Příběh mladého muže ukazuje, že s těžkým postižením se dá nejen žít, ale i pomáhat druhým.
Když se Péťa v roce 1981 narodil, řekla nám paní doktorka: Tohle dítě bude akorát jíst a vylučovat,“ vzpomínají rodiče Petra Pašníka. Přesto je dnes Petr úspěšným mladým mužem, který vystudoval Evangelickou akademii – VOŠ sociální práce. Splnil si i sen, když se stal lektorem hlasových technologií v neziskové společnosti Polovina nebe. A za svou práci v sociální sféře byl letos dokonce nominován na cenu Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové.
Úvazek na celý život
„Na začátku jsme dostali několik špatných rad. První: Dejte Péťu do ústavu. Druhou nám dal jeden pan doktor, který to jistě myslel dobře, ale svá slova nedomyslel. Říkal: Věnujte se dítěti, na vše se vykašlete, protože to ještě stihnete, vše přečtete a všechny oblíbené filmy uvidíte. My se tedy na vše vykašlali, maximálně se snažili a jezdili s Péťou na cvičení, rehabilitace, do lázní. Úplně jsme se tomu oddali, ale ono je potřeba část povinností čas od času na někoho přesunout, navyknout si na odlehčovací službu, kdy vás někdo vystřídá, abyste si odpočinuli a načerpali síly. Tohle je totiž úvazek na celý život! My jsme s tím srozuměni, ale když vidím některé mámy v podobné situaci v televizi, jak říkají: To dítě mi strašně dalo, nejradši bych je praštila. Péťa nás naučil velké ohleduplnosti a trpělivosti, ale jde i o to, nechat si část života pro sebe,“ líčí Pašníková specifičnost rodinné situace.
Snaží se to vysvětlit o to usilovněji, že mezi problémy integrace zdravotně postižených do společnosti zřejmě patří i fakt, že o tomto tématu často píší autoři bez handicapu. Možná i proto se Petrova bakalářská práce Rub a líc integrace zdravotně postižených občanů do společnosti stala výukovým materiálem pro studenty speciální pedagogiky oboru vychovatelství.
Zkušenost „na vlastní kůži“ je i důvod, proč se paní Pašníková chystá napsat do Nadace Olgy Havlové. I ona by totiž své zkušenosti ráda někomu předala. „Když se ženě narodí dítě, přemýšlí nad tím, jestli má vyžehlené prádélko a připravenou postýlku. Nikdo není připravený na něco takového, co se přihodilo nám. Teprve postupně jsme se dozvídali, co to obnáší. Proto jsem si řekla, že vše, co jsem se dodnes dozvěděla, musím naučit i jiné.“
Někdy zahanbí i ty zdravé
„Možná se budete divit, ale hodně cestujeme,“ říká Pašníková. „Každý rok jezdíme celá rodina do zahraničí. Je až komické sledovat nedůvěřivé pohledy ostatních ze zájezdu, jak se bojí, že je bude vozíčkář zdržovat. Už jsme zvyklí, a tak se snažíme a býváme naopak vždy mezi prvními. To my čekáme na ně. Naposledy jsme byli v Mykénách, pořád samé kopce, a když jsme se vraceli z takového většího výšlapu, okomentoval to jeden spoluturista slovy: Když jste to zvládli vy, tak já taky!“ V práci měl Petr štěstí. Dva měsíce po skončení VOŠ se mu ozvalo Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně ze Střediska ucelené rehabilitace v Praze. Pět let zde pracoval jako sociální pracovník. Byl vyslán na veletrh kompenzačních pomůcek INSPO a právě zde se seznámil s lidmi z Poloviny nebe. V rámci projektu Duhový Most si v „Nebi“ zajistil rekvalifikaci na ovládání počítače hlasem a stal se jedním z lektorů. Je jím stále. Ve společnosti pomáhá i s jejími PR aktivitami, a je tak již její nedílnou součástí.
Lukáš Hudec, spolupracovník redakce
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď