Jak léčí pes?

Jmenují se Tristan a Izolda, a mají jeden velký dar, umí léčit lidi. Pracují zdarma, bez nároku na honorář, ale odvádějí profesionální výkony. A ještě to dělají rádi. Jaký je život canisterapeutických psů?

Způsobně bok po boku přicházejí k pražskému Jedličkovu ústavu a školám. Sotva se „pozdraví“ s recepční, už míří k výtahu. Jakmile dostanou povel, vyrážejí vpřed. Přesně vědí, do kterých dveří zabočit, které jsou ty správné „pracovní“. Než za nimi s jejich paničkou Olgou Kapkovou dojdeme, slyšíme smích a radostné výskání jejich dnešního prvního klienta. Třináctiletý Petr je po mozkové obrně, má epilepsii a silnou vadu zraku. Potíže jsou však na chvíli zapomenuty. Na podložce v malé místnosti teď neleží vážně nemocný chlapec, ale ztělesněná radost.

Polohování

Po krátkém přivítání už oba psi zaujímají svoji pracovní polohu. Tristan se Petrovi intuitivně zavrtává pod nohy, Izoldu Olga jemně pokládá chlapci přes břicho. „Tomuto způsobu terapie se říká polohování. Při ní psy přikládáme na místo, které dotyčný klient potřebuje prohřát, uvolnit. Pro klienta je to velice příjemné a během dvacetiminutové relaxace často podřimuje,“ vysvětluje proces terapie majitelka Tristana a Izoldy Olga Kapková ze spolku Tam, kde zvířata pomáhají.
Celý proces bedlivě sledují dvě fyzioterapeutky: „S některými klienty při terapii i rehabilitujeme a protahujeme spastické končetiny, jindy je necháme vyloženě odpočívat. V případě Petra jsou vidět velké pokroky. Začínali jsme na pěti minutách, dnes už krásně zvládne v klidu odpočívat celých dvacet minut. U něj má canisterapie velký význam v celkovém zklidnění, uvolnění svalů. I změna polohy hraje velkou roli. Většinu dne Petr sedí ve vozíku – při canisterapii leží ve vhodné poloze,“ vysvětluje fyzioterapeutka Martina Hosmanová a její kolegyně Jitka Vajrauchová doplňuje: „Tato efektivní léčebná metoda s využitím speciálně vycvičeného psa se nám osvědčila u našich klientů s neurologickými diagnózami. Není hlavní, ale podpůrnou terapií, kterou používáme v rámci ucelené rehabilitace. Psa využíváme k cvičení jemné a hrubé motoriky, uvolňuje spastické svaly, zlepšuje rozsah pohybu, funkčnost orgánů, funkci mluvidel a mnoho dalšího. U svých klientů vidíme zlepšení po fyzické i psychické stránce. Ale terapie přináší radost i nám terapeutům,“ říká.
V sále zní relaxační hudba, je přítmí a i mně, která jen přihlíží, se začínají klížit oči. Petr zpočátku trhavými pohyby hladí Izoldu, strká jí ruce skoro až do krku, dloube ji za ušima. Ta se však téměř ani nepohne a nechá si všechno líbit. Jen tu a tam Petra na důkaz přátelství olízne. Chlapec, který na začátku působil neklidně, se propadá do hlubokého uvolnění. Tristan s Izoldou skutečně celých dvacet minut leží téměř bez hnutí. „Lidé si často myslí, že canisterapii může dělat každý pes, kterého mají doma a je milý. Ano, doma vám pomůže, když ho hladíte, ale profesionálních canisterapeutů je málo. Zvíře nesmí být lekavé, musí být klidné, vychované, zvládat stres a základní poslušnost. Je nutné, aby zůstalo sedět, když má sedět, a aby se za žádných okolností neohnalo, i kdyby mu stoupli na hlavu. Je těžké najít psa, který by dělal, co po něm chceme, dělal to s chutí a aby vydržel dvacet minut ležet bez hnutí. Tady vidíme, že když ho položím, tak leží a nijak ho to nestresuje. Není v křeči, nevzpouzí se, ani po skončení terapie okamžitě nevystřelí od klienta,“ vysvětluje Olga Kapková.
To můžu potvrdit. V závěru terapie zvedne Petr hlavu, obejme Izoldu a láskyplně ji políbí pod bradu. Na rozloučenou si její tlapkou podrbe nos a má z toho ohromnou legraci. Izolda si jeho pozornost vyloženě užívá, ale už se pomalu připravuje na další klientku, devětadvacetiletou Kateřinu. I ona je po mozkové obrně. Než se dostane z vozíku na podložku, Tristan jí olíže celý obličej. „To k tomu patří,“ směje se Katka. „Já ho mám strašně ráda. Tristan s Izoldou mi hrozně moc pomáhají. Jednoho mi dají pod nohy, druhého pod pravou ruku, kterou mám horší a špatně ji ovládám. Po dvaceti minutách se mi krásně uvolní, prohřejí se mi končetiny, takže je víc propnu, můžu s nimi lépe hýbat. Odmalička mám ráda psy, takže si každé setkání fakt hodně užívám, a to jejich oblizování miluju,“ směje se Katka.

