Jak to vidí profesor Josef Koutecký

19. den března je všem Josefům popřáno všechno nejlepší a jednoho mimořádného noblesního, Josefa KOUTECKÉHO, profesora, zakladatele dětské onkologie přivítali ve studiu ČRo Dvojka.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Jak se vám líbí to vlastní jméno Josef?

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Líbí se mi to vlastní jméno Josef. Samozřejmě já jako věřící člověk ho mám spojeno s tou biblickou příhodou, která nám přinesla to, co nám přinesla a ten svatý Josef hraje neodmyslitelnou roli. Jenomže s mým Josefem je to trošku problematické. Nemyslím s tím jménem, to jméno ctím a musel jsem být Josef proto, protože můj otec byl také Josef. Přesto ale v rodině bylo několik Josefů, takže každému se muselo říkat nějak jinak a mému otci se říkalo Pepa, a když jsem se narodil a nadechl se tady poprvé pražského vzduchu, a proto jsem zůstal milovníkem Prahy, tak zjistili, že jsem kluk a už od začátku, abych byl odlišen od ostatních Josefů v rodině, tak mi začali říkat Peťa, místo Pepa otcova, takže od narození mi rodina a všichni moji přátelé říkají Peťo.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Peťo, Pepo, Pepíku, Pepíčku, to je krásné oslovení. Já musím říct, pane profesore, ještě jednu věc úvodu. Protože vy jste mimořádně renesanční pro mě osobnost. Vy jste lékař, vy jste tady vybudoval v České republice skoro od nuly dětskou onkologii, ale to není všechno. Vy jste učitel, píšete knihy, máte rád poesii, máte rád hudbu, umění. Vaše lásky jsou Praha, rudolfínská doba a také čeština. A já bych vás poprosil, víte, byste mě občas opravil.

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
No, to si netroufnu, samozřejmě. Protože abych tedy opáčil vaši chválu, tak já musím pochválit zase vás, jak vy zvládáte český jazyk, i když nejste Čech, takže to je obdivuhodné.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Takže zůstaneme ještě u toho Josefa, u toho jména? Znáte význam toho jména Josef?

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Význam, to neznám, to si přiznám.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Tak já vám to teď přesně řeknu. Josef znamená z hebrejštiny – Bůh ti dá dítě, Bůh ti dá následovatele nebo pokračovatele a Bůh ti přidá.

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
No, to mě neobyčejně těší, protože to se skutečně naplnilo.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
A já si myslím, že všechno se naplňuje, protože dítě spojují s tou dětskou onkologií, to co jste dělal, pochopitelně, že asi bylo potřeba, aby to fungovalo, tak jste musel mít následovatele, lidi, které jste inspiroval. A tím, jak vidím ve vašem obličeji takový ten klid, pohodu, tak myslím si, že působíte aspoň na mě jako člověk obdarovaný, kterému pánbůh pořád přidává.

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
To naprosto souhlasí. Já přestože prožívám poslední tři roky velký smutek, tak považuji svůj život za neobyčejně šťastný. Mohl jsem vlastně v životě jednak udělat to, co jsem toužil dělat, co jsem chtěl dělat, to se naplnilo, a doznalo to velkých výsledků a úspěchů. A v osobním životě jsem byl obdarován tak neobyčejně, tak krásně všemi krásami světa, bych řekl, takže i v tom svém smutku stále tohle vnímám, jsem za to vděčný. Nikdy se asi nenabažím toho, čím mě Pán Bůh obdařil. Víte, když jsem jako dospěl, nechci říkat zmoudřel, protože kdo z nás je moudrý, moudrý není nikdo, můžeme se o to snažit, býti moudřejším, tak když jsem se tedy stával moudřejší už před léty, tak mám takové vnitřní krédo a to krédo je povinnost dávat a právo brát. A já jsem celý život a do teď stále rozdával ale stále beru. Beru to, co mi Pán Bůh nabídl. Všechnu tu krásu. Nabídli mi krásné manželství, krásný rodinný život, nabídl mi mé lásky, mé múzy, kterými jsem obklopen a které mě dovedou tedy i v tom smutku vést tím životem ve spokojenosti.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Mimo jiné vyšla knížka, která se jmenuje Osm múz mého života, vaše knížka

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Ano, ten název si ovšem vymyslela paní redaktorka, která tu knihu iniciovala a dělala. A je to proti tradici tedy starověké, protože múz je devět. V některých slovnících také sedm tedy a ona dala zřejmě naschvál osm, aby tím trochu iritovala.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Ano, aby se lidé ptali, jestli vám nějaká chybí nebo přibývá.

