Třeťák Bartoloměj trpí vzácnou mentální poruchou, tzv. Williamsovým syndromem. Přesto stejně jako jeho spolužáci umí psát, číst a počítat. První a druhou třídu zvládl na jedničku. Velkou zásluhu na tom má podle jeho matky, Hany Kubíkové, škola, která jejího syna přijala ještě dříve, než se slovo inkluze začalo skloňovat ve všech pádech.
Liberec – „Chtěla jsem, aby náš syn chodil do běžné školy v místě bydliště. Bydlíme tu, s lidmi se denně potkáváme a potkávat budeme. Chceme, aby ho tu znali, aby věděli, co se od něj dá čekat,“ vysvětluje matka, proč chtěla, aby syn navštěvoval běžnou školu spolu se svými spolužáky. Je to podle ní jedna z cest k tomu, aby další generaci neovládaly myšlenkové stereotypy o postižených lidech a ze školních lavic nevycházely další děti s xenofobními či asociálními názory, které budou společnost štěpit a polarizovat.
ZÁKON DOBRÝ, ALE…
„V případě Bártika se sešlo hned několik šťastných okolností. Za prvé je to rodina, která skvěle spolupracuje a pak asistent, který má pedagogické vzdělání. Chlapec tu skutečně udělal velký pokrok,“ potvrzuje Ludmila Moravcová, ředitelka ZŠ Sokolovská Liberec, kam chlapec před třemi lety nastoupil. Tehdy byly obecně hlavním problémem peníze na asistenty, které školám chyběly. To zákon o inkluzi sice napravil, neodstranil tím však zdaleka další břemena, která s sebou společné vzdělávání všech dětí přináší. Například to, že školy sice teď mají pro asistenty kolonky, nemají ale samotné asistenty. Ti se nehrnou kvůli nízkým platům za náročnou práci.
Chybí také odborné zázemí v podobě speciálních psychologů, které vzhledem ke škále postižení nemůže nahradit běžný výchovný poradce. Podle ředitelky Moravcové nebyl zákon o inkluzi předem pořádně připraven. „Spousta věcí v něm je nedomyšlených. Inkluze s sebou například nese snížení počtu dětí ve třídě, která přijala žáka se zdravotním problémem, ale to může být problém ve školách, kde je v ročníku otevřena jen jedna třída s plným počtem,“ vyjmenovává jen některá úskalí.
„Hledáme, tápeme, a to vše za pochodu,“ říká ředitelka, podle které nedotažený zákon klade na pedagogy velkou administrativní i psychickou zátěž. To pak podle ní mohou odnášet ostatní děti. „Nesmíte se pak některým pedagogům divit, že se inkluzi brání všemi způsoby, to ale nesouvisí se samotným principem,“ zdůrazňuje. Velkou roli v inkluzi podle ní hrají i rodiče, kteří by měli dobře zvážit, zda vzdělávání v běžné třídě dítěti prospěje a posune ho ve vývoji, jak je tomu například u Bártika, nebo zda by se cítilo lépe ve škole, která je pro vzdělávání dítěte s určitým handicapem vhodnější.
„Podobný problém budeme pravděpodobně řešit v příštím roce, kdy bude syn nastupovat povinnou školní docházku. Zatím je kvůli vývojovým poruchám širšího autistického spektra ve speciální třídě mateřské školy a jsem tomu ráda. Myslím, že pobyt v běžné třídě by neprospěl ani malému, ani učitelkám, které by nemusely mít vždycky čas a trpělivost na dítě, které potřebuje speciální přístup,“ míní matka čtyřletého chlapce z Liberce. „Pokud nám odborníci doporučí vzdělávání ve speciální základní škole, nebudeme se bránit. Myslím, že rozvoji dítěte víc prospěje klid a spokojenost, než aby se za každou cenu musel srovnávat se zdravými vrstevníky,“ dodává.
JANA ŠVECOVÁ
Liberecký deník
http://www.liberecky.denik.cz/
Přidejte odpověď