Olíznutí jako masáž

Podle fyzioterapeutky Jitky Vajrauchové má však olizování i terapeutický smysl. „Říká se tomu orofaciální stimulace. Je to masáž, která podněcuje obličejové svalstvo k uvolnění. Někdy bývají mimické svaly ztuhlé a ochablé, pak mají klienti potíže s řečí, polykáním, kousáním či únikem slin atd. Všechny tyto potíže se mohou zlepšit. Masáž jazykem pomáhá třeba i při potížích s nehybnou rukou atd. Už během dvaceti minut tady při terapii se člověk znatelně uvolní, ale větší a stabilnější pokroky jsou vidět po nějakém čase, třeba v řádu měsíců,“ říká Jitka Vajrauchová.
Olga Kapková názorně ukazuje: „Držím Katce ruku, nejdříve jsem na ni trochu tlačila, aby se dostala ke kontaktu s psí srstí, ale už to není potřeba, protože se po chvíli uvolnila a zahřála. To je další výhoda canisterapie. Pes má totiž přibližně o jeden až dva stupně vyšší teplotu než člověk, a tak ho velmi rychle zahřeje. Zlepší se prokrvení různých částí těla, ale klient pozitivně reaguje také na rytmus psího dechu, čímž se spontánně uvolní.“
Mimochodem Katka je nadějná sportovkyně. Hraje bocciu a chystá se i na mistrovství světa. Na terapii dochází už rok a půl, ale jak sama říká, potřebovala by častěji. „Jsem tady jednou za čtrnáct dní, protože je nás zájemců hodně a musí se dostat na všechny.“ Jenomže o psy je nouze. „Potřebovali bychom více polohovacích týmů, to znamená tým, v kterém je člověk a větší pes. S malým psem polohovat nelze. Sice také člověka zahřeje a je vhodný pro jinou formu canisterapie, ale nemůžeme s ním klienta polohovat, protože neunese takovou zátěž,“ říká Olga. Ona sama provozuje canisterapii s pěti psy. Proč s tolika? Každý z nich je prý vhodný na jinou práci, a hlavně pro psa je terapie velice náročná a znamená pro něj velký výdej energie, a tak je nemůže „strhnout“. Musí jim dopřát prostor pro odpočinek a zábavu, aby se na práci těšili.

