Nikdy jsem se neřídila poučkami, ale potřebami vlastního těla, říká Simona

ilustrační foto: MorgueFile

Přestože se o rakovině hovoří jako o smrtelné chorobě, dá se nad ní zvítězit. Jak říká Simona Kratochvílová z Miřetic, člověk musí jen chtít.

Miřetice – Rakovina. Slovo, při jehož vyslovení naskočí každému z nás husí kůže po těle. A co teprve, když se to týká někoho z našich blízkých nebo dokonce nás. V tu chvíli se naše mysl zatemní, život se hroutí jak domeček z karet, a před očima nám během několika vteřin proběhne vše, co jsme do té doby zažili.

Boj s rakovinou je nesmírně těžký a výsledek utkání s ní je vždy nejistý. O tom ví své Simona Kratochvílová z Miřetic, jíž pouhé tři dny po jejích pětačtyřicátých narozeninách diagnostikovali lékaři rakovinu prsu. První, co ji napadlo bylo, že je všemu konec.

Konec šťastného manželství s Petrem, konec objímání svých milovaných dětí, konec příjemných setkání s kamarády.

„Žádný konec, ale naopak začátek nového života,“ řekla si Simona a začala bojovat. Vždyť ještě mnohokrát musí vyrazit v létě s Petrem ke známým do Španělska, vždyť musí doprovodit nejmladší dceru Simonku do tanečních a poté k oltáři, vždyť musí vidět vyrůstat vnoučata minimálně svých dvou starších dětí. A musí dát vědět všem podobně „postiženým“, že to jde. Stačí chtít žít a mít kolem sebe lidi, kteří to cítí stejně.

Proto před dvěma roky vydala o svém boji s touto zákeřnou nemocí knihu, kterou nazvala A život jde dál, a text na zadní straně jejího přebalu říká: „Tato kniha by určitě nevznikla, kdybych kolem sebe neměla svoji rodinu, tolik skvělých lidí, přátel a odborníků. Dnes opět mohu pozorovat východ slunce, těšit se z každého dne, který přijde, ale hlavně, a to je pro mě to nejcennější, mohu být se svým manželem, mohu objímat své děti. Není nic krásnějšího.“

– Simono, jak je to dlouho, co jsme se viděly naposledy. Tři roky?

To je možné. Teď to bude pět let od mé první operace, po třech letech jsem podstoupila druhou, protože tři roky po amputaci prsu jsem dostávala injekce do břicha, aby mi lékaři zastavili hormonální funkci, ale to nefungovalo. Moje tělo si stále myslelo, že je mlaďounké, takže hormony fungovaly vesele dál. A jelikož byly ty nádory hormonálního původu, tak bylo nutné to zastavit. Musela tedy přijít druhá varianta a tou bylo odebrání veškerých ženských orgánů. No a teď mám na pět let prášky, ale jiné, jelikož i když už nemám dělohu a tak, nadledvinky stále produkují hormony a ty jsou potřeba tlumit.

– Co když ani tyto pilulky nebudou fungovat?

To zjistím zanedlouho. Jdu totiž na onkologii na celkovou kontrolu, tedy mamografii, sono břicha, jater, hormony, markery, a tak, a pokud nebudou výsledky uspokojivé, přijde na řadu další léčba, která by byla bio a ta by měla zastavit veškeré hormony v mém těle. Ale musím zaklepat, zatím ty dva roky, co beru ty prášky, všechno vychází. Víte, lidé se mne ptají: „Ty máš rakovinu. Jak se ti s ní žije?“ a já odpovídám: „Měla jsem.“ Takhle. Rakovina je doživotní. Ty buňky tam fungují stále, ale když se mě zeptají, přijde mi nevkusné jim odpovědět, že se mi s ní žije dobře. Ale mě se s ní žije opravdu fajn.

– Prosím?

Ono totiž hrozně moc záleží na psychice toho člověka a na zázemí, které kolem sebe má. Já dneska, zpětně po těch pěti letech můžu říct, že pro mě ten prvotní šok z té choroby a samotná ta nemoc byla horší chřipka. Prostě tak to mělo být a hotovo. Něco se kvůli tomu muselo obětovat, něco změnit, ale že bych se někdy v něčem omezovala, to ne. Když jsem chodila na chemoterapii, všichni doporučovali jíst brokolici, ale já si klidně přinesla bůček. Nikdy jsem se neřídila tím, co smím, a co ne. To tělo si řeklo samo, to ano, ale tohle už ne. Jediné, co jsem opravdu celý ten rok poctivě jedla, byl ananas, který je ohromnou zásobárnou vlákniny a červená řepa. Když chodíte na chemoterapii, tak ona vám čistí krev od těch škodlivin.

– Jíte ananas a řepu i teď?

Ano. Ne každý den, ale hodně často.

– Co zásadního vám nemoc změnila?

Určitě přátele. Najednou zjistíte, kteří z nich jsou skuteční, a kteří jen na oko. Dokonce dvě přítelkyně jsem ztratila úplně. Jestli měly strach, že je nakazím, nebo si se mnou neměly co říct? Ale na druhou stranu jsem díky ní získala zase nové kamarády. Pak si vážím každého dne. Všechny dny žiji naplno, mám spoustu aktivit, že si říkám, že můj týden by měl mít deset dní a každý trvat 48 hodin. Na zámku ve Zruči nad Sázavou mám výstavu panenek, na které háčkuji oblečky ve stylu baroko a rokoko, dál se věnuji kroužku tvoření, kde jsme ženy padesát a výše, a tam pořádáme dětské dny, dětské karnevaly, spolupracujeme s Dětským domovem Pyšely, učím se španělsky, a opět chodím do práce.

