Mám prostě naše pacienty s roztroušenou sklerózou ráda

Centrum pro diagnostiku a léčbu demyelinizačních onemocnění, které je součástí Neurologické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava (FNO), úzce spolupracuje s nestátní neziskovou organizací Roska Ostrava. Ta se zaměřuje na zkvalitňování života lidí s diagnostikovanou roztroušenou sklerózou mozkomíšní. Pevným pojítkem mezi oběma subjekty je už dlouhá léta bývalá přednostka Neurologické kliniky Olga Zapletalová, která s Roskou spolupracuje a je zároveň jejím garantem.

– Jak jste se vůbec dostala do tak úzkého spojení s pacienty s roztroušenou sklerózou?

Jsem neurolog, kterého začala zajímat neuroimunologie. A vše docela přirozeně směřovalo až ke vzniku našeho centra, v němž jsme prvního pacienta začali léčit v roce 1996. O šest let později schválilo naši činnost ministerstvo zdravotnictví, a od té doby tady máme Centrum pro diagnostiku a léčbu demyelinizačních onemocnění FNO.

– Stála jste v čele kliniky i centra, pomyslné žezlo jste pak postupně předala kolegům. Uvolnilo vám to ruce k intenzivnější spolupráci s Roskou?

To se tak nedá říct. Já i moji kolegové jsme s Roskaři pracovali odjakživa a vždy intenzivně přednášíme, účastníme se i společenského života Rosky. A zapojují se i noví, mladí lékaři, navíc máme podporu nemocnice, což je pro nás podstatné. Pokud jde o pacienty, jejich zájmy zastupujeme spolu s vedoucím centra Pavlem Hradílkem ve výboru Sekce klinické neuroimunologie a likvorologie České neurologické společnosti. S tím souvisí i naše úzká spolupráce s Roskou Ostrava. Abychom mohli některé návrhy lépe prosadit, potřebujeme její podporu. Proto je pro nás i pro členy Rosky důležité, aby šlo o silnou organizaci, která zájmy pacientů zaštiťuje a umí je i prosadit. Čím více aktivních členů v Rosce bude, tím silnější bude její hlas.

– V čem spočívá vaše role?

Prastará moudrost praví, že lékař nemá léčit chorobu, ale člověka s určitou chorobou. S touto myšlenkou jsem se ztotožnila a vždy takto k léčbě pacientů přistupovala. Pacienta je třeba vnímat komplexně, ze všech úhlů pohledu. S tím souvisí i moje spolupráce s Roskou, která má podobu odborné podpory i pomoci se vším ostatním. Snažím se také se členy Rosky trávit volný čas, probírám s nimi jejich situaci. Podobně však k pacientům přistupují všichni lékaři z centra. Nejenže je léčí, ale sdílejí s nimi i jejich každodenní radosti a starosti a snaží se pomáhat a zapojovat nejrůznějšími způsoby. Protože se s našimi pacienty nepotkáváme jen v ordinacích, ale také na neformálních akcích, máme s nimi nadstandardní vztah, jemuž nechybí lidskost. A díky tomu nás lépe akceptují, více nám důvěřují a ochotněji spolupracují při léčbě.

– Někteří pacienti však argumentují tím, že se nechtějí setkávat s lidmi, kteří jsou v pokročilejší fázi onemocnění, uzavírají se do sebe…

Ano. Často jde bohužel o mladé lidi, které ovlivňuje, že náhle stojí před zásadním životním mezníkem. Jejich život se náhle dělí na čas před nemocí a s nemocí. Pokud jde o děti, musíme nejprve přesvědčit jejich rodiče, že nejde o tragédii a že toto onemocnění lze léčit. Ale ať jde o dítě nebo dospělého, nejdůležitější je, aby se pacient se svojí diagnózou smířil. Aby ji bral vážně. Musí se naučit ji akceptovat. Neměl by se přepínat a jít na hranici svých fyzických možností, což však neznamená, že by měl opustit to, čemu se věnoval doposud. Jen musí ubrat a postupovat podle léčebných schémat. Někdy je ale potřeba, aby pacient více pracoval s psychologem, protože počáteční fáze léčby bývá opravdu velmi náročná pro něj, pro jeho rodinu i pro samotného lékaře.

– Nepotřebuje někdy psychologa i lékař, na kterého se to všechno valí?

Někdy je to opravdu těžké a vyčerpávající. A i lékař je jen člověk…

– Kde berete sílu na to, abyste byla schopna pacientům věnovat i svůj volný čas? Je o vás všeobecně známo, že děláte spoustu aktivit nad rámec svých pracovních povinností.

Na to se mě ptají děti, manžel i přátelé. Co na to odpovědět? Mám prostě naše nemocné ráda.

– O to horší ale musí být, když se stav některého z nich nevyvíjí tak, jak byste chtěla.

Ano, trápí mě to, ale musím najít nějakou pozitivní alternativu. Jsou situace, kdy je nutné pacienty připravit na to, že došli do stavu, kdy už léčba nemá kam pokračovat. Ale i v tu chvíli lze najít něco pozitivního, například že v tuto dobu se stav pacientů může stabilizovat. Nebo se někteří brání používání invalidního vozíku. Když je přesvědčím, bývají jejich reakce kladné. Takže někdy i zhoršení zdravotního stavu přinese určitou úlevu a osvobození od studu a zábran. Ale je velice důležité, z jakého úhlu pohledu se člověk na svou situaci dívá. Zda je optimista, a tím pádem schopný i na relativně špatné situaci najít něco dobrého.

– Vy sama hledáte spíše ty lepší stránky života?

Musím. Člověk musí věřit nejen medicíně, ale i síle lidské psychiky a vůle.

Pavel Karban
Právo

(Visited 4 times, 1 visits today)

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.