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Asi ta devátá by mohla býti múza tance, protože já jsem v podstatě nikdy netancoval a když jsem musel tančit, tak to pro mě bylo utrpení.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Jsme na tom stejně, pane profesore, pro mě je to také utrpení. Všichni sourozenci rádi tancovali, měli to v lásce. To je jediné, co já jsem nepochytal.

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Ano, ano, já také ne.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Mluvíme o těch trápeních, o tom přijímání jste člověk obdarovaný. Vychází to z toho krásného jména Josef. Pánbůh nám toho hodně dal, ale také i někdy bere. A my jsme se potkali před pár lety a byla u toho setkání ještě i vaše manželka, jak jste to prožíval?

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Myslíte, když zemřela? Víte, je to paradoxní, ale moje žena byla těžce nemocná a ty poslední měsíce a pak zejména týdny už byly zlé. A ona umřela na jednotce intenzivní péče ve velmi těžkém stavu, v sepsi, a jednoho dne, protože byla v nemocnici, kde pracuju, tak jsem za ní chodil dopoledne a odpoledne až do večera. Jeden večer, kdy už byla trochu omámená, už ta sepse i mysl jí trochu kalila, tak když jsem odcházel, tak mi řekla: Děkuju ti. A já jsem se tak jako trošku načuřil, ale v tom dobrém slova smyslu a říkal jsem: prosím tě, za co mi děkuješ, vždyť je to přeci samozřejmé, že za tebou chodím a když něco potřebuješ, tak ti to přinesu. A ona řekla: Za všechno. Když jsem přišel druhý den, byla v umělém spánku, byla zaintubovaná, už jsem jí nemohl políbit na rty, jen na čelo, a to byla poslední její slova: Děkuji ti za všechno. A já jsem pochopil, že mi děkuje za celý ten náš společný život, za všechno, co jsme spolu prožili. A byl to život takový, že si neumím představit krásnější. Ten vztah byl úplně dokonalý. O nás se dokonce říkalo, že jsme nejznámější pražskou dvojicí. Já jsem pracoval hodně, ale když jsem nepracoval, tak jsem bez ní neudělal krok. My jsme byli opravdu jak srostlí.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
A mým hostem je pan profesor Josef Koutecký. Mluvíme o tom, že důležité je umět přijímat, vnímat to, co od Pána Boha dostáváme. A teď jsme před chvíli mluvili o tom, že někdy Bůh také bere. Ale to, že nám někdy něco vezme, může být z dlouhodobé perspektivy také obdarováním.

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Ano, já jsem její smrt, kterou jsem samozřejmě nesmírně těžce nesl. Tak jsem jí považoval svým způsobem za vysvobození, protože její stav byl tak vážný, že dokonce pak už v tom umělém spánku jí museli amputovat dolní končetinu. Já jsem si nedovedl představit, jak by reagovala, kdyby se probudila a kdyby dokonce přežila tedy v tomto stavu, protože ona byla samozřejmě svá a asi by velmi těžce takovéto postižení, poškození nesla. Jenomže pak mi Pán Bůh ještě tedy přinesl ještě jedno velké břemeno, protože za dva roky nato vloni mi zemřela dcera. A jak v životě to bývá, je to paradox, protože moje dcera zemřela na zhoubný nádor na to, čemuž jsem obětoval celý svůj pracovní život. Ale tak to je a i to jsem musel přijmout s pokorou, a dokážu se s tím tedy vyrovnat, protože víte, o co jde? Ony jsou se mnou pořád. Já nejsem ani vteřinu nebo víte, sportovci to měří na setiny vteřin, co si dost dobře neumím představit, prostě já je mám vedle sebe pořád.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Pane profesore, já jsem se chtěl tedy zeptat, jak vyplňujete tu prázdnotu, která vznikla ve vašem životě. Vy jste mi prakticky řekl, že to prázdno necítíte, ale přeci jen, ten fyzický kontakt musí chybět.

