Jak vidí inkluzi Markéta Pilátová

ilustrační foto: Flickr.com

Hostem Českého rozhlasu Dvojky byla spisovatelka a novinářka Markéta Pilátová. Hovořila o své zkušenosti s inkluzí v brazilských školách. Přiznává, že sice skutečně dochází ke zdržování výuky a komplikacím ve vzdělávání, ale na druhou stranu zdravé děti nabudou lidský vztah k postiženým spolužákům.

Polovinu školního roku už školy v Česku odučily podle nových pravidel inkluze. Co si o tom vůbec vy jako také pedagožka, Markéto Pilátová, myslíte, mohou se naplnit očekávání, která ministerstvo školství do těch změn vložilo, může inkluze vést ke smazání rozdílů mezi žáky?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
To si netroufám říct, jestli dokážeme vlastně smazat rozdíly mezi žáky. Ale určitě z mých osobních zkušeností pedagogických, které teďka sbírám na brazilských státních školách, kde učím malé Brazilce a potomky českých krajanů česky, tak určitě to vede ta inkluze k takovému polidšťování, bych řekla, toho systému školského nebo takovému zlidštění vztahů mezi lidmi, mezi dětmi. Zažívám to vlastně každý den, protože v brazilských školách ta inkluze panuje nebo byla ustanovená už před několika lety. Samozřejmě hovořím jenom o státních školách. A tady tahle inkluze tam probíhá. Ze začátku asi 50 tisíc škol dostalo příspěvky na asistenty pro děti s postižením, které se začleňují. V těch školách já vídám hlavně tedy třeba děti, které mají Downův syndrom, anebo jsou to děti, které jsou postižené různými formami autismu. Takže těch jsem učila vlastně už jako několik v těch třídách. A je to velice zajímavé pozorovat vlastně vztah těch zdravých dětí a tady těchhle dětí s postižením, protože já mám pocit, že samozřejmě takové ty argumenty, že to bude zdržovat výuku a podobně, tak ty samozřejmě platí. Ale myslím si, že ta hodnota toho, že ty děti jsou v každodenním styku s někým, kdo má postižení, je v tom, že ty děti se chovají k těm svým spolužákům…..hrozně lidsky. Že se naučí vlastně je opravdu tolerovat a naučí se tolerovat takovou tu jinakost, něco jiného, co je ze začátku jakoby rušivého, najednou jim začne připadat, že je normální, že je to v pořádku, že je součást vlastně jejich života. To je moc hezké, protože ty děti potom opravdu se stávají jako citlivějšími. Já třeba jsem přišla poprvé do třídy, kde jsem nevěděla vlastně, že jsou tam dvě holčičky s autismem, a když jsem chtěla po dětech, aby se mi představily a každé to dítě něco řeklo o sobě, tak ty dvě holčičky to odmítly samozřejmě, říkaly, že se se mnou bavit nebudou. A mně to přišlo takové zvláštní. A jejich spolužačky mi říkaly, oni jsou autistky, ale to nevadí, my jim to potom všechno po tý hodině jako vysvětlíme. Takže sice tam je třeba asistent i na té hodině, pokud se jedná o těžké postižení, ale když jsou to lehčí formy postižení, tak tam ani ti asistenti nejsou, a jakoby ty děti spontánně vlastně dělají ty asistenty těm spolužákům samy a vodí je různě, prostě je tak jako orientují.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pomáhají si vzájemně.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Pomáhají si navzájem. Nebo v jedné škole v Porto Alegre je takový chlapeček, který má Downův syndrom, a ten v té škole funguje tak, že tam ráno přijde, rodiče ho tam přivedou, ten taky nemá asistenta a on tam tak jako povlává po té škole a různě chodí do různých hodin do různých tříd a vždycky někde posedí chvilku, zapojí se do výuky a pak zase odejde. A je to velice prostě zajímavé, jak ta inkluze může fungovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaká debata provázela zavádění inkluze konkrétně tedy na těch brazilských státních školách?