ZNÁM JEN TICHO. POMŮŽETE MI, PROSÍM?

ilustrační foto: neslyšící ženy - autor Daveynin / Flickr.com

Neslyšící lidé se bez nich neobejdou na úřadech, u lékaře, leckde. Jenže tlumočníků do znakového jazyka je u nás třicetkrát méně než ve vyspělých zemích. Naštěstí je tu třeba Tichý svět. Nezisková organizace, jejíž služby jsou nenahraditelné.

Terezie Vasilovčík Šustová v kanceláři Tichého světa v pražském Podolí spouští počítač a ukazuje aplikaci online tlumočnické služby Tichá linka, která funguje jako náhrada fyzicky přítomného tlumočníka. „Přes tento systém se zájemce za pomoci videohovoru spojí s tlumočníkem a ten se stává vlastně jeho hlasem. To, co klient ukazuje ve znakovém jazyce, tlumočí.
Může to být například telefonát na úřad, do restaurace a podobně,“ vysvětluje sympatická tlumočnice.

PANE DOKTORE, JÁ VÁM NEROZUMÍM

Na monitoru se objevuje 35letá Marie Surová. Je doma, vidíme se podobně jako u hovoru přes Skype. Paní Surová znakuje, že s postižením sluchu se už narodila, přičemž rodiče byli slyšící.
Nikdy neslyšela, co jí maminka říká, nezná hudbu, nepoznala zpěv ptáků… Když nastoupila do školy, učila se znakovému jazyku. „Fyzicky přítomný tlumočník je pro mě velmi důležitý,“ popisuje. „Kdybych chtěla něco vyřídit, například kdybych šla k lékaři, tak komunikace může být náročná.
Pokud si budeme s doktorem psát, nebudu tomu úplně rozumět. Používám znakový jazyk, on píše, ale čeština je pro mě vlastně cizí jazyk. Snadno může dojít k nedorozumění.“ Dovídáme se také, že některé běžné věci, třeba nakupování, zvládá bez problémů sama.
Jinak vede Marie Surová běžný život. „Mám přítele, je lehce nedoslýchavý, ale chodil do školy se slyšícími. Znakový jazyk používá, takže spolu se domluvíme dobře.“
Lidé podle paní Marie příliš nevnímají, že je kolem nich početná skupina spoluobčanů se sluchovým handicapem. Nemají jak je zaznamenat, protože nenosí hůl jako nevidomí…

PŮL MILIONU VS. OSMDESÁT

Online služba se nesnaží nahradit zoufalý nedostatek tlumočníků, ale někdy to jinak nejde. V České republice žije kolem půl milionu neslyšících. Přesný počet tlumočníků znakového jazyka není znám, ale na celostátních setkáních napříč organizacemi se jich každý rok sejde kolem 80.
„Studovat tlumočení není v České republice jednoduché,“ zamýšlí se nad důvody neveselého čísla Terezie Vasilovčík Šustová. „V tuto chvíli můžete na Filozofické fakultě UK zvolit obor Čeština v komunikaci neslyšících. Je to jedna z cest, jak se dostat ke znakovému jazyku. Teď se v Hradci Králové otevírá Vyšší odborná škola pro tlumočníky znakového jazyka. Vydat se na tuto dráhu lze ale i bez školy. Zájemce se musí intenzivně věnovat studiu znakového jazyka a učit se praxí. Kurzů je mnoho, ale ucelený program dnes není. Mnoho kolegů vystudovalo, podobně jako já, speciální pedagogiku.“
Tlumočník se musí stále vzdělávat, protože znakový jazyk se neustále vyvíjí. A někteří lidé se ho přes veškerou snahu nenaučí dostatečně. Souvisí s tím i kultura neslyšících, která se v mnoha aspektech liší od kultury slyšících.

BAVÍ MĚ TLUMOČIT PORODY

Terezie Vasilovčík Šustová se ke své práci dostala v 90. letech, když po střední škole začala chodit na kurz znakového jazyka. „Zjistila jsem, že mám poměrně dobrou vizuálně motorickou paměť a kolena po mnoha operacích, takže nemůžu tančit ani hrát divadlo. A tak jsem se vrhla na znakový jazyk. Chodila jsem rok na kurz, potom potřebovali sekretářku ve sportovním klubu neslyšících, a už to bylo.“
Zatímco dřív se věnovala především speciální pedagogice pro neslyšící batolata, dnes jí zabere většinu času tlumočení.
„Co dělám strašně ráda a co mě baví, je tlumočení u porodu,“ říká. „Vztah tlumočníka a většinou obou neslyšících rodičů je určitě jiný, než když jdete někomu tlumočit na úřad kvůli ztracené občance. Velmi ráda také tlumočím dětem ve školách semináře neslyšících lektorů. Děti je lépe poznají a pochopí, že to nejsou,divní lidé‘.“
Mimochodem, přetlumočit se dá i muzika. „Jednak text, ale i vážná hudba, kde jde o interpretaci toho pocitu z ní,“ dozvídáme se.