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Samozřejmě, to je nesmírně chybí. Ale vyplňuji svůj život tak, že den co den od rána do večera pracuju, pořád ještě chodím na kliniku, učím studenty, zkouším, účastním se takového běžného života kliniky už se nestarám o pacienty, tam se bojím, že bych mohl chybovat a navíc trochu už zdravotní stav mi to nedovoluje. Už nejsem tak čiperný, jak jsem býval, pořád někdo na mě něco chce, abych někde přednášel, abych psal nějaký články, chodí redaktoři a tak dále. A když tedy jsem sám, mám volný čas, tak sedím u psacího stolu a píšu a píšu a píšu. Teď budu zase odevzdávat další knihu. Už je v podstatě hotová. Měla by vyjít ještě toto pololetí.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
A když přijde večer.

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Když přijde večer, tak já jsem mužem rituálu a ten rituál, pokud nejdu na koncert hodně pozdě večer, a začátku noci si naleju sklenku hruškovice nebo meruňkovice, tu mám radši ještě než slivovici, ty jsou jemnější, zapálím si viržinko a mám vyhledanou hudbu, která se mi hodí pro ten den jaký byl a poslouchám hudbu. Usrkávám, bafám, sním, dostávám přitom často dobré nápady. Mám stále u sebe notýsek a propisku a napíšu si heslo, abych to nezapomněl a tak ten den vyčpí v tom, že už si jdu lehnout usmířen s tím dnem, s nadějí, že se ráno probudím. Až se jednou neprobudím, tak ten odchod bude v tom smíru, v tom uklidnění, v tom, že i kdybych ten den udělal něco, co jsem neměl udělat, takže vím, že ten druhý den to napravím.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Já si vůbec nedokážu, pane profesore, představit, abyste žil s někým dlouhodobě v nějakém konfliktu, nepřátelství. Potkalo vás to někdy v životě?

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Potkalo mě to. Samozřejmě. Jednou jsem se velmi zklamal s jedním svým kolegou na klinice, kterém jsem dával velkou budoucnost. Dokonce jsem si myslel, že by mohl být nástupcem po mě na mé klinice a ten mě nesmírně hluboce zklamal.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Já se musím dotknout ještě důležitého tématu té dětské onkologie. Protože vy jste tak trošku jakoby job, i vás Pán Bůh v tom vašem životě zkoušel, prožil si svoje utrpení, ale zároveň byl jste svědkem cizího utrpení. Možná jste v republice člověk, který viděl nejvíce umírajících dětí.

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Ano a nešťastných rodičů.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Přesto jste víru neztratil.

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Určitě ne. Naopak. Ta víra mě podporovala v těch počátečních a bylo to několik let, než se ty úspěchy začaly dostavovat, tak mě podporovala právě v té síle, v té urputnosti, pokusit se něco udělat, něco co může tu situaci zlepšit. Samozřejmě měl jsem příklady, měl jsem příklady ze Západu, z literatury, jezdit jsem nemohl. My jsme byly rodina, familie, politika, grata. Mého otce v podstatě komunisté zlikvidovali a dvě sestry emigrovaly, takže dovedete si přestavit, jak jsme byli tehdejším režimem nazíráni. Ale v tom zase bylo, řekl bych, to štěstí a to co mi ten Pán Bůh dal. Protože všichni pochybovali o tom, co dělám, a já měl tu sílu je přesvědčit o tom, že to je dobře. Že to má nějaký smysl. Víte, a to je myslím, jeden z takových základů života, který by si měli mladí lidé uvědomovat. Najít si cíl, mít jasno, co chci, a jít za tím. Urputně, usilovně za tím jít. Protože většinou se to pak povede.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Víte, pane profesore, často se potkávám s takovou tou námitkou jako duchovní jako věřící člověk, od lidí říkají: Kdyby Bůh existoval, kdyby existoval, tak by nedopustil tohle to utrpení. Proč to Pán Bůh dopouští a já těžko hledám odpověď.