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Probíhalo to velmi podobně jako v Česku. A samozřejmě rodiče argumentovali, že to bude zpomalovat výuku, samotní kantoři taky jako na to poukazovali. Měli strach z toho, že nebude dostatek financí právě na ty asistenty. Ale protože vlastně vláda prezidentky Dilmy Rousseff a před ní Inácia Lula da Silvy měla tady tuto inkluzi jako sociální začleňování v programu, dokonce ustanovili den začleňování do společnosti, který se slaví v Brazílii 10. prosince, takže tohle všechno bylo v programu těch socialistů, takže se to zavedlo svým způsobem i tak, můžeme říct, že direktivně. Ale skutečně myslím si, že to má své výsledky a skutečně ty děti jsou citlivější. Například spolupracuju s výtvarníkem, který se jmenuje Jakub Hříbek, a on nemá ruce a nohy a maluje ústy. Když jsme vlastně používali ve výuce jeho, on dělá takové knížečky s básničkama a s obrázky, já jsem to právě dělala při výuce těch brazilských dětí, a děti samy mi navrhli, že mu napíšou dopis ústy, že to zkusí, že se zkusí vlastně jakoby vcítit do něj, jaké to je těmi ústy tvořit. A já si myslím, že by je to možná ani nenapadlo, kdyby neměly právě ty zkušenosti s tou inkluzí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaké jsou i další zkušenosti s brazilským školstvím?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Brazilské školství funguje na naprosto jiné bázi než jako české školství. Zase mluvím o tom státním školství. Jako učitel tam vlastně nefungujete jenom jako pedagog, považuje se za samozřejmost, že jste vlastně také takový druhý rodič těch dětí a že s nimi apriori už jakoby z podstaty té profese musíte navázat hezký přátelský vztah. A pokud se vám to nepovede, tak jste na těch brazilských školách víceméně skončil, protože tam se předpokládá, že ten vztah opravdu bude na bázi takového přátelství mnohem víc než na té bázi přísné, takové té bázi, na které jsme zvyklí. Tam třeba ve školách nemůžete na děti zvyšovat hlas, aniž byste měla nějaký opravdu vážný, závažný důvod. Opravdu ty děti fungují vůči vám taky úplně jinak. Myslím si, že ten vztah…

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Je vzájemný ten respekt?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Je vzájemný, vzájemná taková vřelost. I ty školy mnohem víc působí jako jeden takový provázaný celek. Tohle třeba až tak na těch českých školách necítí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Z toho mi vyplývá nebo vychází, že učitelé se v Brazílii na těch státních školách těší značnému renomé a ve společnosti vůbec.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Ano, ano. Určitě ten učitel v brazilské společnosti má mnohem větší respekt než, než v české společnosti, protože v Brazílii pořád vzdělání branné, že to není až taková samozřejmost. Musíme si připomenout, že v Brazílii vlastně povinnou školní docházku zavedli až někdy v sedmdesátých letech dvacátého století.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A jaké jsou podmínky učitelů v Brazílii?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Podmínky jsou velmi podobné jako na českých školách, i platy jsou srovnatelné vlastně s českými platy, až na to, že teda brazilští učitelé mohou odejít mnohem dříve do důchodu, někdy třeba kolem padesátky už mají nárok jakoby na důchod. A ty důchody jsou velmi štědré, mnohem štědřejší než u nás, takže vlastně brazilští učitelé potom v důchodu pobírají v podstatě identický jakoby důchod, který odpovídá tomu platu, který brali. Takže spousta jich odchází jako do důchodů často a rádi vlastně, protože se jim ta životní úroveň nějak příliš jako nesníží.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Takže ty podmínky jsou tedy lepší než u nás v Česku.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Řekla bych, že jsou možná i lepší než u nás.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A ta úroveň brazilských státních škol?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Každá škola se tam liší. Velmi to záleží, kde ta přesně škola je, jestli je to jako opravdu venkovská třeba škola nebo jestli je to, tam se liší i to, jestli je to škola, která patří jakoby některému z brazilských států, anebo jestli je to škola městská, která jako patří pod město.