Biolog: Domácí mazlíčci mnohým párům nahrazují děti

Rozkvět a rozšíření domácího chovatelství je záležitostí až posledních dvou století. Biolog a filozof profesor Stanislav Komárek míní, že mnohým manželským párům zvířata nahrazují děti a proto zůstávají bezdětní.

 

První psí žrádlo se podle historika Thomase prodávalo v Anglii v roce 1860. Veterinární péče se objevuje až ve století 20. Psi a kočky se stali oblíbenými z několika důvodů. Většinou nemuseli být drženi v ohradě, měli relativně dobré hygienické návyky a vhodnou velikost. Jejich nonverbální signály se navíc lidé naučili číst. Psi, ale třeba i koně slouží dokonce k terapeutickým účelům. Pro pacienty po operacích, po mrtvicích, pro lidi postižené nebo duševně strádající mohou být tato zvířata skvělými pomocníky při rehabilitaci. Opuštění senioři se mají o koho starat. Pocit osamění je přitom klíčový. Novým lidem bez domova psi dodávají pocit sounáležitosti, přátelství a lásky. Není divu, že pak mnozí z nás přisuzují svým miláčkům status osoby. Jak ale uslyšíme v následujícím rozhovoru, přehnaná péče o tyto kamarády může mít i svou odvrácenou tvář. Biolog a filozof profesor Stanislav Komárek má za to, že zvířecí krematoria už jsou za hranou.

Stanislav KOMÁREK, profesor; biolog; filozof:
Tato praxe se mi zdá značně přemrštěna. Spíše je to způsob, jak nahlížet na zvířata jako na atrapy lidí. A to se domnívám, že je jeden ze základních problémů naší západní civilizace vůbec v současné době.

moderátorka:
Proč si to myslíte? Ti lidé, kteří vyhledávají ta krematoria, tak jako alternativa se jim nabízí kafilérie, průmyslová kafilérie. To jim přijde nedůstojné.

Stanislav KOMÁREK, profesor; biolog; filozof:
je otázka, jaká je důstojnost lidí a důstojnost zvířat. Já jsem spíš chtěl mluvit o tom, že náš vztah k čtyřnohým mazlíčkům je obecně přemrštěný. Máme zvířecí hřbitovy, zvířecí krematoria, zvířecí, řekněme, služby dodávající nejrůznější kosmetický servis, veterinární servis, potravní servis, hračkový servis. Oblečení. Už i kavárny.  Je to velice jako degenerativní příznak. Ne, že by jiné civilizace psí mazlíčky či kočičky také neměly. Ale žádná z nich se nepotýkala se stejným problémem. Že by se přestávaly rodit děti a ubývalo jich.

moderátorka:
A vy to dáváte do takto blízké souvislosti?

Stanislav KOMÁREK, profesor; biolog; filozof:
Ano, ta zvířata jsou často atrapy dětí. Nevylučuju, že, dožiju-li se toho věku a budu starý a všem nepříjemný, že si také nějakého toho pejska opatřím. Ale budu vědět, že se jedná o náhradu za živé lidi. Jestliže tak činí třeba mladí manželé, namísto toho mít děti, je to záležitost alarmující a nelze, než na to s dostatečnou průrazností upozornit.

moderátorka:
Měl jste pejska nebo kočku?

Stanislav KOMÁREK, profesor; biolog; filozof:
jako dítě. Ono pro ty děti a pro ty velmi zestárlé lidi je to nějakým způsobem adekvátní substituce za lidskou společnost. Ale kdo to potřebuje v tom věku mezi tím, měl by se nad sebou po mém soudu zamyslet. Zvířata by po mém soudu měla mít zvířecí práva a měly by se na ně brát zvířecí ohledy, a na lidi by se měly brát ohledy lidské. Pokud to vede k tomu, že se Evropa vylidňuje, co se týče původního obyvatelstva, musíme být připraveni na to, že jiní, kteří, abych tak řekl, náš druh tolik nezradili, nás tady nahradí. A učiní tak právem. Toto se velmi špatně poslouchá. Ale víte, ono to začíná u těch pejsků.

moderátorka:
Jak se tedy optimálně má dospělý člověk chovat ke zvířeti, které s ním sdílí domácnost? A koneckonců už i české zákony nepovažují zvíře za věc, je to bytost, která nám mnohé dává, my dáváme jemu, je tam vztah mezi člověkem a tím zvířetem, tím domácím mazlíčkem.

