Historie léčebné pedagogiky

Prolínání léčebné pedagogiky s obory jako medicína, speciální pedagogika, sociální práce či psychologie a psychoterapie neumožňuje jednoznačné stanovení historického vzniku oboru. Postupně se z těch ostatních vydělovala odlišným cílem působení. Ne tedy medicínská terapie, léčba a rekonvalescence, ale hlavně výchova a vzdělání. V ČR zatím obor oficiálně neexistuje, první pracoviště léčebné pedagogiky u nás jsou zřízena na středních a praktických školách v rámci Euroinstitutu, kde léčebnou pedagogiku vede autor tohoto článku – Leoš Středa.

Události, které významně přispěly k vývoji léčebné pedagogiky a o kterých se nám dochovaly záznamy, pocházejí převážně z druhé poloviny 19. století a z období pozdějšího. Samozřejmě navazují na předchozí zkušenosti a znalosti. Kdo hledá, najde. Někteří historikové nacházejí základy léčebné pedagogiky již ve středověku a odkazují na sociální a charitativní činnost církví, ale samozřejmě v kontrastu se zabíjením např. mentálně postižených v inkvizičních církevních procesech. Méně známé je označování mentálně postižených za nečisté a odsouzeníhodné v teoriích církevních reformátorů jako byli Martin Luther nebo Jan Kalvín. Progresivnější byla náboženství muslimská a židovská. Islámské země už kolem roku 800 měli svá zařízení pro duševně postižené a Arabové považovali např. duševní nemoc za boží milost a postiženým stavěli útulky. Židovská středověká scholastika prosazovala povinnou péči společnosti o mentálně postižené včetně např. jejich zbavení trestní odpovědnosti. Existují historické práce, které jdou až do starověku a připomínají založení prvního nalezince v Konstantinopoli v roce 335, v ostrém kontrastu k zabíjení postižených dětí v západních kulturách starověkého Řecka a Říma.

S původem a historií léčebné pedagogiky jsou spojovány tři samostatné obory, které lze označit za jakési předchůdce. Jsou jimi léčebná výchova, medico pedagogika a heilserziehung.

Léčebná výchova pochází již ze 17. století a je spojována také se jménem J. Amose Komenského. Léčebná výchova je soubor výchovných opatření a léčebných prostředků, které se dříve doporučovali při odstraňování dětských zlozvyků a výchovných chyb. Kromě J. A. Komenského se tento princip výchovy objevoval také v dílech Johna Locka či Jeana Jacquesa Rousseau. Ti vysvětlovali pojem léčebná výchova jako soubor opatření, který měl dítě vyléčit z jeho nevychovanosti.

Medico pedagogika propojila klasickou medicínskou léčbu dětí, které mají různé poruchy, s pedagogickým přístupem. Tento obor byl rozšířen především v německy mluvících zemích na počátku 20. století. Mezi známé propagátory se řadili Hans Asperger, Paul Moor či Maria Montessori. U nás patřili k průkopníkům pedagog, profesor František Čáda a lékař, profesor Antonín Heveroch – průkopníci pedopatologie, oboru propojujícího psychiatrii a pedagogiku.

Heilerziehung (něm.: hojení, vzdělávání) byl směr, který kladl důraz především na víru a církev. Východiskem byla hierarchie hodnot, přičemž na prvním místě byl Bůh a křesťanství. Představitelem byl například Linus Bopp.

O jednotlivých osobnostech, které propagovaly konkrétní odvětví historie léčebné pedagogiky, se rozepíšeme v příštím článku.

Až minulé století přineslo jasně formulované základy oboru léčebná pedagogika. V roce 1911 byl možná poprvé použit termín Heilpädagogik (německy léčebná pedagogika), který prosazoval německý psychiatr, profesor Adolf Heinrich Dannenamann. Vydal publikaci Enzyklopädisches Handbuch der Heilpädagogik, kterou napsal se spoluautory (H. Schoberem a E. Schulzem). V přibližně stejném období byla publikována práce rakouského psychiatra, profesora Theodora Hellera s názvem Plán léčebné pedagogiky. Tato práce zdůrazňovala potřebu spolupráce mezi léčebným pedagogem a lékařem. Tyto práce poukazují na prvotní podíl medicíny na odborném léčebně pedagogické přístupu.
K zakladatelům léčebné pedagogiky patří dále švýcarský defektolog, profesor Heinrich Hanselmann, který založil v Curychu už v roce 1924 seminář léčebné pedagogiky pro vzdělávání učitelů speciálních škol. Později se stal profesorem léčebné pedagogiky, byl zaměřen na psychologické důsledky slepoty a jejich léčebně pedagogická řešení. Jeho následovníkem byl profesor Paul Moor.

