„Někdy se člověk prostě musí ozvat“

I když vás druzí nemusejí mít rádi, občas je potřeba je potřeba se vyjádřit. Čtenářky časopisu Katka říkají: Přinášíme vám skutečné příběhy, jak se čtenářky nebály pomoci slabším.

Někteří lidé raději předstírají, že různé nepravosti běžného života nevidí, než aby zasáhli. Ale pořád jenom tiše přihlížet tomu, když se děje bezpráví nebo se někdo chová nevhodně, není řešení. Celá naše společnost přece závisí i na tom, že každý z nás převezme alespoň trochu zodpovědnosti a v případě nouze se ozve nebo pomůže.

Když jsme před časem publikovali článek „Mám zasáhnout, nebo raději mlčet?“, přišla nám spousta dopisů, které nám ukázaly, jak odvážné jsou naše čtenářky. Připravili jsme pro vás malý výběr dojemných příběhů:

„Parkovací místa pro postižené bývají často obsazená“

„Jednou zaparkovala na místě určeném pro postižené vedle mě zdravá žena. Když jsem ji na to upozornila, řekla, že o tom ví, ale že si jen musí něco rychle zařídit. Nedaleko přitom byla jiná volná místa! V klidu jsem z auta vyložila své kolečkové křeslo, a když žena za chvíli přišla zpátky, řekla jsem jí znovu, že se mi nezdá v pořádku, že tam stojí. Nejdřív si mě nevšímala, a pak na mě dokonce ještě byla sprostá.“
Katka (47)

„Moje výtky mě přišly draho“
„Šéf a jeho asistentka měli jednu kolegyni, která musela nosit velmi silné brýle. Mluvili o ní jako o,naší postižené‘ a dělali si z ní legraci. Když jsem jim řekla, že se mi to nelíbí, vysmáli se mi. Nakonec jsem byla tři dny před koncem zkušební doby propuštěna.“
Naďa (37)

„Když se mi něco nelíbí, zavolám prodavačku“
„Zdá se mi důležité otevřít pusu, když o něco jde! Vždycky to jde udělat mile. Třeba když vidím v drogerii ženy, jak si malují rty rtěnkou z kosmetického stojanu, řeknu jim, že je to nehygienické. Většina z nich toho nechá a řekne, že si to jen neuvědomily. Některé se ale naštvou, ignorují mě a v líčení klidně pokračují. Pak nemám problém obrátit se se stížností na prodavačky.“
Nina (48)

„Dělat, že nic nevidím, pro mě není řešení“
„Sice jsem docela malá, ale nikdy se nebojím ozvat, třeba když vidím cyklistu, jak jede ve tmě bez světla, nebo školáky, jak přecházejí silnici na červenou. Sice si občas vysloužím jedovaté pohledy nebo drzé řeči, ale snad mé napomenutí alespoň někoho donutí přemýšlet o chování. Lidé zjistí, že svou nezodpovědností ohrožují nejen sebe, ale také ostatní.“
Irena (45)

„Někdy stačí promluvit jenom svýma očima“
„Loni v létě jsem šla na procházku do parku a zahlédla jsem ženu, která si zašpinila kalhoty zmrzlinou. Utírala se papírovými kapesníky, které házela na zem. Když chtěla odejít, všimla si mého zamračeného pohledu. Usmála jsem se na ni a protáhla obličej. Na to odvětila:,Nechtěla jsem je tam nechat ležet.‘ Potěšilo mě, že je opravdu zvedla a odnesla do koše.“
Alice (50)

„Jen společnými silami můžeme něco změnit“
„Když jde o práva slabších, vždy se jich zastanu. Třeba nedávno jeden muž dost neurvale odstrčil starou ženu u kasy supermarketu.
Takže jsem se ozvala, ostatní na to upozornila a jiní zákazníci se na muže také obořili. Nakonec mu bylo tak trapně, že jen vykoktal omluvu a šel k jiné kase. Stará dáma nám pak dojatě děkovala.“
Jana (41)

„Životní prostředí se týká nás všech“
„Před pár týdny jsem se zeptala muže, který dlouho seděl v autě při běžícím motoru, zda by ho během čekání nemohl vypnout.
Reagoval nevrle a zeptal se, proč se nestarám o svoje věci. Odvětila jsem, že znečišťuje vzduch, který vdechuju také, takže je to moje věc. Myslím, že se ochrana životního prostředí týká každého z nás.“
Marie (42)

Šest pravidel pro případ nouze najdete v časopise Katka vydání 12.04.2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.