Kde zvířata pomáhají

A tak s Tristanem a Izoldou chodí Olga jednou týdně do Jedličkova ústavu a škol, a jednou týdně do „mateřinky“. S jinými psy dochází do domova pro seniory a za autistickými dětmi. „Tristan je pro mě pes číslo jedna. Je mu deset let a žádný druhý ho nemůže nahradit. Canisterapii dělá od mých začátků, tedy osm let. Vlastně on mě k této práci přivedl. Moc hezky se choval k mé sestře, která je po mozkové obrně fyzicky i mentálně postižená. Sestra na něj skvěle reagovala, tak jsem pátrala na internetu, až mě napadlo, že bych se pustila do canisterapie. Od myšlenky k činu nebylo daleko. Zaplatila jsem si kurz, odchodila jsem povinné hodiny, složila zkoušky. S Tristanem šlo všechno rychle. U tříleté Izoldy to zpočátku vypadalo, že nebude vhodná, ale nakonec se tak vypracovala, že je z ní špičková canisterapeutka. Pracuji ještě s třemi psy, které mi půjčují kamarádi.“
Několik let provozovala canisterapii na vlastní pěst, ale před dvěma roky se dala dohromady s dalšími dvěma podobně „postiženými“ přáteli a založili neziskovou organizaci TAM, KDE ZVÍŘATA POMÁHAJÍ, z. s. Dnes mají deset členů a pět týmů, které tvoří psovod a pes. „Je to stále málo, potřebovali bychom víc, protože zájemců o canisterapii přibývá a my nezvládáme uspokojit jejich potřeby.“ Zatím členové spolku docházejí za svými klienty pouze po Praze. Na každou hodinu se musí pečlivě připravit. „Například na hodinu ve školce se připravuji vlastně celý týden. Neustále vymýšlím, co by děti bavilo, lekce bývá akčnější, musím je zabavit, ale zároveň i něco naučit. Některé děti se snažíme zbavit strachu. Nezapomenu na holčičku, která se děsila psů. Nejprve jsme ji nechávali z dálky přihlížet tomu, co se děje ve třídě, při dalších návštěvách se přibližovala a po roce je první, kdo se psům vrhá kolem krku,“ dává k dobru Olga.
Zcela odlišné potřeby mají senioři. Ke každému klientovi přistupuje individuálně podle jeho konkrétních potřeb. I doba terapie závisí na tom, jak se zrovna cítí, v jaké je kondici. „Canisterapie má u našich klientů velký úspěch. Někteří jsou však v takovém stavu, kdy svou radost nemohou dát najevo obvyklým způsobem. Za všechny mohu uvést jeden konkrétní příklad paní, která je dlouhodobě ležící, spastická a není již schopná žádné komunikace. Ale už po několika setkáních u ní byly patrné změny k lepšímu. Celkově se uvolnila, dokonce začala reagovat a udržovat oční kontakt. Při každé další návštěvě se už dopředu začala usmívat. V té chvíli jsme věděli, že i když s námi klientka nemůže komunikovat verbálně, našli jsme něco, co jí dělá radost. Díky za to!“ říká Petra Holíčková, aktivizační pracovnice Domova pro zrakově postižené Palata.
Zkrátka klienti Tristana a Izoldy pokrývají celou věkovou škálu, jsou mezi nimi lidé od jednoho roku do sta let. Pozitivní vliv canisterapie je jednoznačný. Klientům se zlepšuje psychika, zmírňuje stres, dokonce jim ulevuje od fyzických bolestí. Živé zvíře dokáže člověka i motivovat ke spolupráci. „V tomto směru mohou být prožitky velmi silné, až unikátní. Pes pomáhá rozvíjet sociální cítění, zmírňuje úzkost, zvýší sebevědomí klienta. Je pro něj kamarád, pomáhá navázat a zlepšit vztahy s okolím, celkově kvalitu života. Vždy se jedná o malé, dílčí úspěchy, ale pro nás terapeuty, klienty a jejich rodiny jsou i tyto pokroky a zlepšení velmi cenné,“ říká Jitka Vajrauchová.

Psí relax

Po dnešních pochůzkách je na všech znát únava. Na psech i na Olze. Však mají za sebou náročný den. „V pracovním dni vstáváme kolem půl osmé, psy vyvenčím, nakrmím a vyrážíme na první štaci. Poté s nimi tak hodinu běhám po venku, aby si vyčistili hlavu, uvolnili se a vezmu je na chvíli domů prospat. Odpoledne následuje druhá pochůzka, v rámci které se musejí koncentrovat a udržet pozornost, a tak se není čemu divit, že se večer vracíme zcela dobití,“ směje se Olga. Nutno dodat, že tuto bohulibou činnost dělá ve svém volném čase. Jen díky vstřícnému zaměstnavateli si může dovolit pracovat na zkrácený úvazek a dva dny v týdnu navštěvovat se svými psy ty, kteří to potřebují. Víc by nezvládla ani ona, ani její čtyřnozí kamarádi. „Po pracovním dnu musejí psi minimálně jeden další den odpočívat. Nesmíme jim práci znechutit. Hlavní je, aby ji dělali rádi. Na svých psech vidím, že je to těší. Mohu se na ně stoprocentně spolehnout. Nikdy mě nezklamali, bezmezně jim věřím. A za Tristana, za toho bych dýchala. Cítím, že tato práce má smysl a ohromně mě naplňuje.“

Pes má přibližně o jeden až dva stupně vyšší teplotu než člověk, a tak ho velmi rychle zahřeje. Zlepší se prokrvení různých částí těla, ale klient pozitivně reaguje také na rytmus psího dechu, čímž se spontánně uvolní. Canisterapie v 10 bodech 1 využívá se jako doplňková terapie při psychických i fyzických potížích 2 zmírňuje stres, zklidňuje dech 3 zlepšuje řeč i neverbální komunikaci 4 uvolňuje svaly, prohřívá 5 rozvíjí hrubou i jemnou motoriku 6 navozuje relaxaci 7 pomáhá při neurologických potížích 8 zlepšuje kvalitu spánku 9 rozvíjí city 10 užívá se u neurologických pacientů, při epilepsii, u autistů, seniorů, hyperaktivních dětí, při léčbě depresí Po pracovním dnu musejí psi minimálně jeden další den odpočívat. Nesmíme jim práci znechutit. Hlavní je, aby ji dělali rádi. Na svých psech vidím, že je to těší.

Michala Jendruchová
Psychologie dnes

(Visited 11 times, 1 visits today)

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.