TO NENÍ SELFIE, JÁ TELEFONUJI!

Třiadvacetiletý Mac Dominik Henzl v Tichém světu pracuje jako kameraman a střihač zpráv pro neslyšící. „Neslyšící jsem od narození, ale když mi bylo devět let, tak mi byl voperován kochleární implantát (druh neuroprotézy, která stimuluje nervy ve vnitřním uchu a umožňuje tak některým neslyšícím vnímat určité zvuky – pozn.
red.). Ze začátku to bylo pro mě těžké, protože jsem nic neslyšel. Ale jak jsem trénoval sluch, tak se to zlepšilo. Na základní školu jsem chodil s neslyšícími, pak jsem nastoupil na střední zdravotnickou školu.“
Vystudoval sociální péči a chtěl pracovat v mateřské škole nebo v domově pro seniory.
Kvůli vadě sluchu ho ale nikde nepřijali. Problém byl především s tím, jakým způsobem používá coby neslyšící hlas.
Proto nakonec nastoupil do Tichého světa, kde se podílí na přípravě tichých zpráv a dalších projektů. Ve volných chvílích se věnuje divadlu. V souboru je jediný neslyšící.
S kochleárním implantátem slyší zvuk telefonu, vnímá řeč. Nerozumí ale, když se mluví v televizi, neslyší hudbu.
„V divadle mluvím já češtinou a tlumočník to překládá do znakového jazyka pro neslyšící diváky,“ znakuje a pokračuje: „V běžných situacích mi velmi pomáhá mobilní telefon. Normálně píšu esemesky a když potřebuji něco vyřídit, tak použiju videohovor.
Proto se někdy, když jedu třeba v tramvaji, cestující domnívají, že si dělám selfi e,“ usmívá se. *

Statistiky z Tiché linky (za rok 2015)
– Přetlumočeno 21 030 akcí, z toho 19 848 telefonických hovorů.
– Dvakrát neslyšící pomocí Tiché linky kontaktovali hasiče, 23krát volali zdravotnickou záchrannou službu a 42krát policii.
– Proběhlo 32 hovorů v nemocnicích a 37 nouzových pohotovostních hovorů (např. při náhlém porodu, při zhoršení zdravotního stavu klienta či rodinného příslušníka, když dítě nepřijde domů apod.).

Sluchové vady a stupně postižení
1. Lehká nedoslýchavost (20–40 dB)
Lidé s lehkou nedoslýchavostí mívají obtíže se slyšením v hluku, na ulici, v hovoru s více osobami najednou nebo při sledování televize.
2. Středně těžká nedoslýchavost (40–60 dB)
Lidé se středně těžkou nedoslýchavostí již potřebují sluchadla, která umožňují dobré porozumění hlasité řeči.
3. Těžká nedoslýchavost (61–80 dB)
U těžké nedoslýchavosti jsou sluchadla nutností a lidé prakticky ohluchlí se bez sluchadel neobejdou. K dobrému rozumění jim pomáhá odezírání.
4. Praktická hluchota (nad 81 dB) a úplná hluchota při žádném zvukovém vjemu. U úplně hluchých lidí sluch pomocí sluchadel bohužel korigovat vůbec nelze. Zájemce o tlumočení se musí intenzivně věnovat studiu znakového jazyka a učit se praxí. Terezie Vasilovčík Šustová

Kolik je neslyšících?
Podle dostupných údajů je u nás zhruba půl milionu neslyšících, z toho kolem 15 000 komunikujících znakovým jazykem.
– Přibližně 2 až 4 % populace jsou lidé „prakticky neslyšící“. Více než polovina z tohoto počtu jsou lidé ve věku nad 65 let; ve věkové skupině před 18. rokem věku tvoří neslyšící méně než 1 %.
– Výrazně nedoslýchavých, kteří mají zřetelnou sluchovou vadu, je 10 až 30 % populace. Opět je více než polovina starších 65 let.
– Osob, které subjektivně pociťují nějaký druh sluchového postižení, je 30 a 150 % populace, převážně mezi penzisty.

DAVID KALCŮ
Květy

(Visited 5 times, 1 visits today)

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.