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Je tam nějaký prvek, který je platný, co se týče výuky pro celou Brazílii? Je to obrovský stát.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Je tam jedna taková, řekla bych, zajímavost, na kterou jsem teda nebyla úplně zvyklá jako z těch českých škol.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nechci říkat, jednotná maturita třeba.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Jednotná maturita. Myslím si, že státní brazilské školy nemají jednotnou maturitu. Ale jeden takový jednotící prvek, bych řekla, je, že ta škola žije takovým společným životem i po vyučování, že vlastně ty aktivity, které potom učitelé s dětmi dělají a připravují, těch je jakoby mnohem víc, že to není tak, že skončí vyučování a všichni jdeme hurá domů. Většinou je to tak, že sice skončí vyučování, ale ještě se pracuje na nějakých společných jako aktivitách, připravují se nejrůznější akce. A těch školních akcí, bych řekla, že je mnohem víc jakoby než, než u nás.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Asi je to dáno také mentalitou, která je přece jenom odlišná od naší evropské nebo středoevropské.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Určitě. A myslím si, že taky děti tam nemají taková traumata z té školy, že tam neslyšíte od těch dětí, že by třeba nechtěly jít do školy nebo netěšily by se do té školy. Mám pocit, že ta škola často i u těch hodně chudých třeba rodin je taky východiskem z nějaké existenciální nouze, protože právě tady ty socialistické vlády zavedly, aby dostaly vlastně děti do školy, tak zavedly jedno teplé jídlo denně pro ty školy pro to každé dítě. Takže často ty děti vlastně ve škole mají jedno jídlo za den a další už doma nemají, no.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Garantováno. Brazílie je obrovský kontinent také etnicky. Jaké je vůbec soužití různých kultur v Brazílii?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Na jednu stranu je to podle mě velmi idylická společnost, co se týká té multikulturality, protože v Brazílii každý je odněkud. Je to společnost, vlastně kterou tvořili imigranti, exulanti z Evropy, indiáni, zavlečení otroci a jejich potomci, Asiati, prostě tam narazíte opravdu na to jakoby rasové vlastně rozrůznění neuvěřitelné. Necítíte tam žádné jakoby napětí mezi těmi etniky jednotlivými, protože je vlastně spojuje to, že jsou to všechno vlastně Brazilci, takže oni mají povědomí jakoby tady to národní a zároveň si pěstují i ty svoje kořeny, odkud pocházejí, jako jsou na ně často velmi hrdí včetně třeba českých exulantů. Na druhou stranu se Brazílie právě líčí, jakože je to takový ideální stav, ale setkala jsem se tam s mnoha projevy takzvané skrytého rasismu, což jako v Brazílii určitě existuje, ale moc se o tom nemluví. Ale je to spíš jako dáno tím, že ti potomci právě otroků, kteří tam byli zavlečení jako portugalskými kolonisty z Afriky, tak mají teda tmavší barvu pleti a když jdete třeba do banky, tak v té bance prostě nenarazíte na úředníka, který by měl tmavší barvu pleti. Většinou jsou to prostě běloši nebo lidé, kteří mají bílou pleť. Když se podíváte na složení současné brazilské vlády, tak většina z nich jsou to bílí muži nad padesát let. Takže opravdu ty vyšší vrstvy společenské poznáte hlavně podle toho, že jsou to potomci Evropanů nebo jsou to lidé, kteří mají světlejší barvu kůže. Když v Brazílii žádáte o nějaké třeba manažerské místo, tak musíte poslat k životopisu i fotografii. Máte určitě menší šanci, pokud nejste potomek třeba Evropanů a zase naopak ty vaše šance se zvyšují. Takže nebo když se podíváte na lidi, kteří pracují v domácnosti jako služebné nebo jako pomocnice v domácnosti, tak mezi tady těmito ženami většinou nenajdete ani jednu ženu, která by měla světlejší pleť. Všechno jsou to takzvané Afroameričanky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když jsme se už dostali k ženám, tak nedávno u nás v Česku vyvolala debatu o genderových stereotypech starší básnička Jiřího Žáčka o maminkách. Jak je na tom rovnost pohlaví v zemích Latinské Ameriky?