Muž s transplantovaným srdcem lituje, že nemá více času

Petr Hrouzek z Mokré u Brna je pohodář. Blízcí ho znají jako milovníka myslivosti a také úspěšného lovce. Kdo však nezná padesátiletého muže blíž, jen těžko by uvěřil, že tento vitální chlapík, který je invalidní důchodce, už 23 let žije s cizím srdcem a je druhým člověkem, kterému slouží tento orgán tak dlouho v těle.
„Než jsem onemocněl srdečním zánětem, byl jsem, myslím, úplně zdravý člověk. Pak ale nastaly komplikace a šlo to hodně rychle z kopce. Nemohl jsem dýchat, dusil jsem se, orgány, játra mně vynechávaly činnost. Myslím, že k smrti jsem měl hodně blízko,“ vzpomíná muž, který byl původně malířem natěračem.
I vzhledem ke svému tehdejšímu zdravotnímu stavu měl Petr štěstí. Náhradní orgán se pro něj našel za jediný měsíc. „Byl jsem v dost ubohém stavu a po transplantaci jsem se doslova podruhé narodil,“ konstatuje muž, kterému nemoc paradoxně přinesla i zcela nové životní záliby.
„Začal jsem včelařit, chodit do lesa, našel jsem zálibu v myslivosti, chození do přírody a to mě drží dodneška,“ popisuje pan Hrouzek s tím, že nedá dopustit na pátek třináctého. Právě tento den, který mnozí považují za nešťastný, byl úspěšně operován v Centru kardiovaskulární a transplantační chirurgie v Brně.
Jak sám říká, nyní žije naplno, nepociťuje žádná omezení. „Samozřejmě musím brát potřebné léky, které mají všichni po transplantaci, ale jím a piju s mírou vše, za celou tu dobu jsem měl jen dvakrát větší zdravotní komplikace,“ pochvaluje si dobrou práci lékařů, kteří jej operovali a pod jejichž dozorem je dodnes, pacient.
„V lese je hodně často a střílí dobře. Už nejednou mně přišla esemeska, dcerunko, trefil jsem dobře, divočák má kolem šedesáti kilogramů, připrav se, budeme vařit,“ směje se devatenáctiletá dcera Vendula, která přišla na svět čtyři roky po tátově transplantaci. Přesto však otci vyčítá, že se dřív až příliš často před ní i před rodinou zmiňoval o tom, že neví, jak dlouho bude žít. „To byl také jeden z důvodů, proč nemáme dětí víc. Kdybych věděl, že budu s novým srdcem žít tak dlouho, myslím, že by Vendula nezůstala sama,“ svěřil se pan Hrouzek.
V Brně se setkal nejen se svými ošetřujícími a dalšími lékaři, ale i s dalšími lidmi s transplantovaným srdcem včetně nejdéle žijícího, letos osmdesátiletého Rudolfa Sekavy, který byl operován v Praze a s darovaným srdcem žije 32 let. Setkání s lékaři organizuje – letos už po čtvrté – další z pacientů, František Komínek.
„Poprvé to bylo ve Valticích, kde se nás s lékaři sešlo sedm pacientů. Druhý rok v lázních Teplice nás bylo již 13, do lázní Slatinice přijelo loni 30 pacientů s početným rodinným doprovodem a letos v Karlově Studánce nás bude už padesát, většinou s rodinami. Doufám, že týmu lékařů oplatíme letos mírnou porážku z loňska ve volejbale a že se mezi námi najdou i dobří tenisté, protože si to rozdáme i v tomto sportu,“ dodává pan Komínek.
Ten si pochvaluje, že mimo předávání zkušeností mezi pacienty a lékaři navzájem jde i o příležitost, kdy se při takovém pobytu mezi pacientem a lékařem vytrácí známý „syndrom bílého pláště“.
„Nejsem příliš společenský, tak jsem se dosud této akci vyhýbal. Teď mě ale dcera přemluvila a myslím, že nebudu litovat,“ říká Hrouzek, který už – stejně jako všichni transplantovaní – dostal i druhý rodný list.
„Bohužel ne všichni mají takové štěstí. Největší problém je s nedostatkem orgánů od dárců. V poslední době je v České republice zhruba 20 dárců na milión obyvatel. Z těchto dvaceti dárců je však vhodná pro operaci srdce jen asi třetina. Na čekacích listinách jen v Brně však je 40 pacientů a přitom my děláme jen třicet operací,“ popsal problémy ředitel CKTCH Brno, kde se loni uskutečnila již 500. operace srdce, Petr Němec.

Miroslav Homola
Právo

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.