Co mohu čekat, když budu mít ve třídě autistu?

photo on stock.xchng

Porucha autistického spektra nebo zkráceně autismus pochází z řeckého slova „auos“ – sám. Lidé s autismem nechtějí být sami, jen nevědí, jak s ostatními navázat kontakt, nerozumí sociálním vztahům. Jsou z toho důvodu častou obětí šikany.

Některá specifika problému autismu bohužel odborná literatura nepopisuje. Jedná se zejména o velký problém rodiny přijmout diagnózu dítěte, připravit je na „nepřátelský“ svět. Rodiče ani netuší, co vše musí dítě s autismem naučit. Zpravidla nemohou pochopit, čemu všemu v sociálním kontaktu jejich dítě nerozumí. Život s autistickým dítětem je emočně velmi vyčerpávající a řada rodin nemůže a někdy ani nechce vnímat autismus jako velmi silný handicap nejen v oblasti vzdělání, ale především v sociálním rozměru života.

K těmto komplikacím přispívá do jisté míry i nedostatečná informovanost pedagogických pracovníků, kteří i přes určité výhody, kterým je asistent pedagoga nebo sociální asistent, nedokážou v některých případech adekvátním způsobem reagovat na potřeby těchto dětí.

Autismus postihuje většinu psychických funkcí. Nápadná i pro laika je však oblast sociálněkomunikačních funkcí. V této souvislosti nelze opomenout i určitou specifičnost pohybu autistů. Ve vyspělých ekonomikách se klade důraz na komplexní rehabilitaci, která snižuje nápadnost autisty i v oblasti pohybové. Vývoj autistického dítěte je opožděný a jeho pohybové schopnosti a dovednosti omezené.

Autistické dítě neprojevuje patřičný zájem o sociální kontakty, samostatně většinou nenavazuje konverzaci, stojí na okraji vrstevnické skupiny. Prosociální chování je pro tyto děti nezajímavé, nechtějí jej rozvíjet. Je rovněž otázkou komplexní rehabilitace naučit je chovat se ve skupině tak, aby jejich nápadnost byla žádoucím způsobem snížena.

Autistické děti se velmi špatně mohou bránit šikaně, neboť situaci nerozumí jak sociálně, tak komunikačně, stávají se dlouhodobě trýzněnými a není neobvyklé, obeže šikana je ukončena sebevraždou. Autistické děti nemohou počítat s podporou „zdravé části kolektivu“, jak tomu bývá u viditelných ch postižení, neboť v řadě případů jejich handicap není pro laiky zcela zřejmý, jsou jen „nápadné“. Z toho důvodu je důležité, aby dospělí v okolí dítěte znali a dokázali rychle aplikovat postupy, které by vznik šikany minimalizovaly.

Pozitivní sdělení diagnózy bývá nejdůležitějším krokem k ochraně dítěte. Pokud rodiče přijmou diagnózu, přestanou dítě srovnávat s vrstevníky a začnou přemýšlet o tom, jak dítě učinit šťastné.

Dítě by mělo mít určené místo ve škole, kde se může ukrýt v případě jeho afektivních výbuchů. To nebývá pravidlem, i když dítě tráví někdy větší část doby určené k výuce zklidňováním.

Je třeba naučit děti s poruchou autistického spektra, že nemají o ostatních hovořit špatně, nesmí žalovat. Přehnaná upřímnost Přehn těchto dětí vede tě k jejich neoblíbenosti a šikaně.

Učitelé by jim měli nabídnout činnosti, které souvisí se specifickými zájmy a přitom podporují sebevědomí a sebedůvěru. Obdivování a respektování dítěte přímo souvisí s přijetím diagnózy rodiči a širší rodinou.

Důležité je lpět na hygieně dítěte, neboť tyto děti jsou často přecitlivělé na zubní kartáčky, bolí je sprchování. Zápach a nedostatky v hygieně jsou často důvodem k jejich izolaci.

Informování spolužáků o diagnóze vhodným způsobem je nejtěžší úkol pedagoga. Záleží na věku dětí, se kterými pedagog hovoří o daném problému. Může se i stát, že informace o specifických potřebách autistického dítěte může v třídním kolektivu vzbudit zájem o jeho „testování“. V tomto případě záleží na angažovanosti pedagoga a jeho citlivém sledování třídního klimatu. S tím souvisí i potřeba nevytvářet soutěživé klima ve třídě.

Velmi problematické se jeví chápání identity dítěte, a to i v dospělosti. Vlastní tělo chápe jako předmět, se kterým se nechá manipulovat. Velmi špatně se ovládá, nerozumí sám sobě, zejména svému prožívání. Pro rozvoj šikany je velmi důležité, že toto dítě nechápe, co znamená sebeúcta a sebeláska.

Zvážení možnosti domácí školy nebývá často rodiči akceptováno. Řadě dětí by však domácí vyučování nepřineslo kýžený efekt, neboť domácí škola je do jisté míry vyčlenění dětí z kolektivu. Autistické dítě může díky domácímu vzdělávání prospívat na prvním stupni základní školy. Návrat do školního kolektivu v době, kdy nastupuje puberta, může být pro konkrétní dítě velmi silnou psychickou zátěží.

O autorovi: Lenka PRŮŠOVÁ sociální pracovnice, etopedka

Týdeník Školství

(Visited 14 times, 1 visits today)

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.