Jan Esterle vede nevidomé klavíristy. Učí se kvůli nim noty v Braillově písmu

ilustrační foto: midiman / Flickr.com

Plzeň – Jan Esterle měl se svým o deset let starším bratrem Miloslavem oblíbený dětský rituál. Oba milovali mašinky, a tak se ve volných chvílích vydali na lávku přes plzeňské hlavní nádraží, kde s nadšením v očích pozorovali vlaky. Jiskru spatříte v Janových očích i teď, když se rozpovídá o své další vášni – hudbě.

Původní sen stát se strojvůdcem vyměnil za muzikantskou dráhu. Jistý vliv na jeho směřování měl opět bratr Miloslav, jenž od dětství studoval housle. Když nastoupil na konzervatoř, musel zvládat i základy hry na klavír. Rodiče proto mladému konzervatoristovi pořídili domů piano. Hře na tento klávesový nástroj se nakonec začal věnovat Jan. „V sedmi letech se mi ovšem nejvíc líbilo, jak se klávesy ponořují. Až druhotný pro mě byl zvuk,“ vzpomínal s úsměvem na své začátky.
Po základní škole směřoval na konzervatoř, kde piloval hru na klavír i varhany. Později se rozhodl stát se učitelem. „Záhy jsem vypozoroval, kdo z mých spolužáků má hodně velké nadání, a tudíž je schopen dosáhnout vysokých met. Zjistil jsem, že jít cestou brilantního sólisty pro mne nebude to pravé. Nebylo to pro mne lehké období. Když jsme pak chodili na náslechy do hudební školy, zalíbila se mi myšlenka učit děti. Kantorskou práci jsem vnímal jako smysluplnou, což mi zůstalo dodnes,“ líčil.
Po absolutoriu nastoupil na tehdejší 3. LŠU, dnešní Základní uměleckou školu Terezie Brzkové. Psal se rok 1988. Tehdejší ředitel se Jana se zvláštním tónem v hla- se zeptal, zda bude chtít učit i varhany. „Já jsem tehdy pokrčil rameny. Byl jsem učitelský zajíc. Plzeň byla ‚pevnou hrází socialismu‘. O kostele, byť jen mluvit, natožpak v něm učit, bylo minimálně podezřelé. Naštěstí pak přišla revoluce. Nová paní ředitelka výuku varhan podpořila,“ popsal.
Jan v té době přišel s nápadem, že jeho žáci by mohli cvičit na varhany v Korandově sboru. Právě v tomto farním sboru Českobratrské církve evangelické, který se nachází na Anglickém nábřeží nedaleko Wilsonova mostu, totiž poprvé usedl za hrací stůl. Varhany pocházejí z roku 1933 a postavil je Karel Urban. „Je to moje srdcovka,“ přiznal.
Dlouhá léta se v Korandově sboru staral o hudbu při nedělních bohoslužbách.
Následně se přesunul do chrásteckého sboru, v Plzni už jenom příležitostně vypomáhá.
V kostele, jenž patří k nejvýznamnějším funkcionalistickým stavbám krajské metropole, však jeho žáci stále cvičí a občas zde absolvují výuku.

UČÍ I NEVIDOMÉ

Pod rukama už pedagogovi prošlo kolem 150 studentů. Před čtyřmi roky se ujal slepého chlapce a začal se kvůli němu učit notopis v Braillově písmu. „Nejdřív jsem měl tendenci Oliverovi noty přepisovat. Hned po první hodině jsem ale pochopil, že tudy cesta nevede. Pak jsem dostal kontakt na pražskou knihovnu a tiskárnu pro nevidomé Karla Emanuela Macana, kde je nesmírně bohatý archiv,“ řekl.
Jan sem pravidelně jezdí pro materiály pro svého žáka Olivera. Od letošního ledna vzdělává ještě dalšího nevidomého svěřence – Davida, kterého do Plzně vozí jeho rodiče z Tachova.
V Praze pro oba pořizuje noty, pro něž existuje i klasický zápis. Při přípravách na hodinu si do partitury zapsané v Braillovu písmu píše poznámky, které porovnává s tradičním notovým záznamem. A jak se nevidomí žáci vlastně učí hrát z not?
„Nejdříve si pravou rukou přečtou part pravé ruky, zahrají ho a okamžitě uloží do paměti. Pak je v notách značka, která jim říká, odtud bude levá ruka. Přečtou si levou ruku a zahrají stejný takt. Několikrát postup zopakují, pak už hrají oběma rukama naráz. Zdá se, že je jim to jde pomalu, ale učí se rychleji a hraní obouruč je pro ně nakonec jednodušší než pro zdravé děti. Obdivuhodná je jejich schopnost soustředění,“ zdůraznil Jan. Daleko rychleji se kvůli svému hendikepu rovněž musí vyrovnat s hudební teorií, bez níž by některé prvky vůbec nepochopili a nedokázali zahrát.
Při hodinách pedagog musí brát ohled i na další rozdílnosti. „Když klukům třeba řeknu, aby se předklonili, není to pro ně tak snadné. Nevědí totiž, co je před nimi, úplně jinak vnímají prostor. Odlišnosti mi vůbec nevadí. Snažím se přemýšlet, jak na můj pokyn zareagují. Mám ale hendikep – vidím,“ vysvětlil s úsměvem.
Doplnil, že šestnáctiletý Oliver i devítiletý David mají velké nadání, a tedy šanci dostat se na konzervatoř J. Deyla v Praze.
Za téměř třicetileté působení už Jan připravil řadu svých žáků na profesionální muzikantskou dráhu. Jeho studenti pravidelně slaví úspěchy v klavírních soutěžích. Právě za dlouhodobé pedagogickou činnost, jež se projevuje i velkou péčí o nevidomé žáky, získal Jan nedávno ocenění plzeňského hejtmana. „Vážím si toho.
Na druhou stranu vnímám ocenění jako zodpovědnost, protože je to i projev důvěry v to, co dělám,“ uzavřel.

KLÁRA MRÁZOVÁ
Plzeňský deník
http://plzensky.denik.cz/

(Visited 35 times, 1 visits today)

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.