Ze slovenských osobností připomínám speciálního pedagoga Viliama Gaňa, který v roce 1939 publikoval Úvod do léčebné pedagogiky. Léčebnou pedagogiku vystudoval v Budapešti a společně se speciální pedagogikou ji pak šířil v tehdejším Československu. V roce 1947 dokonce zřídil v Bratislavě Pedagogickou kliniku.

V 50. letech 20. století zformuloval švédský lékař Bengt Nirje tzv. princip normalizace (osob s postižením). Jeho hlavní myšlenkou je, že všichni lidé, zdraví či postižení, mají stejná práva. Všichni lidé jsou různí a mají také různé potřeby. Během života potřebuje tyto potřeby naplnit každý člověk, ať už je zdravý či určitým způsobem postižený.

Zatímco v okolních evropských zemích je obor léčebné pedagogiky začleněn v rámci zdravotnictví a pedagogiky, u nás není upraven a nejedná se ani o zdravotnické ani pedagogické povolání. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy si termín léčebná pedagogika přivlastňuje především tzv. antroposofická pedagogika nebo bývá spojován s antroposofickým medicínským směrem. Existuje dokonce pětileté studium léčebné pedagogiky (Akademie Tábor), které je v praxi studiem antroposofie, ale neposkytuje žádný stupeň školního vzdělání podle školského zákona.

Antroposofie patří k menšinovým alternativním směrům, jejím zakladatelem byl filozof Rudolf Steiner, který žil na přelomu 19 a 20. století. Jeho učení vyvolává dva typy reakcí. Jsou zde nadšení obdivovatelé a proti nim stojí zarputilí kritici.

Na principu Steinerovy antroposofické léčebné pedagogiky vznikly v 50. letech nejprve ve Skotsku tzv. camphillské komunity, které lidem s mentálním postižením vytvářejí příležitost učit se, pracovat a společně žít v přátelském a respektujícím prostředí. Hlavním zakladatelem byl rakouský pediatr Karl König. V kritických hodnoceních je antroposofii vytýkán sklon k sektismu, je označována jako okultní a náboženská a někdy je zařazována i mezi pseudovědy. Na druhou stranu byly pedagogické zásady Rudolfa Steinera podkladem pro vznik tzv. waldorfských škol, jejichž výuka je u nás od roku 2003 oficiálně posvěcena MŠMT.

U nás byla výuka léčebné pedagogiky zahájena na přelomu let 1967 a 1968 na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Za normalizace byla v polovině 70. let zrušena a obnovena opět až po sametové revoluci. Po rozpadu Československa se nadále rozvíjela jen na Slovensku. V České republice nebyl obor otevřen vůbec a metody léčebné pedagogiky si přivlastnila pedagogika speciální. Na Slovensku patří k současným osobnostem léčebné pedagogiky dřívější spolupracovnice, docentka Barbora Kováčová a profesorka Marta Horňáková.

Současnost léčebné pedagogiky je u nás v právním vakuu, protože obor nemá oporu v Národní soustavě kvalifikací a povolání. Léčebný pedagog neexistuje ani v Národní soustavě povolání, ani nemá oporu v zákoně o pedagogických pracovnících. Podle zdravotnické legislativy nespadá léčebná pedagogika ani do zdravotních služeb.

Autor:
Doc. MUDr. PhDr. Leoš Středa, Ph.D.
lékař, doktor sociální práce a speciální pedagog
přednáší management sociální práce na 1. lékařské fakultě UK v Praze
docent na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT
věnuje se výuce mentálně postižených žáků v ústavní péči

(Visited 53 times, 1 visits today)

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.