Jak odpustit a omluvit se

ilustrační foto: TimWilson / Flickr.com

Zdravotně postiženého lze snadno slovem zranit. Důležité je umět se omluvit i odpustit. Ve vysílání Českého rozhlasu Dvojka byla ve studiu hostem Poradny Dr. Kateřina Cajthamlová.
moderátorka
v dnešní Poradně máme velké téma, jak odpustit a omluvit se. Zmínili jsme tady takovou věc, která se často říká, že odpustit umíme ale zapomenout ne. Platí to?

Záleží, jak u koho a já bych řekla, že tohle je spíš ženské heslo, protože ženy jsou takové ty tradiční, které si pamatují. Je to otázka jednak struktury mozku, jednak pohlavních hormonů a jejich vlivu na mozek, zatímco muži tedy mají úžasnou záviděníhodnou vlastnost, oni umějí zapomínat. To my ženy moc neumíme, ale myslím si, že když to člověk trénuje tak umí zapomenout.

moderátorka
Když to trénuje, znamená to, že je dobré umět zapomenout?

CAJTHAMLOVÁ,
Určitě. Ono je totiž několik stavů mysli, které vám úplně naruší psycho pohodu. Jednak je to pocit křivdy, pak je to pocit nespravedlnosti, pocit ponížení, ale taky je to pocit viny a pocit studu. A úplně nejhorší údajně pocit bezmoci. To znamená, že já mám vztek a zároveň mám strach s tím něco dělat. A ocitnu se v klinči. A tam je právě na čase přehodnotit, změnit významy a odpustit. Ono to slovo v češtině je moc hezký, protože ono to znamená vlastně pustit, protože lidi si držej to ublížení a teď významy, co mi to udělala, to já si na něj budu do smrti pamatovat. A potom za chviličku zatím jde pomsta, a to je věc, která člověku ublíží hrozně moc. A každé odpuštění je vlastně náprava vztahu. A já osobně se domnívám, že úplně nejtěžší je odpustit sám sobě.

moderátor
Co by člověk měl sám v sobě umět odpouštět?

CAJTHAMLOVÁ, dietoložka
Já myslím, že člověk by si měl fandit. Měl by být svůj nejlepší kamarád. Měl by sám vůči sobě být kapáneček trošku jako hodnější než…

moderátor
Tolerantní k sobě.

CAJTHAMLOVÁ, dietoložka
Tolerantní ano. Mně se moc líbí, co říká pan prof. Höschl. Ten vlastně říká, že každý den si máme dělat 3 a 3. Jako 3 nějaké věci, které bychom udělali nejlepšímu příteli si máme udělat jako sami sobě a to je krásná věc, protože jako víme, co těm druhý, prostě nevyžádané rady, nevyžádaná pomoc. To všechno moc pěkně umíme ale udělat sami sobě a udělat si tu radost. No a po tom si vlastně udělat takové 3 jako vývojové věci to znamená jako co bychom chtěli dosáhnout. A on říká, že bychom si to měli psát. Já si myslím, že to je přesně, tak bychom to měli mít. Myslím si že česká společnost je trošičku příliš kritická, trošičku taková jako zabšklá kapáneček. Já teda nemám ráda generalizace, ale když se projedete městskou hromadnou dopravou, tak prostě každej se tam tak nějak divně tváří, takže já si myslím, že bychom se měli učit odpouštět a my máme za sebou tak složitou historii a je tedy, řekla bych co odpouštět jakože bychom jako národ nebo jako lidé bychom měli odpouštět. Ono to strašně uleví.

moderátorka
Umíme se my lidé omlouvat, nebo to vnímáme jako slabost?

