Když bolest i slyšíme

Proč policejní sirény nebo kousání do jablka vadí jen někomu? Proč naopak téměř všem lidem běhá mráz po zádech při skřípání křídy nebo nehtů na tabuli? Proč slyšíme hůř než naši rodiče? A proč stále přibývá lidí, kteří mají se sluchem problémy? Docent ALEŠ HAHN (70), přední český otorhinolaryngolog (ORL), mluví v rozhovoru pro TÉMA i o skrytém nebezpečí sluchátek ve tvaru pecek a vysvětluje zdánlivý paradox, že bolestivou reakcí na konkrétní zvuky trpí zpravidla lidé, kteří špatně slyší.

– Stále častěji se mluví o misofonii, tedy bolestivé reakci na konkrétní zvuky. Oč se jedná?

V podstatě je to indispozice a hypersenzitivita vláskových buněk (smyslové buňky, zodpovídající za příjem skuchových podnětů, pozn. red.). S tím termínem misofonie přišli loni Američané, my tomu globálně říkáme hyperakuze, což je příliš ostré slyšení. Velmi často tím trpí lidé, kteří špatně slyší. U normálně slyšícího ucha je hodnota 80–90 decibelů mezi prahem slyšení a prahem nepříjemného slyšení. Ale lidé, kteří mají poškození vláskových buněk, mají tu hranici „ostrého slyšení“ už třeba jen na 40 decibelech.

– Jak to člověk na sobě pozná?

Nejlépe asi při pouličním hluku. Moji pacienti například tvrdí, že když slyší sirény, a těch je vzhledem k policii, hasičům nebo sanitkám hodně, tak musejí někam utéct. A to samozřejmě není normální. Jakkoli je siréna velmi intenzivní, protože jde o vysokofrekvenční tón, tak normálně slyšící ucho by ji mělo „tolerovat“. Ti pacienti ale najednou zjistí, že zvuk, který jim dříve nevadil, jim najednou způsobuje bolestivé slyšení, potažmo i bolestivé vnímání.

– Co jim radíte?

Říkat jim, aby se tomu vyhnuli, je samozřejmě nesmysl. Prevence možná není, a když už to jednou vznikne, tak to lze určitým způsobem jenom zmírnit. Dávám jim tedy přírodní léky. Například ginkgo bilobu, která by měla minimalizovat nepříjemné slyšení, tedy hyperakuzi.

– Co vlastně spojuje zvuky, které jsou uchu obecně nepříjemné?

Všeobecně řečeno jsou to zvuky vyšší frekvence a vyšší intenzity. Například pouliční hluk. Svého času jsme s Českou televizí natáčeli pořad o hluku a tehdy jsme na pražském Spořilově, v místech, kde začíná dálnice, naměřili v průměru asi 85 decibelů. Takový hluk představuje skutečnou masáž na vnitřní ucho, a to vám pak jednou vystaví účet. My si musíme uvědomit, že sluch je jediný orgán, který člověka provází každou minutu celý život, od narození až po smrt. Když zavřete oči a spíte, tak zrakový analyzátor je vypnutý, ale ten zvukový není.

– Mozek ale přece ve spánku sluchové vjemy nezpracovává, nebo ano?

Mozek ne, protože akustická sluchová centra jsou vypnutá, ale zpracovávají je vláskové buňky. Ty se dál a pořád vlní, protože zvuk je systémem středoušních kůstek transformován na tlakovou energii, která je dál přenášená do vnitřního ucha.

– Takže v noci nám můžou chránit sluch jenom špunty do uší?

Špunty a ještě spíš helma. Okolo vnitřního ucha totiž kost funguje jako vodič, takže pomocí špuntů odcloníte jen nějakých 50 % hluku. Ovšem i kdybyste spal s velkoplošnými sluchátky, což je pochopitelně nesmysl, kostní vedení lebkou zvuk k labyrintu stejně dovede. Čili dá se říct: Nebohý sluch a nebohé vláskové buňky! Ty si prostě nemají šanci odpočinout. A zejména mladší lidé jim ještě přikládají pod kotel tím, že poslouchají ve sluchátkách hlasitou muziku. Z koncertů „tvrdé“ hudby mám mimochodem hodně pacientů, podobně jako ze silvestrovských veselic.

– Jak je hyperakuze nebo misofonie

v Česku častá? A dá se říct, že jí v souvislosti s poškozováním ucha akustickým smogem přibývá? Ano. Ze sta pacientů, kteří mají chronickou nitroušní nedoslýchavost, je to aspoň třetina. Já sám mám levé ucho horší a nemůžu proto ošetřovat děti, mně by jejich křik urval ucho. Jak křičí, slyším to až bolestivě, což může mimochodem zhoršit i stávající sluchovou vadu.

– Je to u pacienta vrozený, nebo získaný problém?

Získaný. Dost často to mívají senioři, kteří už mají sluch věkem poškozený nebo méně fungující. Ti hyperakuzi udávají velmi často a stěžují si na nepříjemné pocity, které jim takové ostré zvuky způsobují.

– Na jaké zvuky jsou zvýšeně citliví?

Spíš jsou to zvuky vysokofrekvenční, to znamená křičení dětí, pouliční hluk, sirény a podobně.

– Já se setkal i s odporem ke zvuku kousání do jablek nebo na popotahování nosem. Mají i tyhle zvuky příliš vysokou frekvenci?

