Nebýt mé rodiny, asi bych si sáhl na život.

„Člověk, kterého osud posadí na vozík, mívá zlé myšlenky, ale musí se jít dál,“ říká Petr Oppenauer. Podporu našel ve své rodině i ve sportu.

Letos čtvrtého září to bude přesně patnáct let, co jsme jeli s kolegou služebně do Teplic. Práci jsme měli hotovou o něco dřív, a tak jsme si dali ve městě „rozchod“. Sešli jsme se až navečer a já ještě ani náhodou netušil, že mi tahle cesta nenávratně změní život.

Byl to okamžik. Rána jak z děla a pak hrobové ticho. Postupně mi docházelo, že jsme bourali. Seděl jsem na sedadle spolujezdce, a když jsem se trochu vzpamatoval, pokoušel jsem se pohnout, ale nějak to nešlo. Zavolal jsem na kolegu: „Pojď mi pomoct, nemůžu se hýbat. Jsem asi zaklíněnej!“ To jsem ale ještě vůbec netušil, že důvod, proč se nemohu pořádně pohnout, – je úplně jiný.

Stejně tak jsem neměl potuchy, že kolega si před jízdou něco vypil. Vinou toho pak usnul za volantem a sjel ze stráně. Auto se zastavilo o strom, bohužel na mé straně.

Pak už si jen vzpomínám na modré majáky, na cestu nemocniční chodbou a taky na to, jak mě poté nakládali do vrtulníku, který mě z mostecké nemocnice odnášel do Ústí nad Labem. Probral jsem se po operaci na jednotce intenzivní péče v ústecké nemocnici. Uplynuly dva týdny, už jsem ležel na běžném oddělení a pořád nemohl hýbat nohama, ale ještě jsem věřil, že se uzdravím, že se brzy zase postavím. Tu naději jsem v sobě živil i v Liberci na spinální jednotce, kam mě po čtrnácti dnech z Ústí převezli. Tady jsem strávil tři měsíce a doufal, že se rozchodím. Lékaři mi vždycky tak trochu vyhýbavě odpovídali, že je to otázka času, zkrátka běh na dlouhou trať.

Až na rehabilitaci v Kladrubech jsem konečně pochopil, že už nikdy nevstanu. Bylo mi jednadvacet, vždycky jsem sportoval, od dětství hrál fotbal – a teď jsem měl už navždy zůstat sedět na vozíku! Najednou jsem měl pocit, že se mi zhroutil svět. Byly momenty, kdy mě napadaly černé myšlenky, nevěděl jsem, co bude dál. Ta představa, že už se nezvednu, byla hrozná. Nebýt mé rodiny, asi bych si tenkrát sáhl na život.

Když jsem se vrátil domů, uzavřel jsem se do sebe. Odmítal jsem jet ven, třeba jen na chvíli. „Pojeď se mnou aspoň do krámu,“ přemlouval mě táta. Marně. Bál jsem se reakce okolí, nechtěl jsem odpovídat na všetečné otázky kamarádů a známých a taky jsem se obával jejich lítosti.

Největší podporu mi poskytla moje rodina – táta, máma, sourozenci. Dneska vím, že bez nich bych to asi nezvládl. Byli všichni strašně stateční, i když pro ně to muselo být taky těžké. Zejména pro rodiče – vidět svoje dítě po těžkém úraze, jak se navíc motá v pocitech zoufalství a beznaděje…

Zhruba po roce a půl od úrazu jsem měl to štěstí, že jsem se dostal do Centra Paraple. Tady jsem se setkal s celou řadou lidí, které úraz upoutal na vozík, ale dokázali se s tímhle osudem poprat. Někteří na tom byli i podstatně hůř než já. A právě tady v Parapleti jsem se dozvěděl, že i když sedím na vozíku, můžu sportovat. Když mi nabídli, abych hrál ragby, měl jsem obrovskou radost. Tu ale vystřídal pocit marnosti.

„Jak mám hrát ragby, když ještě neumím sám pořádně přelézt z auta na vozík?“ Pořád mi někdo musel asistovat. To, že budu moci dělat jakýkoli sport, mně připadalo jako z říše sci-fi. Jenže jednou mě z centra vzali na zápas jako diváka a já viděl kluky, kteří na tom byli stejně jako já, jak hrají jako o život. To byl právě ten moment, kdy jsem si řekl, že bych to mohl taky dokázat, a začal jsem trénovat. Musím říct, že první dva roky byly krutý, ale spoluhráči učili nás nováčky – kromě trenéra –, jak nespadnout z vozíku, jak držet míč, jak házet… Za to, že jsem dneska soběstačný, můžu poděkovat z velké části právě jim.