já jsem měla asi velkou výhodu, protože já jsem odmalička dostala školení v tom, jak se člověk má omlouvat. A říkalo se, že moudřejší ustoupí a že omluvit se rozhodně není slabost ale, že je to známka určitého nadhledu a odstupu a mít schopnost mít nadhled, odstup, nebrat věci osobně, nevytvářet si domněnky, a nebýt přecitlivělý a vztahovačný to se všechno považovalo jako za klady. A dědeček pamatuju si, že mi říkal, že se to stupňuje. Podle toho, jak moc nám nějaké věci opravdu vadí. Takže když nás někdo nespravedlivě osočí, že jsme něco řekli, co jsme neřekli, tak je zbytečné se začít hádat ale je dobré říct aha, tak to asi došlo k nedorozumění, tak odpusť. Dneska se říká „sorry“ jako. To je vlastně ten úplně nejvíc nezajímavý způsob odpovědi, kde jako „tahni“, „dej pokoj“ nebo něco takového. Pak je druhý stupeň, a to je, „omlouvám se“. Ten funguje preventivně. Já se mohu omluvit, když někam přijdu pozdě, ale musím zavolat dopředu, že přijdu pozdě a mluvím, mluvím, vysvětluju, abych řekla, proč vlastně. Zase, když to ten člověk nepřijme, no tak to nepřijme, ale já jsem mluvila, já jsem se to pokusila vysvětlit a já jsem žádala pochopení. A nemůžu se zbláznit, že on prostě nic. Pak další stupeň, a to je, když je nám něco fakt líto, tak řeknu „je mi líto“ a tam dědeček radil, že musí taky říct „je mi to líto, jak to můžu napravit“ .A teď dědeček říkal ale bacha jsou lidi, kteří jsou zlí a oni, když vy něco uděláte a řeknete, jak to můžu napravit oni to vnímají jako slabost a dědeček říkal, „a dají vám to sežrat“. Takže já třeba zapomenu nakoupit a řeknu, jak to můžu nahradit, což logicky běžím na nákup, ale pokud ten člověk řekne ode dneška mi budeš nakupovat každý den. Tak na to řeknu „sorry, to ne teda“.
moderátor
To se ani nedivím, ale když ty dva titulky tedy to omlouvání se o odpuštění propojíme, je odpouštění snazší pokud mu předchází ta omluva od někoho? Já jsem prostě na někoho naštvaný, někdo mě ranil, on se omluví a pro mě pravděpodobně bude snazší mu potom odpustit. Tedy, jestli ty 2 věci jdou naproti?

CAJTHAMLOVÁ, dietoložka
Jak, kdy ty 2 věci si jdou naproti a na omluvu i odpuštění musí být dobrý čas a správný způsob a prostě dobrý smysl. Všechno tohle a samozřejmě odpouštění a omlouvání napravuje vztahy a pokud ty vztahy jsou nenávratně poškozeny je možné, že jediný komu můžeme odpustit jsme my sami, že jsme takhle dlouho byli ve vztahu, který prostě není k ničemu. Zase u těch věrných lidí tam vlastně ani není potřeba se moc omlouvat a tam je odpuštěno dopředu, říká se tomu bezpodmínečná láska. A tam těch omlouvání se a náprav je většinou jako docela hodně a ty lidi to dělají rádi.

moderátorka
Je dovedností i to umět přemýšlet předtím? Vy jste zmínila totiž to co vám říkal váš dědeček. Mě třeba táta, když jsem byla malá říkal, že mám 3× přemýšlet nad tím co řeknu, protože slova se nedají vzít zpátky a velmi dokážou ublížit. Mohli bychom přiřadit i tuto dovednost do toho ranku, o kterých mluvíme?

impulsivní jednání a slova řečená ve zlosti, ano to říkal dědeček to si radši ukousni jazyk. Jenomže to zas pak bychom neříkali vůbec nic. Ano, já si myslím ano slovo jako šíp a je to fakt šíp. Někteří lidé používají brokovnici, že těch slov je příliš mnoho, ale ten šíp pokud je mířený a jde opravdu na to citlivé místo a je zatím záměr, no tak z toho nekouká moc, že ta omluva bude jako doopravdy asi, protože tam už je vidět zášť. Zášť je takové staré české slovo. A zášt je moc ošklivá věc. To znamenám tam to se ale pozná. Další co je docela složité odpouštět je ironie, dvojsmysly. A říká že pokud si děláme legraci tak je ideální sam ze sebe, není dobré dělat legraci z někoho druhého. A pamatuju si na krásný takový praktický příklad toho, jak vlastně musíme být opatrní, protože to co platí pro nás, co nám je jedno, co my považujeme za legrační, nebo co my považujeme za odpustitelné, to vůbec nemusí být pro druhé lidi takové. To znamená odpuštění má i rituální složku, má i kulturní složku. A tady platí, že informace je nepřenosná a pocity jsou nesdělitelné. Čili, jestli se někdo cítí poraněn, tak by bylo moc hezké mu to ošetřit bez ohledu na to, že my jsme nechtěli mu ublížit.

moderátor
Když jste nám před chvílí předestřela tu škálu, o které mluvil dědeček, tak možná něco podobného zažívá i Julie, která píše. Moje tchyně mi neustále nějak škodí, když jí to řeknu, no jo, poslouchejte. Když jí to vytknu, tak řekne, procedí spíš mezi zuby, že se omlouvá ale pokračuje v tom dále. Proto už jsem na slovo, omlouvám se docela alergická. To slovo úplně ztratilo význam právě tímto používáním. Ani takové slovo asi není třeba nadužívat právě proto, aby neztratilo význam?

CAJTHAMLOVÁ, dietoložka
Říkala jsem, že omluva musí být preventivně. To znamená tchyně, pokud by chtěla udělat správně, tak použije sendvičovou metodu a řekne. „Teď mi odpusť, ale já ti musím něco říct, možná ti to ublíží. Budeš moc laskavá, pokud mi věnuješ 10 minut svého času a velice si toho vážím“. Potom podsune tu nějakou jedovatost a pak řekne: „děkuju, žes mě vyslechla, promiň jestli ti to ublížilo“. Je to jako stejně ne úplně pěkné, ale je to alespoň obaleno tím, že vím, že šlapu na nějaký tenký led. Doporučuju, prosím, pokuste se nehrát tu hru pořád dokola, protože je dobré otužit a pokud nás někdo štípe, anebo píchá špendlíkem tak je dobré získat nadhled, odstup a prostě to nějakým způsobem vytěsnit, protože ten komu to škodí nejvíc je pisatelka, protože tu to štve čím dál tím víc.

moderátor
Představuji si, jaká by byla Kateřina Cajthamlová tchyně.

CAJTHAMLOVÁ, dietoložka
Nevím jaká tchyně, ale já jsem měla to veliké štěstí, že žádnou tchyni neměla, takže já jsem pustý teoretik.

moderátorka
Ale vzhledem k tomu, že Kateřina Cajthamlová má 2 děti, tak jednou na to přijde….. máte slovo, dobrý den.

posluchač
Dobrý den, Marek z Pardubic toho času v Hradci Králové, ano. Zdravím paní doktorku. Já je hltám a čtu. Takže je dílem jako pana prof. Myslivečka, Plzáka a ostatních. Ale chtěl jsem se zeptat. Je pravda, že muži opravdu zapomínají na ty křivdy. Častěji ženy si hodně pamatují. Kam byste řadila feministy? Je to můj oblíbený obor, který se zabývám. Zatím nemám žádné výsledky, ale věřím, že vy tomuhle rozumíte. A ještě jestli můžu druhou část, to co říkáte je samozřejmě pravda. Je nás hrozně málo lidí, kteří se umíme mluvit, kteří myslí jako vy, to je moc hezké ale přijde mi to jako ústava vyspělého státu Evropské unie.Jsou tam samé záruky, samá práva, všechno je zaručeno, ale v podstatě toho moc neplatí. Taková svoboda, zkuste s tím nakládat.

