Můj syn je schizofrenik a nechce se léčit!

Dotaz: Mám syna, diagnóza paranoidní schizobrenie, je mu třicet let, stále odmítá léčbu, co mám dělat?


<p>

Dotaz:  Dva roky se s tím jako matka potýkám a jsem naprosto bezradná, stálé pobyty v Dobřanech, a stále doma tvrdí, že mu nic není, léčit se nechce, nikam chodit nebude a já mám stále méně sil. Vůbec nevím, co mám dělat, kam se obrátit, s kým o tom hovořit a kdo by nám pomohl obzvláště s jeho odmítáním léčby, mohl by mi někdo pomoci poradit? Když nechce chodit k psycholožce, je možnost, že by psycholožka došla k nám domů, že by i tu injekci dostal doma? Nechci tu pomoc řešit jen tím, že zavolám záchranku a nechám ho odvézt do Dobřan,  poznám už první příznaky schizofrenie a přesto musím čekat, až kdy opravdu je to závažné a nechat ho odvézt, a přitom by bylo tak jednoduché řešit to už při těch prvotních příznacích a já sama jsem naprosto bezradná, dva roky pláču a čekám na zázrak.

Odpověď:

U schizofrenních pacientů se stává, že pacient věří svým halucinacím nebo bludům a mnohdy si nemyslí, že je nemocný a měl by se léčit. Pokud má navíc i paranoidní příznaky, pak příčinu svých potíží vidí v chování jiných lidí, myslí si, že mu chtějí ublížit, nebo že na něj chystají nějaké spiknutí apod..

Odmítání léčby je u schizofreniků časté, k tomuto jevu dochází i po úspěšné hospitalizaci, kdy léčba v psychiatrické léčebně zabírá a pacient si uvědomuje, že je nemocný a že léčbu potřebuje. Přesto po návratu do domácího prostředí postupně od léčby upouští a onemocnění jej opět stále více ovládá.

Běžná praxe je skutečně taková, že pokud rodina není schopna nemocného k léčbě přesvědčit, existuje možnost nedobrovolné hospitalizace a léčby, a to tehdy, když je nemocný nebezpečný sobě nebo svému okolí. Pak lze zavolat záchranku, která pacienta dopraví k psychiatrickému vyšetření. Pokud psychiatr shledá pacienta nebezpečným, může nařídit nedobrovolnou hospitalizaci, kterou ovšem musí nahlásit soudu.

Nařizovat někomu, že se musí léčit, i když jeho příznaky nejsou natolik závažné, že by mohl ublížit sobě nebo jinému, není podle současné zdravotnické legislativy možné.

Psychiatr obvykle nemá nějaké možnosti potenciálního pacienta do své ordinace přivézt, nemá zřízence, který by dělal výjezdy do terénu.

Psychiatr může v případě, že se od příbuzných pacienta dozví, že se jeho příznaky významně zhoršují, požádat praktického lékaře, aby v rodině provedl návštěvu, situaci posoudil a pacientovi léčení na psychiatrii doporučil. Na pacienta mnohdy autorita lékaře zapůsobí a psychiatra navštíví.

Obdobnou návštěvu může provést i psycholožka, pokud jí tento výkon zdravotní pojišťovna zaplatí a pokud jí to vytížený program dovolí.

Se žádostí o radu se doporučuji obrátit především na psychiatra, který Vašeho syna již ošetřoval, a podrobně s ním Vaši situaci rozebrat a nechat si poradit postup, jak má rodina postiženého přimět k léčbě. Stejně tak Vám může poradit i psycholožka, která již s Vaším synem pracovala.

Důležitou roli mají také asociace rodinných příslušníků duševně nemocných, což jsou sdružení lidí s podobným osudem, jako máte Vy, kde Vám mohou pomoci radou a vlastními zkušenostmi. Sdružení pomoci duševně nemocným ČR z.s. má řadu regionálnáích spolků, obrátit se se žádostí o kontaktní informace můžete např. na ing. Záviška  zavisek@volny.cz

Další podobnou organizací je Sympathea, organizace příbuzných duševně nemocných, jež sídlí v Bulharská 26, Praha

Poradenství i právního charakteru poskytuje Česká asociace pro psychické zdraví http://www.capz.cz

Existuje řada dalších organizací, které pomáhají rodinám, kde se vyskytují duševní onemocnění.

Pomoci může i tzv. peer konzultant či peer pracovník, který pracuje v sociálních službách a má stejnou zkušenost nebo problém jako duševně nemocný. Funguje jako jakýsi důvěrník, poradce, kamarád, někdo, kdo má stejné onemocnění, ale úspěšně se léčí.

Vhodné je obrátit se na některou z organizací sociálních služeb zaměřených na cílovou skupinu lidí s duševním onemocněním. Vyškolený sociální pracovník se individuálně věnuje pacientovi, jeho práce je zaměřená na intervenci do klientova prostředí a následně navázání vztahu mezi klientem a sociálním pracovníkem. Snahou individuální sociální práce je, aby klient změnil svoje vadné životní postoje a byl schopen samostatně řešit své osobní, rodinné i společenské problémy, včetně své léčby. Přínosná může být i skupinová sociální práce s pacientem.
Možností je tedy celá řada, je třeba kontaktovat příslušné odborníky, nechat si od nich poradit a využít v maximální míře služeb, které jsou poskytovány, včetně asistence.
MUDr. Jan Činčura

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.