Není ta inkluze příliš „dokonalá“…?

foto: ardelfin / MorgueFile

V září se naplno rozběhne projekt společného vzdělávání běžných a handicapovaných dětí. Ministerstvo školství akci umanutě podporuje. Jenže opravdu inkluze pomůže všem dětem?

foto: ardelfin / MorgueFile

Málokteré téma vzbouzí poslední dobou takové vlny emocí jako tzv. inkluze ve školách. Není divu: informací je sice žalostně poskrovnu, ale každý víceméně chápe, že se hraje o významnou změnu parametrů dosavadního vzdělávacího systému.

A tedy o všechny děti, nejenom o ty „inkludované“. Co to tedy vlastně ta inkluze je? Inkluze, tedy začlenění, dává možnost vzdělávat společně děti tzv. zdravé s těmi, jimž nepříznivý osud pořádně ztížil život už na samém počátku. Aby však měla smysl, musí přinášet „profit“ pro všechny – pro žáky bez postižení nesmí utrpět kvalita výuky, žáci se zdravotním postižením musí dosahovat přinejmenším stejných výsledků jako ve speciální škole.

Škola však není zdaleka jen jakousi „výrobní linkou“ na vzdělání, nýbrž současně také prostředím sociálním, kde právě kvalita nespočetných interakcí s ostatními určuje, jaký vztah ke vzdělávání dítě i do vzdálené budoucnosti získá.

Pouhé přeřazení žáka se zdravotním postižením do „běžné“ třídy proto nepředstavuje pražádnou hodnotu samo o sobě. Jestliže je v každodenním životě školy žák pro svůj handicap okolím fakticky „odsunut“ na okraj celé skupiny vrstevníků, jedná se o pravý opak inkluze!

Šance na úspěšné individuální včlenění je u různých druhů zdravotního postižení velmi odlišná. Zásadní je zejména potenciál komunikovat se spolužáky „jako rovný s rovným“. Stručně řečeno, nejnadějnější je to u žáků s tělesným a zrakovým postižením, podstatně horší u žáků se sluchovým a mentálním postižením. U posledních dvou kategorií pramení vážné obtíže z toho, že nedokážou se spolužáky plnohodnotně komunikovat. První neslyší, co mu povídají, druhý slyší, ale většinou nedokáže adekvátně (pokud vůbec) reagovat.

Ministerstvo školství bohužel od počátku pojalo inkluzi jako ideologický koncept: pro žáky s jakýmkoli druhem zdravotního postižení je nejlepší vzdělávání v tzv. běžné třídě. Tak to ovšem nefunguje dokonce ani v jinak vzývaném Finsku. Zde jsou například žáci s lehkým mentálním postižením vzděláváni ve speciálních třídách běžných škol. S tím, že se s ostatními dětmi „potkávají“ ve všech předmětech, v nichž jim limity jejich postižení nebrání dosahovat stejných úspěchů jako jejich „zdravým“ vrstevníkům.
Finové totiž dobře vědí, že hlavní není ideologie, ale zájem každého jednotlivého dítěte. A že k dosažení individuálního optima vedou cesty velmi, velmi různé – dokonce i u dvou žáků se zcela totožnou medicínskou diagnózou.

Avšak zpět k nám. Mimořádně závažná je skutečnost, že na cestě k vysněnému cíli ministerstvo školství porušilo ústavu. Pouhou prováděcí vyhláškou k zákonu totiž flagrantně omezilo práva rodičů rozhodovat o svých dětech se zdravotním postižením.
Definovalo v ní „nejlepší zájem žáka“ tak, že musí být přednostně zařazen do běžné třídy. Zákon sám nic podobného neobsahuje.

Oficiálnímu blahu „společného vzdělávání“ se od počátku vyhne pouze nepatrné procento dětí s opravdu těžkým stupněm zdravotního postižení.

Všichni ostatní smějí aspirovat na zařazení do speciálního vzdělávání teprve po dlouhých měsících narůstajících potíží, kdy se poradenské zařízení „vzhledem k průběhu a výsledkům dosavadního poskytování podpůrných opatření“ konečně odhodlá přece jen vydat doporučení pro zařazení do speciální školy či třídy.

Podle ústavy lze sice práva občanům omezit výhradně zákonem, vyhláška však zavazuje poradenská zařízení, která budou žádosti rodičů o povolení speciálního vzdělávání posuzovat, a mají tedy faktickou možnost „veta“. Zkuste hádat, jak asi budou rozhodovat s vědomím, že podle obecně závazného právního předpisu „nejlepším zájmem žáka“ je vždy zařazení do běžné třídy a teprve poté, co se „neujme“ žádné z početné škály tzv. podpůrných opatření, bude možno uvažovat o přechodu do speciální školy.

Diametrálně odlišný názor rodičů se pak dá logicky posuzovat jako porušování práv dítěte. V tomto kontextu proto není vůbec žádným strašením veřejnosti, že si na vzdorující rodiče může, resp. musí došlápnout „sociálka“.

V zemích, kde si na inkluzi jenom nehrají, se podobně rozsáhlé změny připravují po léta. Nezbytná je především zásadní změna ve vzdělávání pedagogů na vysokých školách a dlouhodobá, prakticky zaměřená příprava učitelů již „sloužících“. Bez důkladně upraveného „pedagogického terénu“ nelze s podobným projektem vůbec začít. Dále musí být dlouho dopředu kvalifikovaně připraven a následně politicky vyjednán odpovídající objem rozpočtových prostředků s výhledem na řadu let dopředu.

Nové inkluzivní „aranžmá“ se musí napřed bezpodmínečně alespoň jeden školní rok pečlivě ověřovat na pilotním vzorku škol, aby se mohly ještě v předstihu odstranit všechny problémy, které se v případě tak zásadních změn vždy objeví. A po celou dobu je nezbytné trpělivě a pravidelně informovat veřejnost – čímž nemyslím nějaké propagandistické častušky ve stylu „My to zvládneme!“ půl roku před ostrým startem.

Porovnejte si to s naprosto tristní situací u nás. Ještě že paní ministryně již našla viníky: Blesk, ničemní speciální pedagogové a zaprodanci z řad rodičů dětí s postižením šíří paniku mezi učiteli i rodiči, což u těch i oněch vyvolalo nedůvěru. Nic nového pod sluncem: podobnou paniku šířil i jistý chlapeček ve známé pohádce Císařovy nové šaty.

O autorovi: Martin Odehnal, bývalý šéf odboru speciálního školství na ministerstvu školství

(Visited 10 times, 1 visits today)

2 komentáře

  1. Ano, je to přesně tak, jak autor článku uvádí… A jak to bude s možností volby rodičů jestli dát své dítě „tam či tam“, až to jedno tam zanikne…? Nebude žádná volba, jenom totální zmatek a spousta nešťastných dětí.

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.