Profesor Kolář: Z bolesti nesmíte mít strach. Musíte se s ní smířit.

V Radiožurnálu byl hostem prof. Pavel Kolář, přednosta Kliniky rehabilitačního a tělovýchovného lékařství Fakultní nemocnice Motol.

moderátorka
Já jsem se velmi bavila u vaší knihy, když jste popisoval čtení pohybových vzorců. Příhoda o dívence ze Slovenska, jejíž tatínek vám málem fyzicky ublížil, mě rozesmála. Vám se tohle děje často?

Pavel KOLÁŘ, přednosta Kliniky rehabilitačního a tělovýchovného lékařství FN Motol
Já se snažím hodně pozorovat pohyb, pozorovat posturu, protože ona je takovou řečí těla a ona vyjadřuje strašně moc, my z ní můžeme moc přečíst, takže se často zadívám a pak je to nebezpečný.

moderátorka
A díváte se z nějakého profesního zájmu nebo je to hra Pavla Koláře ?

Pavel KOLÁŘ,
Člověk se musí učit pozorovat pohyb. Když jsem začínal na škole a když jsem začínal s oborem, byli jsme učeni, abysme přesně našli výběžky kostí, svalový tonus, napětí, změnu napětí ve svalech, vazy, a tak dále. To znamená, museli jsme se učit citu těch rukou a to trénovat, ale pak já jsem se dostal k Prof. Vojtovi a ten mi říká: Víš, mě to moc nezajímá. On mi tím tenkrát chtěl sdělit takovouhle formou, že je taky potřeba se na ten tonus a na to napětí na ty svaly dívat v tom pohybu a číst to z toho pohybu, z té postury a to on dělal u těch dětí, že děti začal pozorovat v tom pohybu, jak zvedají hlavičku, jak se otáčí, jak drží ručičku nebo je posazoval a sledoval, jak reaguje posturálně a jak se chovají nožičky, ramenní klouby a podobně. Na základě toho potom určoval vlastně tu patologii a on mě přivedl k tomu, že ten pohybový systém nestačí jenom palpovat, ale musíme ho také pozorovat.

moderátorka
Vy asi se můžete podívat třeba na nábřeží, jak lidé běhají a jezdí na bruslích, protože byste tam asi dost trpěl jako odborník.

Pavel KOLÁŘ,
Samozřejmě, když jdu tím parkem a vidím, jak tam ty lidi běhají, tak už dopředu si odečítám s čím asi přijdou za pár dní. Dokonce už jsem jednou málem přišel k takové újmě, protože jsem byl na kole a přede mnou běžela taková dvojice – maminka se synem a ten pohyb byl tak krásně vidět v tom genetickém zázemí, jak běželi úplně stejně a i se z toho dalo krásně odečíst, jaký budou mít obtíže jednou s kyčlemi. Takže jsem si to chtěl natočit, jenže zabrzdil jsem přední brzdou a přelít jsem přes kolo a málem jsem se zabil sám. Takže jsem si říkal, co udělám pro studenty a nakonec jsem málem skončil v nemocnici.

moderátorka
Proč se pane profesore chováme jako že to, co je teď, je hrozně důležité a nepřemýšlíme o tom, že to tělo budeme potřebovat ještě za 20, za 40, třeba i za 50 let?

Pavel KOLÁŘ,
My se snažíme to stáří trošku dát stranou, stejně jako smrt je pro nás tabu, v našem životě o ní moc nepřemýšlíme. Přemýšlíme o ní jenom v těch těžkých chvílích a stáří a smrt je součástí života, významnou součástí života, a člověk se ho musí naučit vnímat už v tom mladém věku, včetně té smrti, protože smrt nám nastavuje určitou hierarchii hodnot. Jestliže nemám vyjasněný postoj k smrti, tak často ty hodnoty, které uznávám nebo které jsou pro mě zásadní, se stávají v konfrontaci s tou smrtí nesmyslnými nám. A my tím, že se stavíme k této otázce velmi vzdáleně, bereme ji jako něco, o čem nemá cenu přemýšlet, co bude dlouho ještě trvat a uvažujeme o tom aktuálním stavu, tak to je samozřejmě důležitý, ale jakmile tam to smrt nemáme, často některým věcem prostě neporozumíme.

moderátorka
Vy jste znám nebo vaše jméno je hodně spojováno s profesionálními špičkovými sportovci. Ale vy jste rehabilitační léčbu postižených dětí nikdy neopustil, i když jste měl určitě spoustu skvělých nabídek, proč?

Pavel KOLÁŘ,
Tak já jsem nikdy neopustil nemocnici a ta nemocnice pro mě znamená spoustu informací, inspiraci a já si myslím, že i můj obor není o tom se přestěhovat někam do bytu nebo do nějaké kočárkárny, ale je o tom, být integrován v té medicíně, uvnitř té medicíny, protože náš obor prakticky zasahuje téměř do všech medicínských oborů a je potřeba, aby člověk znal z těch medicínských oborů jednotlivých ty jejich součásti, které se našeho oboru týkají. já jsem začal tady v nemocnici s dětmi, s malými dětmi, a je to  záležitost, která mě do dneška neopustila, i když jako se tomu nevěnuji už v takové míře jako na začátku, protože já když jsem nastupoval, tak jsme byli hlavně dětskou rehabilitací v dětské nemocnici, která se rozšířila teď o tu dospělou.

moderátorka
Zkuste mi pomoct najít pojítko mezi medicínou postiženého dítěte a starostí o špičkového sportovce olympionika?

Pavel KOLÁŘ,
Hlavně tedy jsem se zabýval postižením centrálního nervového systému, postižení mozku. A tam vidíte určitý odraz patologie toho pohybu. Ten patologický obraz se promítá do posturálního chování dítěte, ale i třeba do vývoje kloubů, kostí, a tak dále. Zároveň ty děti mají určité poruchy ve vnímání pohybu, mají určité typické koordinační poruchy a tak dále. A na druhé straně máte sportovce, u kterých naopak jsou tyto funkce vytvořeny často geniálně, vyvinuty geniálně a vy můžete použít jaksi v určité modifikaci rozvoj funkcí u toho sportovce, můžete je transformovat na to dítě. A na druhé straně dost často pochopíte z té patologické hybnosti některé patologie, které vidíte potom i u toho sportu. Je to prostě stejná funkce akorát na opačných pólech.

moderátorka
Vy jste pomohl nejednomu sportovci, třeba odvrátit operaci ploténky Ondřeji Synkovi a pomoci vyřešit nějaké problémy s kolenem, a tak dále. To znamená, že jste je přecvičil podle Kolářovy DNS.

Pavel KOLÁŘ,
My jsme to nazvali jako DNS, je to jako pracovní nález. Ale jde o to, že když se podíváte na řadu právě těch obtíží, se kterými sportovec přichází, tak on s nimi nepřichází proto, že se zranil teď v tento moment, ale je to určitá výslednice dlouhodobého přetížení toho pohybového systému díky tomu, že ty klouby nejsou zatěžovány tak, jak by měly. Když chcete ovlivnit zatížení kloubu a kauzalitu toho problému, tak toho člověka musíte nějakým způsobem ovlivnit posturálně, musíte mu ovlivnit zatížení toho kloubu díky cílené svalové aktivitě. A když přestavuje tu posturalitu, tak je to někdy zásah do něčeho, co ten sportovec jakoby nezná, vy ho to musíte naučit. My hodně vycházíme z vývojové kineziologie, kde je díky vývoji mozku určitá optimalizace těch základních pohybových stereotypů, těch základních pohybových vzorů, ze kterých je potom složen i složitý pohyb tenisty nebo veslaře a podobně.

moderátorka
To znamená, pohyb tenisty, veslaře, oštěpaře vychází z pohybu malého dítěte ve věku prostě 3 měsíce až 2 roky?

Pavel KOLÁŘ,
Zhruba do těch 15 měsíců se vlastně zakládají ty úplně základní stereotypy, ze kterých je potom složena naše i volní hybnost a vlastně ty 2 základní stereotypy jsou o tom, že vy musíte mít do jakékoliv činnosti, ať zvedáte těžkou činku, kopete do míče nebo hrajete tenisový úder, tak musíte mít určitým způsobem zajištěnou stabilizaci trupu tak, aby nedocházelo k přetížení. A pak dalším stereotypem je to, že končetiny se integrují do dvou základních vzorů, které vychází z otáčení a z plazení, to znamená, z lokomoci dopředné a té rotační a tyto 2 základní stereotypy tvoří grunt pro jakoukoliv pohybovou činnost v dospělosti a my se k nim jakoby musíme trochu vrátit a využít i těch modelů k tomu, abychom ten stereotyp přestavěli.

moderátorka
Pohybové předpoklady máme různé. Co z toho je vrozené, co z toho se dá získat cestou?

Pavel KOLÁŘ,
To mi dáváte těžkou otázku, protože na tohle nikdo ještě pořádně nedokázal odpovědět, kde je ta genetická predispozice. My se dokonce přeme a máme takovou debatu o tom, co je z toho pohybového vývoje vrozené a co je získané. To znamená, otázkou je třeba, jestli se začne dítě otáčet ze zad na bříško nebo jestli se začne stavět nebo využívá šikmého sedu nebo začne používat opozici palce, jestli to je vrozená věc, která se utváří zráním centrálního nervového systému tak jako se vytváří naše kosti, rostou naše kosti, klouby, tak uzrává náš mozek a ten vlastně se promítá do pohybového chování. A teď je1 pól, který říká, že se rodíme tabula rasa a všechno to, co se motoricky děje potom, je dáno učením, to znamená dítě zkouší ten pohyb a učí se. My říkáme ne, my máme do určité míry podmíněnost genetickou a je to vázáno na zrání centrálního nervového systému.

moderátorka
Koneckonců mluvil jste o té matce se synem, o těch dvou běžcích, tak tam musí být nějaká genetika.

Pavel KOLÁŘ,
Ano, ta genetika je potom v určitých i předpokladech toho pohybu, to znamená každý z nás máme nějakým způsobem rozdílné kyčelní klouby a genetika se podílí a stejně tak se podílí i v těch předpokladech třeba se motoricky učit, vnímat pohyb, mít určité předpoklady koordinace, optických funkcí, vestibulárních funkcí hraje, je tam určitá míra genetiky, která je velmi důležitá. Ale pak je tam i ta otázka formy toho učení, jak tyto funkce rozvíjet, aby nám nezakrněly, nedeprivovat je. A dnešní způsob života tak trošku v některých oblastech naše pohybové funkce deprivují. On není na ně moc velký akcent ani třeba v té medicíně. Medicína jakoby pohyb moc nezavzala do svého myšlení, pohyb je okrajovou záležitostí. A v těch pohybových funkcích se skrývá strašně moc, v kompenzačních možnostech toho organismu, v autoreparačních možnostech, v takové té autoterapii vlastně a celou řadu těch funkcí my můžeme rozvíjet. Ale samozřejmě musíme je rozvíjet cíleně, musíme k tomu mít ten prostor a v tom dětském věku je to obzvlášť důležité. Ale to, jestli se může někdo dostat cíleným cvičením na úroveň Jágra, do jaké míry je to geneticky předurčeno, to je někdy těžko říct, kde je ta hranice té genetiky a ta hranice, kam až my se můžeme dostat tím vlastním učením. Teda jsem spíš představitel toho, že jaksi ta genetická podmíněnost má velký význam a ne vždycky jí můžeme chováním, způsobem života úplně ovlivnit.

moderátorka
Já bych chtěla zeptat, jestli tam nemocniční praxe a utrpení těch druhých, už jsme to trošku načali, je nějakým dobrým měřítkem k vlastnímu životu.

Pavel KOLÁŘ,
Určitě. 1 věc je, že tady je člověk v nemocnici neustále konfrontován, já to dávám do uvozovek – neštěstím nebo utrpením, ono to neštěstí, že se někomu něco stane nemusí být vždy neštěstím, to může mít určitým způsobem jiné vyústění. Takže ta konfrontace – to má velký vliv, ale myslím si, že důležité je pro život vůbec mít i ten vlastní prožitek, protože my máme tendenci vidět to utrpení jako když se díváte na film z války, tak to vidíte v té televizi, ale neumíte si ho autenticky představit a já si myslím, že člověk si musí třeba umět odepřít, mít určitou vnitřní disciplínu, kdy vás to bolí, nemůžete si jenom užívat těch dobrých věcí, musíte mít ten autentický prožitek z toho, že to utrpení trošku cítíte, jinak ho nepochopíte a jinak nikdy nejste schopná té lásky a oběti vůči druhému, protože bez toho prožitku to prostě nejde.

moderátorka
Omlouvám se, jestli se dostávám někam, kam nechcete, ale ta Bechtěrevova choroba, kterou vlastně máte, vede taky člověka tady tímto směrem?

Pavel KOLÁŘ,
Určitě. Tak je to velmi bolestivý, je to věc, která vás zužuje občas, ale prostě musíte se s tím naučit pracovat i emocionálně, protože každá bolest a hlavně chronická bolest, vždy vede k určité změně chování člověka a vede k určitým stereotypům, i v mozku – úzkost, strach, a tak dále. Proto ta vnitřní interpretace bolesti má značný význam k tomu, jak se i ta bolest bude chovat v organismu nebo jak se bude chovat i ta nemoc. Ono někdy stačí, aby člověku při bolestivém stavu jste dala špatnou informaci a už to vyvolá dramatické zhoršení.

moderátorka
Můžete být konkrétní?

