Jak zvládat nejistotu života v karanténě?

foto: Studio Cl Art / Photl.com

Strach a opatření proti koronaviru se mohou podepsat na našem duševním zdraví. Rodiny, které se vídají ve všední dny často jen letmo ránu a večer, spolu teď tráví mnohem víc času, než je obvyklé. Humor a nadhled mohou pomoct, ale nedají se naordinovat. Jak se se současnou situací vyrovnávají ve světě? A co radí rodičům i dětem psychoterapeuté? Na to se zaměřuje dnešní Zaostřeno v reportáži ČRo Plus.

Herec, scenárista a spisovatel Zdeněk Svěrák spojil v březnu své síly s Jaroslavem Uhlířem a veřejnoprávními médii. V akci organizované spolkem Piána na ulici se snažili symbolicky rozezpívat v jednu chvíli společně co nejvíce lidí.

Například Jimmy Fallon, velmi populární moderátor večerního pořadu The Tonight Show, zpovídá své hosty po internetu. Program tohoto jména už běží nepřetržitě od roku 1954, ale takhle improvizovaně se ještě nikdy nevysílal. A podobným způsobem se snaží udržet dobrou náladu i mnohé jiné hvězdy mezinárodního i národního dosahu. Potřebu udržet humor a nadhled zdůrazňují psychoterapeuté po celém světě. Legrace se samozřejmě nedá naordinovat, ale rodiny by se měly aspoň snažit navodit situace, které s větší pravděpodobností dobrou náladu můžou přinést. MUDr. Vladislav Chvála je lékař a rodinný psychoterapeut ze Společnosti psychosomatické medicíny.

Vladislav CHVÁLA, lékař a rodinný psychoterapeut ze Společnosti psychosomatické medicíny
Humor je senzační způsob, jak se dá zlehčit nebo vydržet těžká situace. Ale na to není každý nadán nebo nejsme všichni nadáni. Ale všimněte si, jak rychle se začaly šířit po webu nebo po sítích sociálních fóry nejrůznější a jak ten náš speciálně českej národ, nevím, jestli to dělají ostatní, jak je velmi vtipnej, když je zle. A bylo to tak vždycky. Takže se taky zase znovu to objevilo. Ale to může být i v rodinách. A myslím si, že tam, kde je příliš úzkosti, tak ten humor jako vázne, nejde to a je potřeba ho jako zkusit zvednout. Může to být opravdu tak, že se začneme dívat na komedie nebo že že v tom volným čase vyhledáváme hry, při kterých je možno ten humor zařídit nebo zvedat, a staráme se to, aby to tak bylo, aby se tam obracely věci v to lepší, v tu lepší stránku nebo aby ten humor vznikal.

moderátor
Manželka MUDr. Chvály je klinická psycholožka Ludmila Trapková. Doplňuje, na co by si ale v téhle souvislosti hlavně rodiče měli dávat pozor.

Ludmila TRAPKOVÁ, klinická psycholožka
Abychom si nepletli humor s takovým povrchním vtipkováním nebo s takovou jako podivnou srandou, především s ironií, protože humor je takovej hladivej, spojuje, odkrývá smysl těch situací, nadlehčuje, děti mu rozumí samozřejmě. Kdežto ironie je pichlavá, je útočná, dětí jí nerozumí, zraňuje je a bývá to v takových těch situacích, kdy se dospělí baví na úkor dětí a nenapadne je, že děti to špatně snáší.

Vladislav CHVÁLA, lékař a rodinný psychoterapeut ze Společnosti psychosomatické medicíny
Za ironií je schovaná zlost obvykle. To je spíš nástroj, který se využívá v mužských skupinách, kdy vzájemně se podporujeme takovým jako žertovným žertováním a zlehčováním. Takto to je ta ironie. Ta se pro děti nehodí. To je pravda.

Ludmila TRAPKOVÁ, klinická psycholožka
Jo, mezi chlapama je to príma. Dokonce já to ráda sleduju. Když se chlapi špičkujou, tak je to, jako když šermujou. To je v pořádku. To tam dokonce patří. Ale upozorňuju na to, že si někdy otcové neuvědomují, že ironické poznámky odstrkávají děti. Místo aby si je přitahovali k sobě, tak tou ironií si je odstrkávají.

moderátor
poslechněme si pár doporučení, které mají globální platnost. Aiysha Maliková je klinická psycholožka ze Světové zdravotnické organizace.

Aiysha MALIKOVÁ,
Řeč není jen o pandemii COVID-19. Lidé na celém světě čelí obavám a strachu. Proto je snaha o zachování duševní rovnováhy a zdraví velmi důležitou součástí opatření v boji proti koronaviru. Ze zkušeností víme, že v ohrožení se často mentální stav populace zhoršuje a začnou se ve větší míře vyskytovat duševní poruchy. Lidé, kteří jsou k nim náchylnější a hůř zvládají stres, obvykle mají predispozice k takovým problémům. Zneužívají návykové látky nebo jsou jinak zranitelní. Proto mluvíme nejenom o potřebě ochrany proti COVID-19, ale také o prevenci před stresem a strachem.

moderátor
Svým způsobem není v téhle situaci naším problémem nedostatek informací, možná spíš jejich přebytek a to, že se nedají vždycky oddělit ty věrohodné od nevěrohodných.

Aiysha MALIKOVÁ,
Tuhle věc často uslyšíte opakovat, ale je velmi důležité, abychom si ji dál připomínali. Strach a znepokojení jsou součástí normální reakce na takovou situaci, jakou prožíváme. Strach způsobuje mnoho různých věcí, ale také nepravdivé informace a fámy. To obojí zhoršuje pocit ohrožení. Proto neustále opakujeme, aby se lidé řídili fakty, které strach minimalizují. Takové informace se dají získat z důvěryhodných vědeckých zdrojů, jako je Světová zdravotnická organizace nebo také úřady ve vaší zemi zodpovědné za veřejné zdraví.

moderátor
Klid, rozvaha a jasná hlava jsou podle Světové zdravotnické organizace klíčové.

Aiysha MALIKOVÁ,
Účelem strachu je, abychom byli v bezpečí a podnikali kroky, které nás v bezpečí udrží. Problém je v tom, že nás někdy může vést k činům a chování, které nás samotné a jiné lidi v našem okolí v konečném důsledku ohrozí. Strach například vytváří stigma a vede v některých případech k panice. Může nás vést třeba k tomu, že věnujeme přehnanou pozornost zprávám, které nás zneklidňují. Jinými slovy strach je přirozenou reakcí, která nás má chránit, ale současně může vést k opaku. Proto je tak důležité, abychom se zamysleli nad tím, jak strach zvládat.

A tohle platí zvlášť pro rodiče.

Aiysha MALIKOVÁ,
Děti mohou zažívat stres a to se projevuje mnoha různými způsoby. V některých případech se snaží udržet stále ve vaší blízkosti a skoro se na vás, jak se říká, lepí. Jiné mohou být prostě smutné, plakat častěji nebo se stáhnout do sebe. Když jsou citlivé a opravdu znepokojené, mohou se i v noci pomočovat. My se snažíme doporučovat, aby rodiče dětem věnovali co nejvíce pozornosti a času, lásky, aby je utěšovali, když takové příznaky projevují. Ale nezapomínejme, že děti jsou velmi inteligentní a vnímavé. Vycítí, když se něco mění a je jinak. Samozřejmě si všímají toho, když třeba pracujete najednou z domova, že jsou zavřené školy a podobně. A to vede k tomu, aby kladli otázky. A my doporučujeme rodičům a všem, kteří se o děti starají, aby k nim byli tak otevření a pravdomluvní, jak jen je to možné. Děti potřebují jasné a srozumitelné informace formulované s ohledem na jejich věk, aby se zorientovali a věděli, co se děje. A i v jejich případě platí, že důvěryhodná fakta minimalizují strach. To je pravidlo, které se vztahuje na všechny generace bez ohledu na to, jestli jste dítě nebo rodič. Jestli jste v situaci, kdy musíte trávit hodně času doma a děti nechodí do školy, doporučujeme udržovat co nejnormálnější zvyklosti a rozvrh. A jestli to nejde, vytvořte si nový časový rozvrh, ve kterém bude jasně oddělený čas na hru a na učení, když to jen trochu půjde.

Ok moderátor
Tolik doporučení klinické psycholožky Aiyshy Malikové ze sídla Světové zdravotnické organizace v Ženevě. Situace, kterou prožíváme, je naprosto výjimečná. Říká se, že od druhé světové války naše společnost opravdu nic podobného neprožila. Dá se z vašeho pohledu najít v historii nějaký podobný příklad toho, kdy tolik rodin trávilo najednou tolik času pohromadě, tak jak to prožíváme teď?

Ludmila TRAPKOVÁ, klinická psycholožka
Zdá se mi, že ještě před nedávnem to byl naprosto přirozený stav, že rodiny žily tam, kde rodiče pracovali. Teprve někdy před technickou nebo technickou revolucí se stalo, že byli nejdřív odsáti otcové a během dvacátého století potom byly odsáté nebo jsou odsávány i matky. Takže mně se zdá, že to je vlastně hodně nepřirozený stav a že jsme si ještě na to, jak jsou rodiny prostorově od sebe oddělené i časově, tak že jsme se na to nemohli ještě adaptovat.

Vladislav CHVÁLA, lékař a rodinný psychoterapeut ze Společnosti psychosomatické medicíny
Já bych dokonce řekl, že z hlediska dlouhodobýho pohledu na vývoj rodiny a na její funkce byla spíš výjimečná ta situace, že rodiny sice spolu přespávaly v jednom bytě, ale vlastně skoro celý den se neviděly. To bylo výjimečný. Ta společnost před epidemií vlastně se chystala se ubavit k smrti a ta epidemie zastavila v první řadě ten zábavný průmysl.

Ludmila TRAPKOVÁ,
No ještě taky to mělo výjimky, že totiž těmi výjimkami byly války. Jakmile nastala válka, začala válka, tak odešli z rodin muži a otcové a synové. No a kdo se staral o život, to byly ženy. A během toho dvacátého století si myslím, že ty 2 světové války to naprosto rozstřílely, že teda jsme se naučili žít na velkém prostoru, že se opouštíme na poměrně dlouhé časové úseky, což dospělým může i prospívá, to může být fajn, ale myslím si, že dětem to neprospívá. Děti potřebujou mít rodiče nějaký minimální čas pro sebe blízko, nejen aby s nima mluvili někde po telefonu, ale aby s nimi prožívali přítomnost.

moderátor
Já když vás tak poslouchám, tak mi přijde, že vlastně teďka se vracíme díky té vykloubené situaci k něčemu, co je docela přirozený stav pro rodinu. Chápu to dobře?

Vladislav CHVÁLA,
Z hlediska té psychosomatiky my jsme kdysi zavedli pojem ‚hypokairosa‘, nemoc z nedostatku času typu Kairos. To je ten čas, který je určený k něčemu, kde je potřeba vyčkat, až se věci naplní. A to je ten čas, který nezbytně děti potřebují. My vídáme mnoho nemocných dětí, protože nemá nikdo s nima čas ten Kairos s nima trávit a oni ho hrozně potřebujou. Dokonce známe rodiny, který se díky tý nový krizi vlastně uzdravily, protože jsou najednou doma.

Ludmila TRAPKOVÁ,
Měla bych příklad. Chodila ke mně rodina s holčičkou, která snad od jednoho roku měla takzvané periodické horečky. To znamená, že každých 14 dní měla vysokou horečkou vyčerpávající. Když jsme si to prohlíželi, teď nebudu zdržovat, tak bylo jasné, že má málo maminky a že prostředí v té rodině je takové, že si to maminka nemůže dovolit, aby s ní ještě v tomhle tom věku trvale nebo aspoň tak často, jak ta holčička potřebovala, aby jí měla. Tak jsme o tom mluvili. Ty rodiče byli bezvadní, dobře si to uvědomovali, ale prostě nešlo to zařídit. A teď mi volali, že nepotřebují další sezení, protože holčička už 2 měsíce horečku nemá. Prostě jednak to začali zařizovat, to, co bylo potřeba, ale teď je s ní maminka zavřená, protože nechodí do práce a je s ní pořád. A teploty zmizely.

moderátor
Vy se zabýváte psychoterapií a psychosomatikou. Předpokládám, že pomáháte lidem, kteří mají nějaké problémy. Jak pracujete teď? Dá se pomáhat i na dálku?

Ludmila TRAPKOVÁ,
To je moc zajímavá otázka i pro mě. Když jsme začínali, tak jsem byla naprosto zoufalá, protože tím, že jsme začali pracovat online, tak se mi úplně uřízla poprvé v životě v mé práci celá neverbální součást mé práce. Když pracuju s malými dětmi, tak je jako se zvířaty. Ty děti mi napovídají pohybem, tím, co dělají, tím, že já je můžu pořád sledovat, a tak. A to platí teda i u dospělých. Takže zmizí výraz obličeje, když ten člověk mlčí, tak já nepoznám, jestli mlčí, protože přemýšlí, anebo protože pláče, nebo že má slzy v očích. V telefonu se to vůbec neobjeví a na tom Skypu, nebo když my používáme Zoom, tak na té obrazovce vidím hrozně malou část té skutečnosti, tý interakce, se kterou samozřejmě pracujeme, a zmizí celá ta vrstva, která je nevědomá nebo podvědomá, a na kterou taky nevědomě a podvědomě reagujeme. To znamená, že ta technologie se staví mezi mě a toho pacienta, nebo mě a tu rodinu. A jak známo, když se mezi nás někdo postaví, tak to může znamenat obojí – buď nás to spojuje, a ta technologie nás opravdu spojuje, anebo nás taky rozděluje. To znamená, tak jak jsem to říkala, že spousta aspektů té interakce je odříznutá. Trochu jsem si říkala, že si připadám jako slepec.

Vladislav CHVÁLA,
To musím potvrdit, že je podobné ale, i když se pracuje v rouškách. Takže my jsme začínali s těma rodinama nejprve pracovat v rouškách a to nevidíte 2/3 obličeje. A tam platí totéž. A na tom se dá ukázat, že ta nejpodstatnější složka tý naší práce, a opravdu léčíme nemoci nejrůznějšího druhu, tak je především v té komunikaci a ta je z velký části neverbální. To je hodně důležitý.

Ludmila TRAPKOVÁ,
My rozeznáváme v té naší práci takzvanou komunikaci a metakomunikaci. Komunikace je to, co se říká, a metakomunikace je to, co se ukazuje, a velmi často si to ani neuvědomujeme, že to ukazujeme. A když se rozjíždí ta komunikace s tou metakomunikací, to znamená, že člověk něco jiného říká a něco jiného dělá nebo myslí, tak tam bývá ten zádrhel a tam obvykle ten organismus potom tvoří nějaké příznaky.

moderátor
Ono se teď o tom mluví a píše často v nejrůznějších médiích, ale přece jenom opakování je matka moudrosti. Jaká byste měli základní doporučení hlavně pro rodiče, aby udrželi doma dobrou atmosféru?

Ludmila TRAPKOVÁ,
No já bych nejdřív řekla, že v těch rodinách, kde je samozřejmý řád, tak ty nepotřebují radit. Ty prostě dělají jenom to, co umí, a jsou v pořádku. Potíž je v tom, že v posledních desetiletích se řád v rodinách rozvolnil. Tak jak všude mizely hranice, tak se rozpouštěly hranice i rodinné a vnitrorodinné, a to z našeho hlediska není nic dobrého. Takže v rodinách si dopřávali, řekla bych, pouhou svobodu bez sebeomezování nebo málo omezování. Děti se nevedly k omezování. Říkáme tomu, že se jim nedávaly hranice. A to teď, když jsou na malém prostoru nějakých malých bytů, tak to samozřejmě začne dělat potíž, protože ta svoboda…když všichni chtějí mít svobodu, tak to vytváří velký chaos. Takže když se ptáte na to, co bychom doporučovali, tak aby se v tom malém bytě nebo na tom malém prostoru, kde jsou uzavření, tak aby si víc dávali pozor na takzvanou teritorialitu. To znamená, jako kdyby tam byli psi, tak psi si budou vyštěkávat hranice, co je kterého psa, a když se ty hranice najdou, tak se uklidní. A to samé platí pro ty rodiny. Takže by mělo bejt jasný, kdo který kout, když nemůže mít každý svůj pokoj, tak který kout nebo který stůl, která židle koho je, aby mu tam nechodili ostatní.

Vladislav CHVÁLA,
Já si myslím, že to je úplně stejná situace jako jakákoliv jiná nouzová situace. A tam je potřeba, aby se někdo ujal velení, někdo založil pravidla a ty pravidla vyžadoval a dodržoval. A to si myslím, že měl by to být…nebo čekal bych to od mužů. I když je to trochu problém, protože v domácnostech často velí ženy, protože to je často jejich teritorium vlastně. Takže asi se ta dospělá dvojice musí domluvit na tom řádu spolu a pak na tom trvat. A děti to jenom budou dodržovat. Oni do toho vklouznou docela snadno.

moderátor
My sice teď známe nějaké oficiální, řekněme, úřední termíny, dokdy určitě budou ta výjimečná opatření platit, ale nevíme, jestli se pak zase neprodlouží. Není právě tahle ta nejistota, to, že vlastně nevíme, jak dlouho takhle máme fungovat, tím, co většinu lidí a rodin deptá nejvíc?

Ludmila TRAPKOVÁ,
Já bych hledala odpověď v normálním životě ještě před epidemií. V normálním životě přece platí, že zažíváme jistotu i nejistotu. A ta nejistota teda je normální součástí života. Zase bych chtěla upozornit na tu normalitu. Ale je pravda, že jsou to polarity, že se pořád, aniž se o to staráme, tak se nějak vyvažují. A když je moc stability, tak to nebývá v pořádku. Zvlášť se to stabilizuje za cenu nějakýho příznaku tak, jak my to známe v těch nemocných rodinách. Na druhé straně zase když té nejistoty je moc, tak hrozí až panika a taky to není funkční. Takže jde o to vyrovnávání. A když té nejistoty je teď v současné době víc, tak je potřeba spíš to vyrovnávat směrem k té stabilitě. To znamená, že dělat věci, o které se můžu opírat. V těch rodinách typicky to znamená dělat věci pravidelně, pravidelně vstávat, pravidelně chodit spát, pravidelně jíst, společně stolovat. Jakmile si dopřejeme takovou tu „cochcárnu“, bych ráda řekla, tak vzniká chaos, který tu nejistotu zvyšuje, ne že by ji usnadňoval.

Vladislav CHVÁLA,
Já chci dodat, že celkově ta nejistota je jako samozřejmě v základu celé té naší situace. A my fakt nemůže vědět, kdy to skončí, protože těch faktorů, pro který se musí dodržovat teď ta nutná sociální izolace, tak je příliš mnoho, a nevíme, kdy to přestane. To je pravda. Ale já jsem přesvědčenej, že pokud zůstane to riziko, že to jenom přečkáme a zase bude potom pokračovat stejně, to je poměrně veliký, a naším úkolem podle mě teď je hledat prohloubení tý naší existence. To znamená využít tý krize k tomu, abychom se víc zamysleli nad naším životem, víc zamysleli nad tím, jak ho řešíme, jak ho trávíme, co děláme dobře, co neděláme dobře, uspořádat si naše věci. Vlastně využít ten čas na mnohem důležitější věci než jenom čekání, až to přejde. To si myslím, že to riziko je teďka v tom, že část populace nebo většina populace bude jen čekat, až to přejde, až jim dovolí někdo, aby mohli chodit jako do těch zábavných parků a do ulic a do hospod, ale to není přece podstata té naší existence. Má-li být jako ta krize současná něčím užitečná a dobrá, aby měla taky nějaký dobrý výsledek, tak si myslím, že by měla vést k prohloubení toho našeho vědomého života, způsobu života. Pokud se nad tím nedokážeme zamyslet a pokud ho nevyužijeme k takovému prohloubení, tak si myslím, že to jenom možná přečkáme. A ta úzkost, kdy to skončí nebo kdy budeme moci ven, tak bude jenom čekáním, a možná fakt marným.

Ludmila TRAPKOVÁ,
Někteří lidé to čekání naplňují takovými těmi tragickými scénáři daleko do budoucnosti. To je jenom znejisťuje. Když mluvíme o tom, jak zvládat tu nejistotu, tak já tomu říkám dívat se pod nohy. Jestli někdo měl tu zkušenost, že by běžel kamením, kde pořád vám hrozí, že zakopnete, že spadnete, tak se přece nikdo nedívá po té cestě daleko dopředu, ale dívá se jenom pod nohy na ten další kámen, kam má přeskočit. Tak to je podobné. Takže bych nehledala…netrávila čas tím, že budu vymýšlet různé varianty strašlivé budoucnosti, ale dívala bych se na dnešní den, na zítřejší den, co dělat za týden maximálně a jak jsem řekla, tak se starat o ty dobré stereotypy. To znamená, o to, co platilo i předtím a co bude platit i po té epidemii.

moderátor
Technologie a internet dnes umožňují, abychom byli v kontaktu nejenom my takhle na dálku, ale i jako rodiny, často na opravdu velké vzdálenosti po celé planetě. Je to z vašeho pohledu převážně pozitivní faktor? Asi to těžko může nahradit fyzickou blízkost rodiny.

Vladislav CHVÁLA,
Jak říkáte, těžko to nahradí, ale musím říct, že my jsme generace, která nějak s tím moc nebyla sladěná, nebo nejsme ti, kteří by to nadšeně vítali tyhle ty technologické možnosti. Mnohem raději vítáme návštěvu přímo doma. Ale sami jsme překvapený, jak je to potřeba, jak je to dobře, že nakonec vlastně máme už ty sítě tak dobře rozvinutý, že tyhle kontakty jsou velmi běžné a opravdu dokáží simulovat tu přímou blízkost. Včera jsme si takhle telefonovali s vnučkami a myslím si nebo rozhodně nás to potěšilo podobně, jako kdyby nás navštívily. Tak já si myslím, že to simulovat může. Problém by byl, kdybysme si řekli, ono to stačí a nemusíme už dělat nic jiného. Protože to by se nám taky mohlo stát, že vlastně vyústí ta krize v jakousi izolaci všech, že každý už se bude pro jistotu bát a navykne si na tu samotu. Koneckonců je spoustu lidí, kteří tráví čas na internetu už dávno před tou krizí, už dávno předtím žili internetem, celé noci hrají hry nebo tam konzumují sex nebo nakupují. Vlastně se už nehnou ani z domu. Tak byla by škoda, kdyby ta populace byla tímhle jako postižená jako následek tý krize současný. Ale to, že se to dá využít pro dobrou komunikaci uvnitř rodiny, to si myslím, že dá, že to je dobrý.

Ludmila TRAPKOVÁ,
No mně se zdá, že by ty technologie mohly pomáhat rozšiřovat tu zkušenost a tu možnost osobního kontaktu, ale neměly by ji nahrazovat. To určitě ne.

moderátor
Uzavírá dnešní Zaostřeno klinická psycholožka Ludmila Trapková. Slyšeli jste také jejího manžela MUDr. Vladislava Chválu, který se zabývá psychosomatickou.

Vysílání Českého rozhlasu Plus

(Visited 2 times, 1 visits today)

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.