby opravdu ty příspěvky odpovídaly tomu, co ty lidi potřebujou.

Michaela MARKSOVÁ, ministryně práce a sociálních věcí /ČSSD/:
Já v žádném případě bych nechtěla, aby lidé, kteří mohou žít víceméně sami, mohou mít svůj vlastní byt a mohou se svobodně, víceméně svobodně pohybovat po městě, tak není přece žádný důvod je nutit, aby byli v ústavu.

Lidé z Jedličkova ústavu nedávno oslovili tu nejpovolanější a připoutali jí na invalidní vozík. A možná právě taková zkušenost, kterou ministryně podstoupila, by mohla dopomoct k tomu, že se peníze v jejím resortu najdou.

Michaela MARKSOVÁ, :My v současné době budeme dávat na vládu informaci, která se týká příspěvků na péči tak, jak je dnes v tom systému, ale ten návrh toho, jak zohlednit právě ty lidi, kteří skutečně potřebují víceméně 24 hodin asistenci, tak to je asi v horizontu několika měsíců.

I to je dlouhá doba. Třeba pro 21letého Vladimíra. Peníze potřebuje hned, aby nemusel do ústavu. Na financování už zůstal sám. Jeho maminka zemřela před lety vyčerpáním a tatínek se léčí s vážnou nemocí, a tak synovi nemůže už tolik pomáhat.

Vladimír ŠMILAUER, :Doposavaď mě z velký části sponzorovala rodina, která mi opravdu dávala měsíčně kolem 40 tisíc, což na tu asistenci prostě vycházelo. To teď teda přestává, v současnosti prostě sponzoři odcházej.

Vladimírovi hrozí ústavní péče, do které se mu vůbec nechce. Bez asistentů by se o sebe postarat nedokázal a musel by se také vzdát svých oblíbených činností, jako je například florbal.

Vladimír ŠMILAUER, :
Nechce se mi tam, určitě ne. Není to domov, je to nějaký zařízení, nějaká instituce, kde člověk musí dodržovat právě určitý pravidla, vázat se na směny, který se tam měněj.

Erik ČIPERA, :Jde o to, aby ty životy byly kvalitní, ne aby ty lidi přežili, ale o to, co fakt dělaj, jestli si můžou jít nakoupit, jestli můžou pracovat, potkávat se s jinejma lidma, to jsou takový věci, o který kdyby my jsme přišli, tak se zblázníme.

Jitka DOUCHOVÁ, psycholožka:Nástup do ústavu může samozřejmě znamenat ztrátu svébytnosti, samostatnosti, nutnost přizpůsobovat se.

Kdy se systém rozdělování příspěvků na péči změní a kolik peněz do něj bude chtít ministryně vložit, nám konkrétně nikdo říct nedokázal. Ani ona sama.

Už máte nějaké první čísla, propočty, které by se daly zveřejnit?

Michaela MARKSOVÁ, ministryně práce a sociálních věcí :
Nemám. To nemám ještě.

Jakub NEUBERT, handicapovaný; školitel asistentů:
Já jsem nenapravitelný optimista, tak si vždycky myslím, že nějakej ten, nějaká cesta se najde, ale samozřejmě by to pro mě byla hodně velká cesta zpátky.

ČT 1

(Visited 11 times, 1 visits today)

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.