Pavel KOLÁŘ,
Tak můžu. Třeba nedávno chodil ke mně jeden pacient, který měl obtíže, které vycházely z krční páteře, ale ty bolesti nebyly významné. Tam se zjistilo, že má degenerativní nález v té krční páteři spojený s takzvanou – ono se to jmenuje myelopatie, kdy je trošku zasažena už mícha, je tam otok. Byla diskuse, jestli by třeba se nezkusila nějaká rehabilitace a pak eventuálně se zvažoval ten operační výkon. No a on navštívil ale jiného kolegu, ten mu dál operační termín, já nevím asi za měsíc, a řekl mu, že je to nebezpečná věc, že může z toho ochrnout, že můžou mu začít bolesti nohou, ramen a rukou a brnění a že je to potřeba odoperovat. A on mi napsal za 2 dny, že se mu ten stav strašně zhoršil, že ho brní nohy, ruce a že má velké obtíže. Tak jsem mu napsal, ať přijde druhý den. On mi odpoledne napsal, že jel urgentně do nemocnice a že čeká na operační výkon. Přitom ten jeho stav se vyvíjel několik let a měl v té chvíli nějaký malý projev.

moderátorka
Ta psychika ho položila.

Pavel KOLÁŘ,
To je důležité si říci, ona ho velmi často nepoloží jenom psychicky. Ono kdyby jsme změřili to vedení těmi drahami, tak po určité době by došlo i k objektivnímu zhoršení toho nálezu. Subjektivní vnímání, hlavně v té emocionalitě, má i objektivní dopady pro vývoj  onemocnění, protože když máte úzkost, strach, tak se to spojený třeba s bolestí a dlouhodobou bolestí, tak se vám to projeví i v těch regulačních systémech. To znamená, změní se vám imunita, změní se vám hormonální aktivita, změní se vám vegetativní aktivita, a to všechno nějakým způsobem má potom objektivní dopady. A proto já jsem se prostě s tou bolestí taky musel nějak naučit žít a naučit jí interpretovat si v sobě, aby prostě jsem neonemocněl tou nemocí, abych neonemocněl úzkostí a s tím musíte se naučit pracovat. A dneska medicína je hodně o Evidence-based medicine, tak prakticky tyhlety funkce moc se s nimi nepracuje, naopak ta medicína má trošku ten opravárenský systém pohledu.

moderátorka
by zajímalo, jak jste se naučil pracovat s vlastní bolestí tak, abyste neonemocněli.

Pavel KOLÁŘ,
Nesmíte mít z ní strach. Nesmíte mít z ní úzkost. Musíte se s ní smířit a brát to, jak to je. A to je to, co jsme si řekli o té smrti. Prostě my se musíme umět smířit i s jistou smrtí, to je prostě určitá také filozofie, kterou si člověk musí nějak nastavit a naučil jsem se, že v určitých fázích prostě musím vysadit. Je to zajímavé, když člověk se pozoruje, tak najednou i moje myšlenky nebo určitý způsob emočního vnímání věcí mě upozorňují. Já jsem míval hodně často záněty duhovek, to patří k tomu onemocnění a já jsem to měl tak zhruba třeba 4× – 5× do roka a po určité době jsem našel takovou trošku cestu, kdy jsem jakoby cítil, kdy se to objeví nebo to přijde. A musím zaklepat, že teď 7 let se mi to skoro neobjevilo, ale cítil jsem to i na své emocionalitě, že najednou jsem začal cítit takový jakoby pocit křivdy a takový jakoby, že jsem měl myšlenky – pozor, přijde to, že se ti bude horšit ten stav a v té chvíli musíte prostě s tím něco udělat. Takže jsou chvíle, kdy prostě musím z té nemocnice taky odejít. Je to jeden i z důvodů, proč třeba dělám trošku s těmi sportovci, protože člověk přijde trochu na jiný myšlenky. Někdy se i vyspím. I když je to práce, tak mám i chviličku a čas pro sebe, ale naučit se s tím tlakem pracovat je někdy obtížné. A já prostě neumím říkat ne, takže spoustakrát mě to prostě tíží, že vlastně člověk ani někdy nemůže zvládnout, večer mám třeba tam 200 esemesek a telefonů já prostě nestačím na to ani odpovědět, protože vím, že by to bylo moc. Takže tu hranici si musíte taky najít, kam až můžete v tom psychofyzickém zatížení.

moderátorka
No a co se týče toho psychického zatížení a třeba i té bolesti nebo člověk si říká, nemůžu si dovolit tyhle emoce, protože mě zavedou někam, odkud možná už není ani návratu, ale kde se to dá vypnout?

