Chybí u nás léčebná pedagogika?

O tom, jak moc v ČR chybí obor léčebná pedagogika a jak zásadně by mohlo toto odvětví pomoci nejrůznějším skupinám lidí se specifickými potřebami, se pro invArenu rozepsal uznávaný odborník na toto téma Doc. MUDr. PhDr. Leoš Středa, Ph.D.

V okolních evropských zemích existuje obor, který u nás nemáme. Jmenuje se léčebná pedagogika. Třeba na Slovensku se z něj skládají atestace, stejné jako u nás mají lékaři nebo logopedi. Švýcaři, Němci a Rakušané ji nazývají Heilpädagogik, v Lucembursku a frankofonních zemích Pédagogie curative. To je překlad anglického názvu oboru, tak jak je pojmenován v USA: Curative Education. Čeští speciální pedagogové se dělit nechtějí, proto si stále všechny arteterapie, canisterapie, hipoterapie, muzikoterapie a taneční terapie drží sami pod pokličkou. Zdravotníci si zase přivlastňují fyzioterapii a ergoterapii. Ale dobře to není. Ve střední škole Euroinstitut se pokoušíme v rámci doplňkové činnosti léčebnou pedagogiku využívat samostatně a chceme přinést také čtenářům InvAreny ucelený pohled.

O co jde?

Léčebné pedagogice patří prostor mezi medicínou a pedagogickými vědami, dominují v ní však i další disciplíny, jako například psychologie a sociální práce. Z hlediska medicínského se do léčebné pedagogiky promítá řada terapií, které jsou využívány i v ostatních zdravotních oborech, např. fyzioterapie, ergoterapie, hipoterapie a další. V oblasti medicíny a zdravotnictví je zacílena především na dětskou a dorostovou medicínu a pacienty se speciálními vzdělávacími potřebami, ale působí také v rámci neurologie, interny či onkologie. Léčebná pedagogika má významný vliv na psychickou stránku pacienta, která ovlivňuje fyzickou kondici. Proto je důležité příliš neseparovat fyzickou část těla od té psychické.

V pedagogických vědách patří léčebné pedagogice prostor mezi obecnou a speciální pedagogikou. Myslím si, že je důležité oddělení léčebné pedagogiky od pedagogiky speciální. Česká republika je jedna z mála zemí, kde toto legislativní oddělení chybí. Speciální pedagogika vychází z daného postižení a z něho (podle povahy jednotlivých -pedií) odvozuje speciální postupy při vzdělávání, výchově a integraci jednotlivých skupin postižených.

Léčebná pedagogika je individualizovaná, akcentuje terapeutickou vzdělávací a výchovnou pomoc postiženému jednotlivci s cílem dosáhnout jeho maximální možné sebekompetence. Využívá k tomu biomedicínský model péče o pacienta. Proto v tomto povídání najdete často slovo pacient, kde chci akcentovat pedagogickou disciplínu, uvádím v textu také výraz žák. V kapitolách, které se zabývají sociálními aspekty léčebné pedagogiky, najdete termín klient.

Z pohledu psychologie je léčebná pedagogika chápána jako obor, který se snaží pacientovi pomoci prostřednictvím psychoterapie. Kromě odborných a vědeckých přístupů jsou často vyhledávány také alternativní, esoterické a jiné metody psychoterapie. Cílem všech těchto metod je však řešení situace a navrácení pacienta do stavu psychické pohody a rovnováhy. To vše z důvodu vlivu psychiky na fyzickou podstatu pacienta.

Sociální práce je s léčebnou pedagogikou spojena v rámci terapeuticko-edukačních programů pro rozvoj seberealizačních a sebeobslužných činností. Jedná se o komplexní péči o znevýhodněné jedince všech věkových kategorií. Léčba může probíhat individuálně, nebo ve skupinách. Tato pomoc spočívá v podpoře kompetencí jednotlivce orientovat se, rozhodovat, vytvářet vztahy, komunikovat, nacházet význam, přijímat a realizovat hodnoty. Uskutečňuje se v rámci cvičení a programů s terapeuticko-výchovným využíváním rozvíjejících, kreativních, seberealizačních a sebeobslužných činností. V rámci moderní pedagogické činnosti se znevýhodněnými jednotlivci každého věku má sociální práce své pevné místo. Její význam roste se společenskou potřebou odborníků v oblasti včasné diagnostiky a terapie, prevence a terapie poruch vývinu a chování, inkluzivního vzdělávání a výchovy dětí (mládeže) s postiženími a onemocněními, jakož i potřeby komplexní a komunitní rehabilitace a poradenství.

Medicínské přístupy

Biomedicína

Biomedicínský model péče si za hlavní cíl klade úplné uzdravení pacienta. Upřednostňovány jsou lékařské výkony, dále osobní přístup k pacientovi a jeho psychická podpora. Duševním stavem se zabývají disciplíny, jako psychiatrie a lékařská psychologie. Nemocné lidi je potřeba vyléčit, a pokud to není možné, tak se model alespoň snaží o symptomatickou léčbu nebo oddálení úmrtí. Mezi výhody tohoto modelu patří jasné zadání, které se týká orientace na léčbu a kontroly nemoci. Metoda pracuje s průkaznými vědeckými poznatky a vychází z důkladné diagnostiky. Navíc je biomedicínský model péče dlouhodobě ověřený a o jeho účinnosti jen málokdo pochybuje. Hlavní nevýhodou modelu je odosobnění celkové péče. Obecně se předpokládá, že humanitní stránku péče zajistí zdravotní sestry, což se však v praxi zpravidla neděje.

