„Divné“ děti od vedle

ilustrační foto: Lance Neilson / Flickr.com

Mají rádi čísla, pevná pravidla. A hystericky reagují na změny. Počet dětí s autismem prudce roste.

Ta scéna se odehrála zrovna minulý týden v pražském metru. Mladá žena se snažila do vagonu dostat svého asi sedmiletého syna. Křičel, kopal a chtěl z vagonu ven. Mamince se podařilo syna zklidnit. Posadila dítě a do ruky mu dala sešit s názvy stanic. „Palmovka. Palmovka,“ křičel celou cestu chlapec, který se očividně nemohl dočkat toho, až vystoupí. Zatímco kopání a křik neustával, lidé okolo si šeptali něco o nevychovaném dítěti.
„Nezlobte se, je to těžký autista,“ omluvila se klidně maminka a snažila se obrátit pozornost syna k sešitu.
Názvy stanic měl chlapec napsané velkými písmeny.
„Jeli asi jinou trasou než obvykle.
Dítě v takovou chvíli zažívá obrovské zděšení a ohrožení. Může prožívat pocity srovnatelné se strachem o život,“ popisuje situaci z metra Magdalena Čáslavská, ředitelka Národního ústavu pro autismus (NAUTIS).

Jen žádné změny, prosím

Lidé trpící autismem většinou vyžadují, aby věci probíhaly podle přesného řádu. Proto například milují dívat se na vše, co se točí. „Když byl syn malý, hrál si donekonečna s pedálem od rotopedu nebo se dlouhou dobu díval na vteřinovou ručičku,“ říká maminka osmnáctiletého Honzy, který vedle autismu trpí i mentální retardací. „Odmalička odmítal respektovat jakákoliv pravidla, takže jsem se běžně setkávala s názory, že je nevychovaný. Chodil například prostředkem ulice, vrážel do lidí,“ pokračuje ve vyprávění.
Honza chodí do speciální školy, kde nemá klasické předměty – učí se základní činnosti. Třeba jak se obléci nebo namazat chleba. Ve škole bude ještě dva roky, ale pak rodiče nevědí, co dál. „Tyto rodiny potřebují ulevit od nonstop péče. Proto jim nabízíme možnost několikadenního odlehčovacího pobytu,“ říká Magdalena Čáslavská.
Mezi autisty přitom patří i děti, které na první pohled žádné postižení nemají. Lidé s takzvaným Aspergerovým syndromem mají normální, a někteří dokonce nadprůměrný intelekt – mívají skvělé abstraktní myšlení, schopnosti kombinovat. A přesto – pokud nedostanou správnou diagnózu včas, jsou v životě nešťastní a mohou mít i sebevražedné sklony.
Mezi takzvané „aspíky“ patří i dvanáctiletý Šimon. Už jako tříletý měl v hlavě jízdní řády, vyptával se lidí, kam jedou, a pak jim říkal, kde mají přestoupit. S ostatními dětmi ale odmalička nevycházel, nerozuměl si s nimi. Včasná diagnóza mu hodně pomohla. „V první třídě jsme ještě o jeho problému nevěděli. Když ve škole suploval jiný učitel, dostal Šimon záchvat vzteku. Teď učitelé vědí, že když bude pátou hodinu suplování, musí mu to říct hned ráno, aby měl čas informace zpracovat,“ říká chlapcův otec. Dnes Šimon studuje na prestižním gymnáziu. Prospěch má skvělý, ale už přinesl domů třídní důtku, protože je mnohem živější než jeho spolužáci.
„Lidé s Aspergerovým syndromem mají problém najít si kamarády. Přitom po nich často touží. Terénní pracovníci jim pomáhají překonat samotu, učí je, jak si kamaráda najít a přátelství udržet,“ říká Čáslavská.
Poradci rané péče přitom mají práce nad hlavu. Docházejí do rodin a snaží se dětem pomoci zvládat běžné situace. „Dříve jsem měl na starosti deset rodin, dnes jich mám až šedesát,“ konstatuje Jan Kouřil, vedoucí střediska včasné intervence NAUTIS.

Na vině je i vyšší věk rodičů

Autistické děti dnes mají větší šanci, že odborníci jejich problémy odhalí. Podle psycholožky z Národního ústavu pro autismus Kateřiny Thorové se za poslední roky výrazně zlepšila diagnostika i povědomí o tom, co autismus je. Do poradenských center proto chodí i dospělí, kteří sami na sobě začali pozorovat známky autismu. I jejich počet roste. „V roce 2007 jsme určili autismus zhruba deseti dospělým lidem za rok. Dnes je to stovka,“ zdůrazňuje Thorová. Přitom ještě přednedávnem tito lidé odcházeli s nesprávnou diagnózou jako třeba schizofrenie. Podle lékařů se ale lepší diagnostika podílí na nárůstu autismu jen zčásti. „Velkou roli hraje i rostoucí věk rodičů,“ poznamenává dětský psychiatr profesor Michal Hrdlička z FN Motol.
Nejvíce bádání však mají lékaři ještě před sebou. Ani dnes totiž nedokážou spolehlivě říci, co konkrétně změny v mozku před narozením způsobuje. Vědí ale určitě, co za autismus nemůže. V poslední době se totiž vyrojily teorie o souvislosti s očkováním. Podle lékařů však vakcinace za vyšším výskytem autismu určitě nestojí. Dokládají to statistikami zemí, kde není vakcinace povinná, a mohou tak srovnávat očkovanou a neočkovanou populaci. „Mezi očkovanými lidmi není více autistů,“ poznamenává Hrdlička.

Fakta Jak poznat autismus

Podezřelé znaky u malého dítěte * nereaguje na své jméno * neříká, co chce * do tří let vůbec nemluví * nereaguje na pokyny, působí dojmem, že neslyší * neudržuje oční kontakt ani s blízkými * působí, že žije ve vlastním světě * nezajímá se o ostatní děti * učí se věci memorováním Autismus má různé formy od mírných příznaků až po kombinaci s jinými duševními poruchami (například mentální retardace, hyperaktivita). Někteří lidé trpící autismem mají naopak vysokou inteligenci. Kdy jít k odborníkovi Podezření by měl vyslovit pediatr při pravidelných prohlídkách dítěte kolem třetího roku věku. Dítě by se mělo dostat k psychologovi nebo psychiatrovi do čtyř let věku, určitě pak dříve, než nastoupí do školy. Objednací doby na vyšetření jsou v českých ordinacích až 12 měsíců. Ve Spojených státech nebo Británii až 18 měsíců.

Iva Bezděková
Mladá fronta Dnes

(Visited 7 times, 1 visits today)

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.