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
My dva bychom si mohli spolu říci, že Bůh trestá viny otců a těmi otci se myslí i předkové daleko vzdálenější, než je ten otec vlastní, takže toto vysvětlení náboženské bychom museli přijmout. Ale lidé si přece nemohou představovat, že Pán Bůh rozhoduje, že těch sedm miliard lidí, kteří jsou dneska na té naší planete, on stále to je nepředstavitelné, to není možné. On současně s tím dal člověku svobodnou vůli, vůli jednat, vůli rozhodovat. Ony i ty nádory závisí na tom, jak to bylo v té minulosti v té rodině, tam hraje ta genetika tu svou roli velikou, prostě je to v celé přírodě, v celém životě tak, že přichází věci dobré a přicházejí věci špatné. A obviňovat z toho Pána Boha, myslím si, je nesmysl.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Mluvili jsme o tom, jak velmi často lidé svoji nevíru omlouvají tím, že kdyby Bůh existoval, tak by nedopustil takové věci jakými jsou mimo jiné rakovina u malých dětí. Víte, já odpovídám velmi často takovým lidem: Je mi to líto, cítím s vámi, protože mám mezi známými také rodiny, kde dítě trpí onkologicky, ale říkám si, že zase na druhou stranu ta medicína je obrovským božím darem a je to zázrak a říkám si, možná to tvoje dítě zemře, ale ta práce těch doktorů s tím dítětem to léčení zase celou medicínu posune někam dál a zachrání to možná život dalším pokolením.

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
To naprosto souhlasí a hovoří o tom výsledky, který za ten život docílil. Když jsem začal, umíralo 97 % dětí. Jenom tři ze sta se podařilo vyléčit. A dnes jich vyléčíme 83 %. To je 80% rozdíl. A tak si myslím, že ten život se vším tím utrpením, se všemi těmi překážkami, protože každá ta smrt pro mě byla ranou. Cítil jsem, jak s tím dítětem, tak samozřejmě s jeho rodiči. A to byla právě mimo jiné ta víra, a ten cíl, aby těch dětí bylo stále méně, těch co umírají, ta starost o ty rodiče byla vždycky veliká. Moje dveře byly vždycky otevřené. Rodiče za mnou mohli chodit, kdy chtěli, jak chtěli, protože jsme léčili děti, tenkrát dokonce z celého Československa, tak ty lidi byli vzdáleni, tak jsem za prvé chtěl, aby chodili oba rodiče, abych mohl oběma všechno říct, ne to nechat přenášet z jednoho na druhého a za druhé jsem jim doporučoval, aby doma na stole měli papír a tužku, a aby si všechno to, na co se mě chtějí zeptat, až přijedou, protože přeci jenom, když přijeli před pana profesora, tak byli trochu ustrašení nebo ne ustrašení, protože mě měli lidi rádi, mě dneska, já jdu po ulici a mě lidi zastavují. Ale přeci jen je tam jakýsi ostych, a tak jsem říkal, mějte to napsaný na papíru a já vám budu odpovídat na jednu otázku za druhou. Na všechno, na co chcete.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Moji přátelé mají nemocného Ondráška, osmiletého a on měl možnost napsat svoje přání na Hrad, že tam přímo dostanou od paní prezidentové nějaký dárek, teď prochází tou chemoterapií a tak dále, on si sednul a napsal tři přání: Aby se rodina měla ráda, aby tatínek zhubnul a aby přestal kouřit. A říkám: Ondrášku, ale to přece nemůžeme poslat. Ale víte, jak dítě osmileté s takovou nemocí, jak dospěle uvažuje.

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Víte, to už platí i pro ty děti. Pro dospělé snad ještě více, tedy protože přeci jen si víc uvědomují ty hodnoty života a jejich seřazení, ale nemoce často otvírají dveře, dveře k novému.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
To je krásné, co říkáte, používám takový příměr, že potřebujeme někdy slzu v oku. Ne abychom měli čisté, ale je to někdy jak čočka, protože když honem okem podívám se na noční oblohu, vidím milion hvězd, ale když k tomu přidám dalekohled, tak vidím víc a dál. A někdy ta slzička v oku plní tu roli toho dalekohledu, ať už to je slza, kterou máme z bolestí anebo štěstí.

