Rizikem společného vzdělávání je zpomalení výuky, snížení její kvality a šikana postižených

Pavel Bártl má za sebou mnohaletou zkušenost s vedením speciální školy v Rožmitále. Příbramskému deníku o možné inkluzi vzdělávání řekl:

Rožmitál – Učitelé základních škol. Někteří změnu chválí, někteří ji kritizují. Jaký výsledek od společného vzdělávání očekávat? O tom jsme hovořili s ředitelem speciální školy v Rožmitále Pavlem Bártlem.

– Jaká rizika souvisí s inkluzí ve vzdělávání?

Tak především bych řekl, že MŠMT již „takticky“ pojem inkluze, který se stával i pro širokou veřejnost, řekněme málo přijatelným, nahradilo pojmem společné vzdělávání“. Podle mého názoru jsou dvě zásadní rizika společného vzdělávání tak, jak si ho představuje MŠMT. Jedním je méně kvalitní výchovně vzdělávací proces ve vztahu ke zdravotně postiženým dětem, protože na ně nebude jednoduše řečeno čas. Zhorší se nejen jejich vzdělávání, ale zvýší se výchovné problémy na školách, kde nezvládnutí požadavků povede k neurotizaci dětí, snaze se prosadit jiným způsobem, což povede ke kázeňským deliktům, zejména mentálně postižené děti mohou být obětmi šikany. Druhé riziko je ve vztahu k dětem v běžných školách. Tam, kde se bude brát ohled na děti, které nezvládnou tempo výuky, se bude výuka zpomalovat, nebude tolik času na dnes průměrné a podprůměrné žáky, kteří potřebují zvýšenou péči a celý pomyslný vláček pojede podle nejpomalejších vagonků.

– Lze najít v tomto kroku také potencionální výhody?

Je nutné říci, že dnes již společné vzdělávání, použil bych dnes oficiální termín používaný MŠMT, funguje bez zásahů, které nás čekají. A výhodou je, že rodiče zdravotně postižených dětí mají možnost své dítě umístit jak v „běžné“ škole, tak ve škole speciální, pokud si to přejí a mají doporučení poradenského zařízení. V kroku, který prosazuje vláda, výhody nevidím, protože přes proklamace, že se žádné školy rušit nebudou, mě legislativní kroky vedou k obavě, že mnohé speciální školy v prostředí vytvořeném novou legislativou prostě nebudou moci existovat.

– Vy sám jste roky ředitelem na speciální základní škole v Rožmitále. Jaký je styl výuky na této škole? V čem se liší od běžné základní školy?

Naše škola se vyvíjela od původní zvláštní školy přes základní školu praktickou, kde se vlastně změnil pouze název, až po současnou školu speciální. Máme tři vzdělávací programy a vzděláváme děti s poruchami chování a učení, děti s lehkou mentální retardací až po děti s těžkou mentální retardací. Zkušenosti máme i se vzděláváním dětí s autismem. Pokud nebudu mluvit o jiném stylu výuky, o principech individuálního přístupu, vizualizace, strukturovaného učení atd., tak je to zejména malý počet žáků ve třídě, který umožňuje individuální práci s žáky a upravený vzdělávací program, který je více zaměřen na praktické znalosti a dovednosti. To pak souvisí se zaměřením na podstatné znalosti, které budou děti potřebovat pro další život či svoji profesi. Důležitou součástí práce školy je vstřícná atmosféra a klid pro práci. Děti se prostě do školy musí těšit, ne stresovat, co je čeká.

– Pedagogové speciálních škol jsou na práci s dětmi se speciální potřebou výuky připraveni. Jaký dopad by to mělo na běžné učitele, kteří s tím zkušenost nemají?

Učitelé v „běžných“ ZŠ jsou dle mého přesvědčení a znalosti od nás z Rožmitálu p. Tř. v drtivé většině kvalitní a snaží se i v dnešních nelehkých podmínkách připravit děti co nejlépe pro život a předat jim maximum vědomostí a zkušeností. Ale práce se zdravotně postiženými dětmi má svá specifika, která i pedagogicky zdatní lidé dostanou „pod kůži“ nejen studiem, ale i letitou praxí. Dopad by byl jistě individuální i vzhledem k tomu, kolik dětí s a s jakým druhem zdravotního postižení by se v té či oné třídě objevilo. Podle mého názoru by to znamenalo pro učitele další stresový faktor, méně času na individuální práci se všemi žáky, ohromné administrativní zatížení a otázkou je kvalita výuky.

– Co by se stalo, pokud by žáci, kteří potřebují jiný přístup ve výuce, museli absolvovat běžnou výuku?

Tak záleží na typu a hloubce postižení, ale v drtivé většině by ji dle mého názoru nezvládli a důsledkem by byly mnohem menší znalosti a dovednosti, než získají na našem typu školy.

– Mohlo by to mít i negativní dopad na běžné žáky?

Jak jsem již uvedl, podle mého názoru to obecně povede ke zpomalení výuky, zvětšení problémů u dnes již průměrných a podprůměrných žáků a tím snížení kvality celého vzdělávacího procesu. Tento dopad však nebude zřejmý ihned, jednalo by se o dopad v horizontu několika let. Otázkou je, jak by zareagovali rodiče, kteří by se báli snížení úrovně „běžných“ základních škol. Zda by nebyl větší odliv žáků na víceletá gymnázia, popřípadě zda by nevznikaly soukromé základní školy.

– A naopak, nebyli by žáci v běžných školách tolerantnější vůči těm, kteří bojují s hendikepem?

Zde asi půjde o druh zdravotního postižení. Jiný je žák s tělesnou vadou, žák se zrakovou či sluchovou vadou, jiný autista v kombinaci s poruchami chování či žák s mentálním postižením, kde se často poruchy chování objevují jako symptom. A jiný i přístup k nim.

– S jakými nejčastějšími předsudky vůči speciálnímu vzdělávání se setkáváte?

Ve své praxi jsem se s většími předsudky nesetkal, naopak naše práce byla a je veřejností většinou vnímána jako práce náročná a záslužná. Totéž vnímám ze strany rodičů našich dětí. Někteří váhají, rozhodování o přeřazení jsou u nich nelehká, po několika týdnech však pocítí úlevu, z rodin zmizí stres a strach ze školy, děti se do školy těší a to vnímám jako největší satisfakci vůči současným útokům na speciální školství.

KATEŘINA CHOUROVÁ
Příbramský deník
http://www.pribramsky.denik.cz/

(Visited 2 times, 1 visits today)

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.