Holismus

Na druhé straně leží tzv. holistický přístup. Jedná se o celostní medicínský přístup, který se nesoustředí pouze na fyzický zdravotní problém, ale hledá příčiny onemocnění i v duši pacienta. Holistická léčba se zabývá celou bytostí, její tělesnou, duševní i duchovní stránkou. Na rozdíl od biomedicínského modelu je zde vyžadován osobní přístup a zkoumání různých okolností, které by mohli mít vliv na nemoc pacienta. S jistou mírou nadsázky by se dalo říci, že biomedicínský model se zaměřuje na léčbu nemoci, holistický přístup se snaží nemoci předcházet. Někdy bývá holistický přístup považován za alternativní metodu léčby pacienta. Součástí tohoto modelu je také tzv. ošetřovatelský proces. Jedná se o pracovní metodu, prostřednictvím které zdravotničtí pracovníci či vysokoškolsky vzdělaní odborníci pracující ve zdravotnictví vyhledávají a posléze uspokojují individuální potřeby jednotlivců – pacientů.

Hlavní myšlenkou holistického přístupu je, že „celek je víc než prostý součet jednotlivých částí“. Naproti tomu biomedicínský model říká, že je potřeba myslet nejen komplexně, ale i analyticky. Výhodou biomedicínského přístupu je jeho propracovanost. Za zdravotní péči odpovídá lékař, i když výsledek léčby vždy závisí také na pacientovi, který má touhu se uzdravit nebo stabilizovat své onemocnění. Biomedicínský model péče o pacienta má velmi dlouhou tradici, což nesporně svědčí o jeho užitečnosti a funkčnosti. Nevýhodou tohoto modelu je jeho neosobní přístup k pacientovi. Nemocný je často považován pouze za konkrétní případ a diagnózu. K pacientovi se zpravidla nepřistupuje individuálně, nepodává se mu dostatek informací, nemá na výběr mezi několika možnostmi léčby, jsou-li k dispozici. Celkově biomedicínský model v praxi velmi dobře funguje, na prvním místě je vždy záchrana pacientova života, vyléčení onemocnění a úleva od bolesti. V posledních letech se zlepšuje i přístup k pacientovi a biomedicínský model je postupně doplňován o další modely péče. Těmi jsou například sociologický model vnímající společenskou roli pacienta, humanitní model zabývající se morální stránkou existence nebo behaviorální model, který se zabývá významem chování lidí pro jejich zdraví a kvalitu života.

Pedagogické přístupy

Tradiční školství

Tak, jako existují dva tábory ve zdravotnictví, najdeme také dva tábory v pedagogice. Jedna skupina uznává tradiční školský systém a druhá se přiklání k alternativě. Základním rysem tradičního školství je frontální výuka, kdy učitel stojí před žáky a hromadně jim předává informace. Žáci jsou většinou v roli pasivních posluchačů, kteří mají za úkol pochytit a zapamatovat si co nejvíce učiva. Nejedná se však pouze o výklad látky, ale také o zadání samostatných prací, společnou kontrolu domácích úkolů, shrnutí učiva a poskytnutí zpětné vazby a hodnocení žáků, které je zpravidla ve formě známek. V dnešní době se i do tradičního vyučování integrují některé prvky alternativního školství a žáci jsou do výuky mnohem více zapojováni. Z hlediska léčebné pedagogiky jsou pak žáci hlavními aktéry vyučování. Role pedagoga je vedlejší a působí spíše jako odborný dohled, vede žáky, pokud si neví s něčím rady a v případě exspresivní tvorby vyhodnocuje jejich výsledky.

Alternativní školství

Alternativní školy vzdělávají své žáky jiným způsobem, než ty tradiční. Učitelé přistupují ke každému žákovi individuálně a snaží se ho do procesu učení co nejvíce zapojit. Tyto školy jsou vhodné především pro žáky se specifickými poruchami učení.

Mezi nejznámější alternativní školský systém patří tzv. waldorfská pedagogika, jejíž základy položil myslitel a filozof rakouského původu Rudolf Steiner v roce 1919. Vycházel přitom z antroposofie, což je duchovně zaměřený myšlenkový proud, který je přesvědčen o duchovní podstatě lidstva. Filozofie antroposofie se od ostatních metod liší tím, že staví na aktivních schopnostech jedince pracovat na vlastních kvalitách myšlení, cítění a vůle. Kromě tradičního školství ovlivnila antroposofie také mnoho dalších oborů. Jedním z nich je i léčebná pedagogika a péče o klienty s mentálním postižením.

Populární je v dnešní době i montessori pedagogika. Tu založila italská lékařka Maria Montessori, která nejdříve pracovala s mentálně postiženými dětmi. Pro vzdělávání těchto dětí používala přátelskou atmosféru a podnětné prostředí včetně speciálních pomůcek. U svých svěřenců dosahovala velmi dobrých výsledků. Výuka pod jejím vedením byla zaměřena na procvičování smyslů a motoriky v předem připraveném prostředí. Myšlenka montessori pedagogiky stojí na poznání, že mají-li děti k dispozici vhodný materiál a jsou-li ve správném prostředí, dovedou se zabavit samy. Tím si samostatně osvojují nové vědomosti a dovednosti bez přílišného zasahování dospělého člověka – učitele.

Léčebná pedagogika je té alternativní velmi blízká. Uplatňuje ve své praxi výhradně individuální přístup k žákovi a je prospěšná hlavně u žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Hranice mezi rolí pedagoga a terapeuta je mnohdy mizivá.

Autor: Doc. MUDr. PhDr. Leoš Středa, Ph.D.
lékař, doktor sociální práce a speciální pedagog
přednáší management sociální práce na 1. LF UK v Praze
věnuje se výuce mentálně postižených žáků v ústavní péči

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.