Ztráta zraku ho nezlomila, stal se z něj masér

foto: Photoxpress

CHOMUTOV Pětačtyřicetiletý Petr Vaculík z Chomutova přišel o zrak před dvanácti lety kvůli cukrovce. Ve třiatřiceti letech se musel smířit s tím, že nic neuvidí. Vyučený lakýrník a malíř se dnes živí jako masér. Mezi jeho klienty byly zpočátku především ženy, které se ostýchaly vysvléknout před vidícím masérem. Jeho ruce vyhledávají ale i muži a sportovci. „Masíruji, protože mě baví pomáhat lidem od bolesti a povídat si s nimi,“ říká nevidomý masér.
Cukrovku mu lékaři diagnostikovali v mládí. „Lékaři mě upozorňovali, že v důsledku toho mohou nastat další zdravotní komplikace, například amputace končetin, ztráta zraku. Od dětství jsem hůře viděl a nosil brýle. Ovšem to, že bych mohl oslepnout, jsem si nepřipouštěl. Pak jsem jednou v práci přestal vidět na jedno oko. V nemocnici v Praze lékaři konstatovali, že to je v důsledku přerušení očního nervu. Následně jsem ztratil zrak i u druhého oka. Byl to naprostý šok. Z nemocnice jsem se do Chomutova vrátil zcela slepý. Nevěděl jsem, na koho se mám obrátit, kde získat kompenzační pomůcky. Největší oporou mi byla rodina,“ vzpomíná.
Postupně se musel naučit s handicapem vykonávat každodenní věci. „Byly to takové běžné věci, třeba naučit se vůbec chodit ven, orientovat se v prostoru, číst. Dlouhou dobu mi trvalo naučit se chodit se slepeckou holí. Když jsem šel za roh nakoupit potraviny, cesta, jež mi předtím trvala pár minut, najednou zabrala i půl hodiny,“ říká.
I přes ztrátu zraku chtěl pracovat a uvažoval co dál. „Snažím se být optimistou a nikdy jsem se nelitoval. Je důležité se za handicap nestydět, nezavírat se doma, ale najít si něco, čeho chcete dosáhnout. Kamarád masér mi řekl o možnosti kurzu masérství pro nevidomé. Zajímalo mě to a před šesti lety jsem absolvoval speciální kurz, kde jsem se naučil vše o těle od anatomie, chirurgie, somatologie až po psychologii. Masér musí být tak trochu i psycholog, rád si s lidmi popovídám, vyslechnu je a poradím jim,“ pokračuje.
Následně si vybudoval vlastní masérnu. „Splnil jsem si tak velký sen. Zpočátku ke mně chodily především ženy, které se ostýchaly vysvléknout před mužským masérem, například kvůli nadváze. Postupně přicházeli i chlapi, protože masíruji především silou, což oceňují, že to není jen takové lechtání. Chodí ke mně i sportovci, například hokejisté, kulturisté. Škála klientů je pestrá,“ dodává.
Nabízí klasické masáže zad a šíje, končetin a chodidel, ale také masáž na nefritovém lůžku. Jde o speciální vyhřívané lehátko, které napomáhá k dokonalejšímu uvolnění ztuhlých svalů.
Do práce ho doprovází psí společník, šestiletý Gryf. „Mohu se na něj stoprocentně spolehnout, vyhne se překážkám, jako jsou lampy, cedule, ale i lidé. Upozorní mě na výkop v komunikaci nebo schody. V práci každého klienta přivítá, občas vyloudí nějaký pamlsek, a když masíruji, leží klidně poblíž,“ dodává.

 

Miroslava Strnadová

Mladá fronta Dnes

(Visited 2 times, 1 visits today)

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.