Pavel KOLÁŘ,
Někdy to nejde, a to záleží také na typologii, každý máme trošku jinou chemii toho mozku a jinou míru té emocionality a ne každý je s tím schopen také pracovat. Vy mu musíte dát určitý klíč, jakým způsobem by měl s tímto problémem pracovat, ale samozřejmě někdy musíte si pomoct psychofarmakama, musíte si pomoct někdy těma lékama, prostě nezlomíte to volně a zvlášť, když je to dlouhodobý, když třeba vám vznikne bolest, tak na to velmi často je napojená neuropatická bolest, že ta bolest není už v tom místě, vy jí furt cítíte v tom zubu nebo vy jí cítíte furt v tom koleni, ale ona je víc už v tom mozku. Ne vždycky to můžete ustát. Ta hranice, kde použít ten lék a kde ještě to člověk zvládne, je taková hodně hodně široká. Já dneska vidím, že celá řada lidí, kteří prostě prožili nějaký traumata vnitřní nebo měli dlouhodobou bolest, která byla spojená s tou úzkostí, tak ono se to potom objevuje spontánně, že najednou tenhle ten úzkostný stav se projeví a tomu člověku začne bušit srdce, začne chodit častěji na záchod, začne mít tyhle ty somatické projevy, které ho potom vedou k tomu, že jde k urologovi, že jde ke kardiologovi a nikde se nic jakoby nenajde. A tady třeba my musíme využít i té medikace, ale zároveň je důležité, aby ten člověk to pochopil v tomto kontextu. Těch lidí, kde je somatizace, je celá řada. A myslím si, že další problém je třeba ta enormní dostupnost té medicíny, že to nás také vede k tomu, že se zabýváme každou malou bolestí a tím, že máme ještě ten internet a přečteme si k té malé každé bolesti co by to mohlo všechno znamenat, tak nás to prostě žene do těch obav, strachu a k tomu lékaři. A někdy to je kontraproduktivní a pro vývoj různých onemocnění to hraje velkou roli.

moderátorka
S novinářkou Renatou Červenkovou jste napsali knihu Labyrint pohybu. Je skvělá. Děkuju vám za ní. Mluvíte o svoji práci, o svém životě, o různých zážitcích, ale i o vaší profesi a vlastně lidé mohou díky tomu pochopit to, čím se zabýváte. Je něco, co jste do té knihy záměrně nedal nebo čemu jste se vyhnuli?

Pavel KOLÁŘ,
Tak za ten život člověk na spoustu příhod a různých příměrů, které asi by byly pro toho čtenáře hodně zajímavý i pikantní, ale já prostě takový nejsem, já to nerad tyto věci sděluju. Já jsem chtěl tou knihou spíš ukázat na nějaké vymezení toho našeho oboru, vůbec té práce, aby bylo o té rehabilitaci trošku lepší povědomí, protože to povědomí i stran třeba odborníků je často o tom, že se rozcvičuje koleno po menisku nebo že to je nějaký tělocvik nebo že to je naopak třeba někdy ještě šarlatánství ve smyslu nějakých alternativních forem. Takže já jsem chtěl přirozeným způsobem popsat vlastně čím se ta rehabilitace zabývá, včetně toho, že my musíme uvažovat a je to strašně důležité, aby jsme uvažovali i o tom, co se děje za dveřmi potom těch nemocnic. To znamená, když toho člověka propustíte, tak ho buď propustíte s tím, že se vyléčí ad integrum, že si zlomí sice ruku, ale prostě ono se to vyhojí a není funkčně omezen. Ale pak máte spoustu pacientů, kteří odchází z té nemocnice a mají takzvanou poruchu funkce, funkční omezení, takzvanou disability, takže s nimi je potřeba také pracovat, aby se ta péče, kterou vlastně jim tady v té nemocnici jste dali, aby se neztratila, aby ten člověk se dostal ke své rodině, mohl s tou rodinou normálně žít, mohl chodit do práce, tak aby ty podmínky měl takové, aby v tom životě mohl s tím handicapem nebo s tou disability prostě žít, a to považuju za strašně důležité, aby se provázal ten léčebný systém s tím sociálním a pracovním.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.