Stanislav KOMÁREK, profesor; biolog; filozof:
Způsob, jakým tyto otázky kladete, v zásadě naznačuje, jak daleko už ten proces došel. K čemu my potřebujeme psa v panelákovém bytě nebo uprostřed velkoměsta? Pes kdysi hlídal proti zlodějům, pomáhal při lovu, děti si s ním také hrály. To byl jeho osud. Ve velkých městech se běžně psi nechovali. Anebo rozhodně ne na úkor vlastní reprodukce.

moderátorka:
Promiňte, že jsem vám skočila do řeči, ale je tolik rodin, které mají děti a zároveň mají domácí mazlíčky.

Stanislav KOMÁREK, profesor; biolog; filozof:
To já znám taky, ale znám bohužel taky mnoho případů opačných, kde to hraje, tuto substituční roli. Mám-li tady být za, za jaksi veřejného nepřítele domácích mazlíčků, ať tedy jsem. Kdybych doufal, že to střední Evropě pomůže, vyhnal bych je všechny.

moderátorka:
Ty domácí mazlíčky.

Stanislav KOMÁREK,
Ano. Ano. Teď to slyšíte natvrdo.

moderátorka:
Co to tedy vypovídá o nás o lidech, když se chováme tak, jak se chováme, někteří z nás k těm domácím mazlíčkům, to znamená, že po jejich smrti je oplakáváme, dokonce někteří využijí i služeb krematoria?

Stanislav KOMÁREK,
No, ono to o nás říká ještě jednu věc, víte? Za každého toho domácího mazlíčka je někde v infernech velkochovu několik slepic, sem tam nějaká dojná kráva, prase, a to bych vám přál vidět, co tato zvířata zkusí, a na to prakticky nikdo nebere ohled. Ono se to pomalu lepší. Ale v nejhorší otrokářské společnosti nemohly být více otevřené nůžky než mezi našimi domácími mazlíčky a těmi ubožáky, které jim necháváme potom semlít do konzerv. Každý majitel domácího mazlíčka by se měl jít podívat na ta jatka, na nějakou větší exkurzi. To je věc, na kterou vždycky upozorňuju.

moderátorka:
Já předpokládám, vy neviníte, nějaké konkrétní majitele mazlíčků, ne?

Stanislav KOMÁREK,
Samozřejmě, že ne. Ale copak je asi rozemleto v těch psích konzervách a kočičích? To jaksi nebudou šťastné slepice, které si někde hrabaly. Toto jsou nějak spojité nádoby, o nichž my o té jedné části raději nevíme. A to je zase věc, na kterou bych velmi rád upozornil velmi hlasitě.

moderátorka:
Dá se to z vašeho pohledu nějak změnit?

Stanislav KOMÁREK,
Nejdříve tím, že se o tom vůbec mluví a že se to vůbec verbalizuje a nebere se to jako samozřejmost. Otrokářství ve starém Římě pominulo zejména tím, že, já nevím, rodící se křesťanství začalo upozorňovat na jeho jaksi nesamozřejmost. Pokud už v tom, do toho vyrosteme, no tak nám to připadá jako běžné, že ty otroky máme, pokud teda jsme ta bohatá římská rodina.

moderátorka:
A váš zájem, váš zájem je, aby člověk nedělal nemorálního co?

Stanislav KOMÁREK,
Já to nemyslím na vás, ale ti, kdo mnoho o morálce mluvívají, obvykle se jí v praxi moc nevěnují. Já bych to vyřknul v tom smyslu, aby se úděl těchto zvířecích bytostí aspoň poněkud zlepšil. Samozřejmě, že je nějak osudem slepice nakonec být uvařena v polévce. Ale co tomu předchází, lze dosti značně zlepšit. A naopak osudy psů a koček se zlepšily do té míry, že tam už bych dal výraznou stopku.

moderátorka:
Ty obřady, třeba ty rozlučky a pohřby zvířat, to ale děláme ne kvůli těm zvířatům, ale kvůli sobě.

Stanislav KOMÁREK,
No, pohřby lidí samozřejmě taky děláme kvůli sobě.
Ale víte, kolik lidí v Praze se pohřbívá bez veškerého obřadu? Prakticky polovina. Podle přítomnosti nebo nepřítomnosti pohřebních obřadů se vlastně v archeologii rozlišuje, co už byli a co ještě nebyli lidé. To je velmi znepokojivá věc. Proto bych panychidu za Macíka velmi zredukoval.

Český rozhlas Plus

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.