já jsem proti feminismu. Feminismus je hrana ženou silnou, jeřábnici, nevím co. Já si myslím, že žena zůstává ženou, stavba mozku je prostě ženská, hormony jsou ženské, a to že někdo umí odpouštět nebo se rozhodne, že nikdy nezapomene a bude si to ublížení držet to myslím, že umí obyčejné ženy i feministky. Já bych řekla, že to není rozdíl.

moderátor
Ano s každým tím ismem je to trošku, to je vždycky nějaký problém. Děkujeme za tu stručnou odpověď a jsme zvědaví na dotaz naší posluchačky, která právě teď ve vysílání. I Vás vítáme, hezký den.

posluchačka
Dobrý den. Z východních Čech posluchačka. Prosím vás pěkně, co se týká toho zapomnění. Já si myslím, že to není možné zapomínat, jak dobrý skutky tak špatný skutky. Vždyť vemte, co dělal Hitler, kdyby se to mělo tohle všechno zapomínat, vždyť to nejde zapomenout.

CAJTHAMLOVÁ, dietoložka
Prosím pěkně, máte pravdu, ano. To jsem zapomněla říct a moc vám děkuju za to, že jste připomněla. Jsou neodpustitelné a nezapomenutelné věci. A genocida, která vlastně se děla během různých válek je jedna z věcí, která se nesmí zapomenout. A nejhorší na tom je vlastně, když se to začne zpochybňovat, když se začne říkat, no ono to nebylo tak zlí, a tak dále. Tomu se říká syndrom svědka a mají to lidé, kteří nezasáhli proti zlu v době, kdy to zlo probíhalo, a poté dělají, že to asi nebylo tak zlé, když oni nezasáhli, čili je to snaha vlastně se nějak jako vyvinit z toho, když člověk nezasáhl. A my tenhleten syndrom svědka jako národ teda máme. tohle jsou věci, které jsou nepromlčitelné.

moderátorka
poslední otázka. Poprosíme o velkou stručnost. Napsala nám naše posluchačka, jestli poradíte zjednodušeně, jak v mysli odpustit rodičům, především tedy hodně přísné mamince, která mi v dětství zakazovala snad téměř vše. Neuměla pochválit, nepoznala jsem objetí a pohlazení. Píše, že s rodiči má dobré ale takové spíš všeobecné vztahy.

CAJTHAMLOVÁ, dietoložka
Každý rodič udělá své vlastní chyby, své originální chyby, protože se snaží se vystříhat těm chybám, které udělali ti druzí tedy jejich rodiče, no a tam, kde nejsou vřelé vztahy tam, kde jsou lidé přísní, tak tam se odpouští tím, že pochopím, že asi ten člověk buď to jinak neuměl, anebo sám zažil totéž. A vlastně situace, kdy já si uvědomím, maminka nevěděla co dělá a možná dostala tutéž výchovu a nevěděla, jak se to dělá správně, tak to většinou pomůže, aby se odpustilo. Jinak, prosím, existují lidé, kteří vůbec nemají schopnost cítit nějakou vinu, říká se jinde deprivanti. Jsou to lidé, kterých je docela hodně, je jich jedno procento. Oni mají jiné struktury mozku, a to jsou lidé, kterým je úplně fuk, že nám něco udělali a těm opravdu odpustit nelze. A já se vracím znovu, a to byly právě lidé jako Hitler nebo Stalin, to byli jasní deprivanti. A ty je potřeba opravdu izolovat a prostě zlobit se na ně pořád a vědět, že tohle se nesmí, že to jsou postižení lidé.

moderátor
Děkujeme pěkně za všechna vaše slova v dnešní Poradně. už se teď budeme těšit na naše příští setkání s paní Dr. Kateřinou Cajthamlovou. Díky, přejeme krásné letní dny a na viděnou u nás na Dvojce.


(Visited 1 times, 1 visits today)

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.