Ono je to tak, že většinou máme poškozené vnímání vyšších frekvencí, čímž myslím 4 až 8 kHz. Bohužel k dorozumění potřebujete spektrum 1 až 8 kHz. Jestliže někdo má výpadek v těch nižších frekvencích – tak mu můžou být nepříjemné spíš zvuky hlubších tónů. Hyperakuze prakticky vždycky kopíruje zvukové poruchy. A protože 80 % zvukových poruch v souvislosti s věkem a nedoslýchavostí, která vzniká dlouhodobým pobytem v hlučném prostředí, je ve středních a vyšších frekvencích, tak potom nepříjemný vjem dělají hlavně vysoké frekvence. Většina misofoniků, kteří ke mně přijdou, tak říká, že to mají od 40 nebo 50 let.

– Často se zmiňuje škrábání příborů po skle a porcelánu, nehty na tabuli nebo srkání. Patří k těm bolestivým zvukům třeba i vrtačky?

Můžou tam patřit. Zejména ty vysokofrekvenční.

– Cvakání propiskou?

Může být. Ale když budete sedět vedle někoho, kdo během několika minut cvakne propiskou třicetkrát, je otázka, jestli se jedná o misofonii, nebo jestli vás to spíš nezačíná neurotizovat. Možná vás to jen jednoduše štve.

– Hluk negativně ovlivňuje nejen sluchový aparát, ale pokud jsme mu dlouhodoběji vystaveni, i centrální nervový systém.

Znamená to tedy, že zasáhne chod celého těla? Akustický smog, který nás obklopuje, je tak masivní a účinný, že může u predisponovaných jedinců hyperakuzi, tedy ono příliš ostré slyšení, vyvolat. A ani to nemusí způsobit příliš intenzivní zvuk, co se týče decibelů. Stačí, když má frekvenci 4 až 8 kHz. A protože ucho je spojené systémem vegetativních nervů s vnitřními orgány, které regulují krevní tlak a srdeční činnost, může vést opakující se hyperakuze až k vážnému poškození organismu.

– Můžou způsobit třeba i infarkt?

Dá se to tak říct. Tady se jedná i o otázku leknutí, kde je při okamžité srdeční zástavě ve hře i působení bloudivého nervu.

– Jemná hudba v pozadí prý ale misofonikům pomáhá.

A například lidem, kterým při rodinné večeři vadí třeba mlaskání, pomáhá pustit si k jídlu televizi. Jako by ty ostré zvuky televize maskovala. To je pravda. Takové maskování přichází do úvahy zejména u pacientů s tinnitem (ušní šelest, lidově zvonění v uších, pozn. red.), kdy se jim šelest maskuje sluchovým vjemem.

– Někde jsem četl, že dnešní čtyřicátníci slyší v průměru už tak špatně jako kdysi šedesátníci. To je bohužel pravda. Zabývám se problematikou vnitřního ucha a závratí už nějakých čtyřicet let a když jsem v 70. a 80. letech minulého století vyšetřoval šedesátileté a sedmdesátileté seniory, tak míra přirozeného opotřebení sluchu byla u nich na takové úrovni, jako je dneska u padesátníků.

– Co to vlastně znamená?

Je to velice alarmující. Jedna věc je akustický smog. S tím se nedá nic dělat, leda žít a pracovat na Šumavě v lese, ovšem bez motorové pily. Ale pak jsou věci, které si děláme sami. Třeba poslech hudby přes sluchátka typu „pecky“. Tam je akustický tlak doslova uzavřen v zevním zvukovodu a vede k pomalému a postupnému poškozování vláskových buněk. Navíc se k tomu ještě může přidat nitroušní šelest, tedy tinnitus. Chronickým tinnitem je přitom u nás postiženo zhruba 800 000 lidí, skoro desetina národa. A v Německu 8 milionů, tedy taky desetina. A není bez zajímavosti, že u pacientů s tinnitem je větší procento dokonaných sebevražd než u pacientů třeba s nádorem hrtanu.

– Jinými slovy to má u postižených velký dopad na psychiku?

Jistě, ta deprese je těžká a vede k neurózám. Já těch pacientů mám tisíce. Takové postižení znamená výrazné snížení kvality života, pacienti třeba i špatně spí. Postihuje to jejich soukromý i pracovní život. Je to velmi stresující a postižení těžce trpí.

– Hlukem ve veřejném prostoru ale trpíme všichni, ne?

Je to celospolečenský problém. Jdete nakoupit a v každém supermarketu dnes kvílí z reproduktorů hudba. Je to šílené a mladá generace si v tom libuje. Bohužel značná část lidí si sluch poškozuje vědomě. Typickým případem poškození vláskových buněk je, když si starší lidé stěžují, že slyší, ale nerozumí. Zejména když mluví víc lidí, nebo když se nemluví tváří v tvář. Takové poškození v naší generaci nastává už po padesátce.

„Potřeba utíkat před sirénou není normální.“ „Padesátník slyší stejně špatně jako dřív šedesátník.“ Doc. MUDr. Dr. med. ALEŠ HAHN (70), CSc. Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, dále promoval na lékařské fakultě Julius-Maximillian Univerzity Würzburg (Německo). Specializuje se na sanační a rekonstrukční chirurgii středního ucha, na běžnou operativu v otorhinolaryngologii (ušním, nosním, krčním) a na otoneurologii. V letech 1992–2015 byl přednostou ORL kliniky 3. LF UK a FNKV, v současné době je vedoucím lékařem Tinnitus Centra Praha, kmenový lékař EUC Premium. Do jeho klientely patří řada známých osobností veřejného života.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.