Na speciálním vozíku se mi při trénincích vracela zpátky ztracená síla. Jak už jsem řekl, tréninky byly ze začátku těžké. Někdy se mi tak motala hlava, že mě museli trenéři takzvaně zaklopit, tedy položit i s vozíkem na záda. Tím, jak pořád sedíme, máme my vozíčkáři úplně jiný krevní tlak.

Postupně jsem se ale se vším vyrovnal, i když určitě to nebylo zadarmo. Párkrát jsem si při tréninku sáhl na dno. Několik kluků absolvovalo jen první trénink a pak to vzdalo. Ale mě sport vytáhl z nejhoršího.

Těm, kteří se ocitli v podobné situaci jako před patnácti lety já, bych poradil, aby se před světem neuzavřeli do bytu ani do sebe, ale aby přišli právě mezi ostatní vozíčkáře. Tady uvidí, že se svým osudem nejsou sami. A právě lidi na vozíku se umějí lépe vcítit do situací a stavů, které jako „čerstvě“ handicapovaný prožíváte.

Ragby mě postavilo obrazně řečeno na nohy. Konečně jsem měl náplň. A i týmu se dařilo a daří. Jsme v reprezentaci a jezdíme i na mezinárodní zápasy. Všechny nás to neskutečně nabíjí.

Ještě se vrátím na skok na začátek. Ten kolega, který nehodu způsobil, se mi nikdy neomluvil, nikdy mě nekontaktoval. A jak se během vyšetřování ukázalo, používal falešný řidičský průkaz. On sám vyvázl z nehody jen s několika modřinami.

S tímhle jsem se vyrovnával těžko. Přiznám se, že toho pocitu křivdy, že jsem na vozíku kvůli někomu, který nemá ani tu slušnost se mi omluvit, jsem se zbavoval opravdu hodně dlouho.
Lidi se mě občas ptají, jestli nemá vozík vliv na můj partnerský život. Naštěstí ne. Mám přítelkyni, se kterou už i bydlíme. Gábina je „choďák“, říkám s trochou nadsázky, že se dvěma vozíky bych se doma motat nechtěl.

Seznámili jsme se na internetu, neodradil ji ani můj handicap, nevadí ani jejím rodičům. Ale ne každý má tak dobré zkušenosti. Kamarád mi vyprávěl, jak jel za slečnou, se kterou si dlouho psali, až na Slovensko. Když tam dorazil, tak mu ta dívka povídá: „Já tě nesmím vzít domů, protože my máme všude koberce a ty bys nám je zasvinil.“ A tak se otočil a jel zase zpátky. Tak tohle naštěstí není můj případ. Mám kliku, že mám skvělou rodinu, výbornou přítelkyni a taky sport, který mě nabíjí. Člověk musí pořád něco dělat, aby se nezbláznil. * Petr Oppenauer, Louny

Napište také svůj příběh, budete mít nárok na honorář, pošlete -li výhradně na adresu:
redakce.chvilka@mafra.cz
Chvilka pro tebe, MAFRA, a. s., Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5.
Příběhy, které posíláte nám, neposílejte už jinam, jinak ztrácíte nárok na honorář.

Centrum Paraple pomáhá 25 let

– Centrum Paraple pomáhá už od roku 1994 lidem s poškozením míchy, kteří ochrnuli následkem nemoci či úrazu, při aktivním návratu do běžného života.
– Poskytuje jim zejména pobytovou službu sociální rehabilitace a odborné sociální poradenství. Kromě toho je Paraple také pořadatelem tematických a víkendových programů.
– Centrum Paraple letos slaví 25. výročí od svého založení, které si bude připomínat v průběhu celého roku. Mezi připravovanými akcemi je například charitativní Běh pro Paraple, aukce výtvarného umění Galerie Kodl, aukce designových pivních lahví Pilsner Urquell a v neposlední řadě benefiční večer taneční soutěže StarDance Hvězdy tančí
– Za dobu své činnosti Paraple pomohlo formou sociálně rehabilitačních pobytů více než 1300 lidem na vozíku a dalším tisícům lidí poskytlo poradenské služby ambulantně. Krédem je přesvědčení, že i lidé po poškození míchy mohou žít naplno a plnohodnotně. * Více informací najdete na www.paraple.cz.

Příběh zpracovala: Alida Horváthová

(Visited 3 times, 1 visits today)

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.