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Ano, z radosti, souhlasím. Já často, když si pouštím tu svou milovanou muziku a já nejvíc hudbu mám rád komorní hudbu, která je nejinternější, každý skladatel komorní hudbou vyjádřil to nejvíc ze sebe sama. Tak mně se někdy kutálejí slzy op tváři. A já se za ně nestydím, naopak svědčí to o tom, že tu hudbu hluboce vnímám a že mě hluboce oslovuje.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Pojďme dál, co vás dělá v poslední době šťastným?

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Ta hudba, to je jedno velké štěstí, protože hudba, abych vám napsal krásnou knihu, která se jmenuje hudba utěšitelka. Takže pro mě je hudba utěšitelka, ale přináší mi s tím utěšením současně radost, ale mně přenáší radost i jiné věci, tedy například jsem křtil před nedávou dobou nové slůně v pražské zoologické zahradě. Já jsem kmotrem slonů pražské zoologické zahrady. Pan doktor Brandl, to je ten hlavní, který se o ně stará, říká, že o nich vím víc než on, což samozřejmě není pravda. Ale tak jsem pokřtil tedy slůně a představte si, jak se jmenuje, jestli to nevíte?

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Vůbec.

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Rudolf. Po Rudolfovi II., takže já jsem křtil Rudolfa.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
A tak už jsme u rudolfínské doby.

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Budou mu říkat Rudi zkráceně. A dostal jsem od pana ředitele zoologické zahrady za ten křest obraz, který malovala slonice Šantí, je to kuriozita tedy, ale kuriozita nepředstavitelná, protože kdybyste tento obraz pověsil na zeď výstavní síně současného abstraktního výtvarného umění, tak by určitě byl ten obraz oceněn jako jeden z nejlepších. Protože to není k rozeznání. Naopak bych řekl, že někdy ten obraz té Šántí říká víc, než ty současní výtvarní malíři.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Určitě vám dělá radost psaní té vaši knihy, kterou jste tady jen zmínil, naznačil, to jsem si řekl, že k tomu se vrátíme, protože se chci vás zeptat, na co se můžeme těšit, o čem ta kniha bude?

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Tato poslední kniha, která už je v podstatě hotová, tak se jmenuje moje třetí láska a ten název jí dal nakladatel a jsem šťasten z toho názvu, protože moje první láska byla moje žena. Druhou láskou byla medicína, které jsem věnoval celý život a třetí je hudba. Ta třetí láska je 77 esejů, úvah, vzpomínek o hudbě. Takže já amatér, ale amare latinsky je milovati. Čili já nejsem amatér v tom pejorativním slova smyslu. Já jsem milovník hudby. A tak sděluji lidem, kteří nemají to požehnání, tu hudbu vnímat a tu knížku si přečtou, tak možná začnou tu hudbu poslouchat, protože v ní tedy se dozví, jak mě hudba oslovovala, dozví se tam o zážitcích, které jsem měl. O tom, co mi hudba sděluje, co mi říká, takže to je kniha o hudbě, ale mám ještě smlouvy na knížky další. Jenom jde o to, aby mi Pán Bůh dal ještě čas, abych to napsal.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Pane profesore, tak kdy se mám vydat do knihkupectví, abych si tu knížku mohl koupit?

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Je to plánováno tak asi na květen, červen, to je hned, ano.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Ale bohužel, koukám, jak ty vteřiny, minuty tady běží. A ten náš čas se naplnil. Já vám moc děkuji, pane profesore, že jste přišel do toho studia, protože to bylo moje osobní přání. Já jsem hrozně toužil se zase s vámi po několika letech potkat a trošku od vás nasát to pozitivní ty noblesy vám vlastní.

Josef KOUTECKÝ, profesor, zakladatel dětské onkologie:
Pro mě byla čest, že jste mě pozval vy, protože já samozřejmě si vás ctím tak, jako vy si ctíte mě. Tak to má být.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor:
Vážení posluchači, krásnou neděli vám přeje pan profesor Josef Koutecký a Zbigniew Czendlik a ještě jednou všechno nejlepší všem Josefům.

2 Komentáře:

  1. Andrýsek napsal:

    Dear Andrýsku!

    Let me e-mail you one more interview with Prof.Koutecký who is truly an extraordinarilly great person………the article you e-mailed me made me cry!
    Found another one.

  2. Marie Zemenová napsal:

    Hluboce se skláním před tak vzácným člověkem, jakým je pan profesor Koutecký !

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.