– Proč španělština?

Už šest let jezdíme v létě ke známým do Španělska. Sice jsou to Češi, ale jejich děti, vnoučata a kamarádi mluví španělsky, tak abych jim rozuměla, a potom, španělština je nádherný jazyk. Ze začátku jsem chodila soukromě k pánovi, který žil léta na Kubě. Ten mi dal základ, za který jsem mu nesmírně vděčná, ale pak se mi naskytla příležitost jazykové školy ve Vlašimi, a tam je úžasná lektorka. Sice Češka, ale skvělá.

– Práci máte na plný úvazek?

To ne. Jen na částečný, ale ohromně jsem se na to těšila, protože vám to pomůže psychicky. Být mezi lidmi, mít pocit, že jste užitečná,… Ono to není ani o penězích, ale o tom, že jste opět soběstačná. Dělám v jednom vlašimském supermarketu a jsem náramně spokojená. Vychází mi ve všem vstříc, je tam příjemné prostředí, kolektiv.

– Zmínila jste se, že jezdíte do Španělska k moři. Bylo těžké vyjít poprvé po operaci mezi lidi v plavkách?

Určité obavy trvají do dneška. Já si neuvědomuji, že je na mém těle něco jiného do doby než se musím převléknout. Ale do těch plavek jsem se bála hodně. Co si budeme povídat. Přestože jsem měla plavky přímo z onkologické prodejny a o implantátu mě upozorňovali, že se mu ve slané vodě nic nestane, moře jsem se bála. Říkala jsem si: „Přijde vlna, já jsem v tu ránu bez plavek, a co potom?“ Více méně jsem zredukovala celý svůj šatník. Vyřadila jsem trika s velkými výstřihy, halenky bez zad, ale jinak se dá říct, že už i v tomhle směru jsem v pohodě. Co mi vadí daleko víc, že o maminkách od dvou, tří malých dětí, které bojují s rakovinou, ať už čehokoliv, nikdo neví. Celebrit jsou plné noviny. Ale, že má stejné problémy i obyčejná ženská, která navíc nemá třeba takový luxus při léčení, osobní sestru, uklízečku, chůvu k dětem, nikoho nezajímá. A to je hodně špatné. Přitom ti obyčejní lidé pro nás možná udělali víc, než nějaká mediálně známá osoba.

– Říkáte, že jste v pohodě. Přesto. Když máte třeba chřipku, začnete se bát, co kdyby?

Určitě. Stává se mi to. Bojím se třeba nastydnout, jelikož ten imunitní systém nefunguje tak, jak by měl, protože v levé ruce mám odebrané všechny axilly. Schází tam lymfa. Takže jakmile začnu posmrkávat, raději hned zalezu do postele, aby se „něco“ nerozjelo. Stejně tak se bojím úrazu. Hlavně na levé straně těla. Mám operované levé prso, z levé ruky mám odebraný lymfatický systém. Bojím se i když se mi zablokuje páteř. No a pak se bojím každé kontroly na onkologii. Sice si odmítám připustit jinou variantu než tu, že to dopadne dobře, ale ten červíček pochybností tam vždycky je a bude.

– Prodělal někdo z vaší rodiny rakovinu, takže byste měla k tomuto onemocnění sklony?

V celé kompletní naší rodině jsem byla úplně první, komu lékaři tuto nemoc diagnostikovali. Ale bohužel během pěti let, od doby co mi rakovinu zjistili, mi na ní zemřela maminka, které bylo 76 let a měla rakovinu hrtanu, a dva roky po ní v Anglii moje jednapadesátiletá sestra na embolii. Život jde ale dál. Mám tady manžela, děti, teď už i vnučku. Řekla jsem si, že dřív jak v pětasedmdesáti mě pod zem nedostanou.

– Co je podle vás nejdůležitější ve chvíli, kdy se dozvíte, že máte smrtelnou chorobu?

Nepustit si ji do hlavy. Vědět, že tady je, ale chodit kolem ní. Rozhodně ne si sednout, začít se litovat, přemýšlet, co s majetkem, a tak. Právě tyto negativní myšlenky vás dostávají do pocitu, že tohle je fakt konečná. Ono je těžké se smířit se sdělením, že máte rakovinu. Dřív to byl konec. Ale teď se dá tahle nemoc poměrně úspěšně léčit. Moc důležité je mít vedle sebe partnera, který vás z toho dna, kde se chtě nechtě ocitnete, zvedá. Můj manžel mě pokaždé, když jedeme na kontrolu drží pořád za ruku a ujišťuje mě, že odejdeme z Prahy s úsměvem na rtech. Rakovinu musíte brát jako rovnocenného soupeře, nad kterým je možné při troše snahy vyhrát. Mým životním mottem je: Můj život je plný pozitiv, a negativa do něj jednoduše nepatří.

MARTINA KŘEČKOVÁ
Benešovský deník
http://www.benesovsky.denik.cz/

(Visited 4 times, 1 visits today)

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.