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Já bych řekla, že starosti, které vyvolala tady tato báseň, by se daly nazvat v Latinské Americe jako totální marginálie, jako co by za to latinskoamerické ženy daly, kdyby se zabývaly jenom takovými básničkami, protože tam…

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A dostaly se do čítanky.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
A dostaly se do čítanky. Ale tam spíš jako dělají vrásky genderovým studiím úmrtí žen, které jsou oběťmi domácího násilí. Je to opravdu nesrovnatelné ta míra třeba domácího násilí v Latinské Americe a třeba u nás. Tam ženy umírají na to domácí násilí a často jsou i třeba demonstrace třeba hlavně v Argentině, kde to v poslední době docela eskaluje to domácí násilí. A jsou to tradiční společnosti, katolické společnosti, machistické společnosti, kde skutečně ten muž hraje velkou roli. A v posledních letech, v posledních, dejme tomu, dvaceti letech se tady tento koncept začíná hroutit. Stejně jako vlastně třeba v Evropě, v Latinské Americe je to mnohem jakoby, to má mnohem bouřlivější průběh.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Takže místní ženy mají stále o co bojovat.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Určitě, určitě mají. Ale na druhou stranu zase se tady těm ženským právům a genderovým studiím a feministickým otázkám v posledních letech věnuje mnohem více pozornosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Existují vůbec ženská hnutí?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Existují.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Hnutí, která mají vliv na to, aby se ta situace změnila?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Ano, určitě, určitě existují. A právě tady ta ženská hnutí byla velmi povzbuzená vzestupem těch socialistických vlád, které vládly vlastně v Chile, v Argentině, Brazílii docela dlouho. Dokonce teda vlastně tady ty země měly prezidentky. A to samozřejmě tu ženskou otázku jako nastolovalo a pořád se o tom mluvilo. Na druhou stranu tohle se střetávalo právě s tou tradiční rolí latinskoamerického muže a tohle klima v tý společnosti jako vyvolávalo a vyvolává docela pnutí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co lze očekávat podle vás, Markéta Pilátová, když jsme i nedávno hovořili o tom, že ty středolevicové vlády pomalu končí a budou vystřídány. Co to bude znamenat pro další podporu práv žen v Latinské Americe?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Myslím si, že to bude asi těžší, protože prostě třeba v Brazílii teďka to vypadá, že zase naopak to kyvadlo politické se vychýlí hodně doprava, že, že vlastně tyhle otázky budou spíš jakoby odsunuté jako takový luxus politický, dejme tomu, už nebudou podle mě tolik v kurzu. Stejně tak v Argentině, kde vládne taky pravicová vlastně vláda pana Macriho. A nevím, nedokážu to úplně přesně odhadnout, co se stane v Chile, kde současná prezidentka ještě pořád je u moci Michelle Bacheletová. Ale myslím si, že to prostě je normální, že zase těch jakoby deset let se tady tyto otázky nastolovaly, věnovala se jim pozornost. No, a teď to prostě bude zase trošku jinak. Ale myslím si, že pořád tam zůstane jakoby ten odkaz, dejme tomu, tady prezidentek jak argentinské, tak brazilské, tak chilské prezidentky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaký je ten odkaz to poselství?