V některých zemích se para sportovci mohou živit výhradně sportem. To je zásadní rozdíl mezi námi a odráží se to i na výsledcích.
„V Česku je para sport rozdělen do příliš mnoho subjektů a institucí. Na sportovce pak zbude jen minimum peněz,“ posteskl si Patrik Hetmer, zrakově handicapovaný lyžař z Luhačovic, bronzový medailista v obřím slalomu na MS 2015 a účastník paralympijských her z let 2014 a 2018.
„Pět nebo šest svazů pro hendikepované mi přijde opravdu zbytečné. Nevím proč by sportovci neměli být sdruženi pod jednou centrální organizací,“ dodává Hetmer, který se živí jako učitel na základní škole Emila Zátopka ve Zlíně.
– Jaké jsou v Česku podle vás podmínky v paralympijském sportu?
Řekl bych, že se pomalu, ale jistě zlepšují. Nebo bych tomu alespoň rád věřil. Nemůžeme se rovnat se zeměmi, kde do para sportu investují stejné peníze jako do toho klasického. U nás se jedná stále o amatérskou či poloprofesionální úroveň, co se podmínek týče.
– Proč jsou zahraniční soupeři často profesionálové a v Česku tomu tak není?
V některých zemích mají para sportovci takové programy, že se mohou živit výhradně sportem. Pobírají plat a mohou se naplno věnovat přípravě. To je zásadní rozdíl mezi námi, a právě těmito zeměmi. A odráží se to logicky i na výsledcích.
– V čem je podle vás v Česku problém a co byste navrhoval změnit?
V Česku je para sport rozdělen do příliš mnoho subjektů a institucí. Než se peníze, které by měly být investovány do sportovců, dostanou k nim, zbyde jich minimum. Pět nebo šest svazů pro hendikepované mi přijde opravdu zbytečné, nevím, proč by sportovci neměli být sdruženi pod jednou centrální organizací.
– Jak se u vás projevuje zrakové postižení? Kolik toho vlastně při lyžování vidíte?
Moje zrakové postižení je zúžené zorné pole na čtyři stupně v obou očích, mám takové trubicovité vidění. Při lyžování vidím většinou půlku svého traséra. Dívám se mu na nohy, abych viděl, jak s nimi pracuje a reagoval na to. Dorozumíváme se pomocí interkomu. Trasér mi pomocí něj říká, co se na trati děje a jaké jsou změny rytmu.
– Jak je lyžování při zrakovém hendikepu nebezpečné?
Záleží, jak se to kdo naučí, ale pokud má člověk dobrého traséra, na kterého je zvyklí a stoprocentně mu důvěřuje a ovládá techniku, tak si myslím, že je to relativně bezpečné. Zranění při lyžování přichází u handicapovaných sportovců stejně jako těch zdravých.
– Máte někdy strach, když stojíte na prudkém kopci a máte vyrazit na sjezd?
Strach ne, ale respekt ano. Zvlášť z rychlosti. Snažím se s tím pracovat a je to hodně o zvyku. Čím víc trénuji rychlostí disciplíny a dostávám se ze své komfortní zóny, tím je to pro mě pak v závodě jednodušší.
– Co vás na lyžování nejvíce baví?
Jednoznačně atmosféra závodů a taky to, že se díky lyžování dostanu do různých koutů světa. Taky parta lidé, kterou tam máme. Ať už trenér, trasér nebo můj táta, který nám se vším pomáhá. Baví nás to a užíváme si to.
– Před dvěma lety vám lékaři objevili cystu na slezině. Jak jste na tom dnes zdravotně?
Dnes naštěstí dobře. Před dvěma lety mi lékaři museli slezinu odoperovat, byl to docela složitý zákrok, ale nemám žádné následky. Jediné, co si musím víc hlídat je životospráva. A další nevýhodou je snížená imunita, ale zatím to opravdu nijak nepociťuju.
– Jaký je váš vztah k běhání? Běháte v tréninku často?
Vztah k běhání mám velice kladný, a to i proto, že když neběhám tak tloustnu. Nevadí mi ani dlouhé tratě. Rád běhám v přírodě za jakéhokoli počasí. Nejsem vyznavačem běhání na ovále. Delší výběhy do přírody na čerstvém vzduchu jsou ideální.
– Jak se vám běžel letošní Run Tour/Jak jste se na něj připravoval?
Na Run Tour jsem se nijak zvlášť nepřipravoval. Mám rád závody a jejich atmosféru, to mě vždycky nakopne. Jinak se připravuju tak, že prostě a jednoduše běhám.
– Spousta lidí se učí lyžovat v pozdějším věku a přirozeně z toho mají strach. Co byste jim poradil?
Základ je najít si dobrého instruktora, který se vám bude intenzivně věnovat a naučí vás od začátku správnou techniku. Pokud je člověk samouk, pohyb se nenaučí správně a pak se to o to hůř odbourává. Stačí pár hodin s kvalitním instruktorem. To je podle mě ta nejlepší investice.
Martin Břenek
Zlínský deník
Přidejte odpověď