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Myslím si, že to poselství je velice silné, že když jak teda v Argentině, tak v Brazílii ty prezidentky, tak samozřejmě byla každá jiná, ale zanechaly velmi silnou stopu, i když ty jejich vlády vlastně skončily tak trochu neslavně v tom smyslu, že v obou zemích dojely ty prezidentky na korupční skandály své strany, ne vlastní korupční skandály, ale skandály vlastně svých politických souputníků. Nicméně myslím si, že zanechaly stopu takových silných žen, zejména teda třeba Michelle Bacheletová v Chile a Dilma Rousseffová v Brazílii, kdy jsou to starší ženy, nejsou to takové mladice. Ale jsou to starší korpulentní dámy, obě jsou rozvedené, což je jako taky velmi silný signál v těch katolických společnostech převážně. Obě byly obětmi té vojenské diktatury a obě vlastně se s tím vypořádaly velmi takovým zajímavým a morálně silným postojem. Takže určitě si myslím, že jakoby vzpomínat se na ně bude v tom smyslu, že to byly ženy, které určily svým způsobem nějaký takový trend, a mohou sloužit za příklad těm Latinoameričankám.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Stejně mi to přijde zajímavé, že právě v zemích Latinské Ameriky, jak sama říkáte, ta rovnost pohlaví teda zdaleka ještě neexistuje, tak se mnoho žen dostalo do vrcholných funkcí svého času. Jak jsem počítala, v šestnácti zemích zastávaly pozice viceprezidentek nebo premiérek, a dokonce ve třech zemích byly ve funkci nejvyšší, tedy té prezidentské.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Já si myslím, že to je důsledek toho, že tam ta ženská práva a celá tahle otázka byla něco tak radikálního a něco tak už jakoby potřebného, že ty ženy skutečně o to usilovaly. A usilovaly o tu politickou moc. Kdežto u nás vlastně jakoby ty ženy se až tak do té politiky nehrnou, a protože si myslím, že prostě nemají tu potřebu, že ta společnost ve srovnání samozřejmě s latinskoamerickou společností je mnohem tolerantnější a mnohem rovnostářštější. Kdežto v té Latinské Americe opravdu teda tam ten rozdíl mezi mužem a ženou byl skutečně jako radikální a myslím si, že ty ženy prostě pochopily tu modernitu po svém a vzaly ta ženská hnutí za slovo a skutečně usilovaly i o to, aby měly politickou moc, ne jenom jakoby rovnost pohlaví.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Rýsuje se podle vás v Latinské Americe pro příští období někde nějaká nová prezidentka nebo premiérka?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Teďka tam nikoho jakoby nevidím na vzestupu, dejme tomu. Spíš mám naopak teda pocit, že zase, jak jsem už říkala, že se to politické kyvadlo vychýlilo na jinou stranu a že zase teď ta doba stejně jako u nás nebo ve Spojených státech prostě nahrává spíš těm konzervativním hodnotám a takovému tomu přehodnocování právě těch moderních trendů a často i zesměšňování. Takže bohužel si myslím, že ta doba těm prezidentkám v budoucnosti moc nakloněná nebude.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Byl by to možná námět pro vaši další knihu?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Asi ano, protože do každé té mé knížky se nějakým způsobem ta ženská otázka nebo postavení žen nějakým způsobem vždycky dostane, tak možná by to byl hezký námět, ale zatím nic takového nechystám.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nedávno jste vydala vaše další dílo S Baťou v džungli, je to román, historický příběh a zároveň vlastně monografie Jana Antonína Bati. Vy jste absolvovala desítky setkání se čtenáři jak v Česku, ale také v zahraničí. Jaké dojmy, případně i zkušenosti jste si odnesla z těch setkání?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Já jsem si odnesla takový krásný dojem, že to jméno Baťa, ta rodina v nás zanechala prostě hluboké stopy, že prostě i ti čtenáři to vnímají jako nějaký takový velmi pozitivní příklad Čechů, kteří jako dobyli svět. A skutečně ta setkání s těmi čtenáři jsou až dojemná, protože třeba naposledy v Kroměříži jsem se setkala s člověkem, který mi ukazoval rodný list z města Batatuba, které založil Jan Antonín Baťa, a on se tam narodil. A potom tedy s rodiči jako odjeli zpátky do Československa bohužel v roce 45, založili si restauraci, o kterou potom za komunistů přišli. Jeho tatínek jako Baťovák bývalý přišel o práci. Čili těch příběhů je celá řada, bylo by to na dalších deset knih, si myslím. Ale mám radost, že, že pořád ten příběh vlastně rezonuje a že se o něm chtějí Češi dozvědět víc.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Latinská Amerika je vůbec velkou inspirací pro vaší tvorbu. Tak mě také napadá nějaký námět z rodné Kroměříže.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Tam by byl velký námět, protože z okolních hanáckých vesnic kolem Kroměříže odešlo velká spousta lidí. Tam byla velká emigrační vlna do Argentiny na konci devatenáctého století. A tohle je takový, takový námět, o kterém já jsem vůbec nic nevěděla právě do té doby, než jsem se v Argentině setkala s lidmi, kteří pocházeli z Postoupek nebo z dalších vesnic kolem mé rodné Kroměříže, tak by určitě byl takový kroměřížský další námět. Ale těch námětů je tolik, že nevím vlastně co dřív zpracovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V čem se podle vás liší náš čtenář u nás v Česku a ten latinskoamerický? Možná můžeme mluvit konkrétně o Brazílii, o které si ostatně dnes povídám.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
To je nesmírně zajímavá otázka, protože já bych řekla, že zásadně se liší čtenář ze Sao Paula, které má asi dvacet milionů obyvatel, a čtenář třeba z Bataypora, což je městečko, které založil Jan Antonín Baťa v Brazílii, které má asi tři tisíce obyvatel, tak liší se to zásadně, protože Brazilci nemají v těch malých městech možnost kupovat si žádné knihy, protože tam vlastně neexistují žádná knihkupectví, ta jsou skutečně jenom ve velkých městech nebo ve větších městech. Ten brazilský čtenář se liší zásadně v tom, že on čte i knihy právě kvůli tomuhle, že tam zásadně ten trh proměnily i knihy, které u nás jsou často nahlížené jako takové nutné zlo a spousta lidí to nemá rádo, protože dává přednost papíru. Ale myslím si, že právě pro Brazilce to bylo hotové požehnání, protože jsou velmi zvyklí jako kupovat knihy na internetu, ale právě ty knihy to ještě jakoby usnadnily. A myslím si, že to je pro Brazilce skvělá věc. Brazilci mají velkou výhodu toho obrovského množství lidí, které mluví Portugalci. Takže není to jako u nás, že musíte čekat na každý třeba překlad nějaké zásadní knihy. Brazilci to mají okamžitě, protože jakákoliv kniha, která ve světě nějak zarezonuje, tak je okamžitě přeložena taky do brazilské portugalštiny, protože to je obrovský trh. Na druhou stranu ten trh je sice obrovský, ale nečtou tam tolik lidi jako u nás, jo. Nikde jsem třeba nikdy v Brazílii neviděla žádný plakát v metru na knihu. To je česká specialita, které si velmi vážím, protože kde v jiných zemích máte jako plakáty v metru na knihy. Takže v Brazílii jakoby nečte tolik lidí jako u nás. Ale pořád to číslo jako mnohonásobně převažuje ten český trh.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Říká spisovatelka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová. Já vám děkuji za vaše postřehy a těším se, až k nám na Dvojku opět zavítáte z Brazílie.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka; překladatelka; novinářka:
Děkuju za pozvání, na shledanou.

(Visited 13 times, 1 visits today)

1 komentář

  1. tak nevím, zda osvojení si lepšího vztahu zdravých dětí k postiženým je třeba vykoupit zhoršením kvality výuky. Nešlo by to, vážení odborníci na ministerstvu školství, zařídit jinak? třeba setkáváním se zdravých a postižených dětí při mimoškolních aktivitách? v družinách apod? při společných hrách by se děti poznaly lépe, než v lavici při výukové hodině, že.

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.