Film o kapele Tap Tap jde do kin. Nepostrádá černý humor

Sex, drogy a rokenrol na kolečkách, anebo také krutý film o radostech života. To jsou podtituly celovečerního dokumentu o kapele Tap Tap, postižení muzikou, který se co nevidět dostane do kin. Hostem Radiožurnálu je manažer zmíněného souboru, jinak zpěvák, hudebník, pedagog Šimon Ornest.

moderátor
Když jste v roce 1998 zakládal v Jedličkově ústavu původně hudební kroužek, tušil jste, že to dalece přesáhne vyšehradskou pevnost, kde ústav sídlí a rozroste se to do dnešních rozměrů?

Šimon ORNEST, zpěvák, hudebník a pedagog
Určitě jsme si nedovedli představit, co všechno se nám povede, to z toho máme samozřejmě radost, na druhou stranu už v začátku jsme chtěli, aby to byla kapela se vším všudy, aby to nebyl nějaký, nějaký relaxační prostředek nebo art terapeutickým kroužek, takže to tak jsme k tomu přistupovali, chtěli jsme být normální kapela a myslím, že to, to je to, co se asi povedlo nejvíc, to tak je.

moderátor
Kdo jste vy, o kom teď mluvíte?

Šimon ORNEST,
Myslím tím úplně všechny, kdo teď v Tap Tap účinkujou, vzhledem k tomu, že to je už stála parta několik let, tak skutečně to je pro kapelu výborný a myslím tím, že tvoříme výbornej tým, kterej vlastně ukazuje, že je možné sestavit kvalitní a výkonný tým lidí s jakýmkoliv handicapem vlastně.

moderátor
O čem je dokument Radovana Síbrta?

Šimon ORNEST,
Tam je všechno, co nemůžou lidi běžně vidět na pódiu, je tam to, jak se spolu mezi sebou bavíme, vysokej level černýho humoru na cestách. Ta obrovská míra práce, která zatím je stěhování ze zkušebny do zkušebny, cestování no a potom taky linka nějakých osobních příběhů, který jsme během těch čtyřech let, kdy dokument vznikal, prožívali.

moderátor
Film Postižení muzikou získal v loňském roce cenu diváků na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava, byl uveden na řadě zahraničních festivalů, například Hot Doks festivalu v Kanadě nebo na Mezinárodním filmovém festivalu v Šanghaji. Dnes povídáme o dokumentu režiséra Radovana Síbrta oskupině Tap Tap s jejím kapelníkem Šimonem Ornestem, kdy a kde budete ten film k vidění?

Šimon ORNEST,
Premiéra pražská, úplně první v Praze si myslím, že je teď 20. 9. v 18 30 kině Aero a potom 24. září by měla proběhnout premiéra v několika kinech v celý Český republice a to si myslím, že se dá najít právě na stránkách to Aera, ale nejsem si tím úplně jistej.

moderátor
Předchází tomu promítání od čtyřiadvacátého záznam vašich zatím poslední koncertních vystoupení, jak jste to koncipovali?

Šimon ORNEST,
Budeme předtáčet takový zdravice teď na našem mini festivalu, Pojď dál, který probíhá v náhradním termínu 19. 9. od 15 hodin v Jedličkově ústavu, ale já musím rovnou říct, že vzhledem k aktuální hygienický situaci poběží pouze online na Facebooku The Tap Tap a tímto chci všechny pozvat, aby se v 15 hodin v tuhle sobotu 19. 9. dívali, protože ze sebe dostaneme úplně to nejlepší, vystoupí ještě mistr Koko man a budete moct taky nahlédnout trošku do natáčení těch zdravic, který budeme dělat právě pro účel kratičkého předfilmu, před těma premiérama, který proběhnou čtyřiadvacátýho.

moderátor
Náš rozhovor předtáčíme na příjemné zahrádce jedné žižkovské hospůdky, trošku se zvedá vítr, doufám, že to vydrží, vy se s Radovanem Síbrtem znáte z kapely taneční orchestr Kamila Jasmína, kde hrával na trumpetu, jak se zrodil nápad natočit to Tap Tap dokument, který půjde do kin.

Šimon ORNEST
S Radovanem se setkáváme od tý doby, mluvíte o nějaký, o nějakým čase před víc než 30 lety, asi možná 40.

moderátor
Počkejte, já jsem četl, že ten soubor vznikl 91.

Šimon ORNEST,
Tak kolik to je let? 30 to bude, že jo, no vlastně jsme se setkávali při různých příležitostech, potom už i mimo muziku, pak vlastně Radovan točil nějaký klipy právě pro Tap Tap, až teda se stal i režisérem našeho zatím nejslavnějšího klipu písničky Ředitel autobusu. Pak jsme procházeli nějakým období, kdy jsme si říkali, že by možná bylo hezký, kdyby nějakej takovejhle dokument o The Tap Tap vzniknul, protože prostě na tom pódiu skutečně nevidíte tu práci jo, která zatím stojí a ono je jí opravdu hodně, možná o trochu víc než v běžný kapele, dokonce si troufnu říct. Radovan Síbrt, on to původně režírovat neměl a nakonec vlastně stejně jsme dospěli, myslím nevyhnutelným vývojem k tomu, že to dělal on.

moderátor
On na vás v jednom rozhovoru prozradil, že asistentem v Jedličkově ústavu jste se stal spíše z pragmatických důvodů, protože jste se prý chtěl vyhnout vojenské službě a že jste si pochvaloval, že tam můžete většinu dne cvičit na saxofon, kde se to zvrtlo, že jste zůstal přes 20 let?

Šimon ORNEST,
No, já myslím, že to je trochu přehnaný tvrzení, teda já si myslím, že vojnu jsem měl v tý době vyřešenou už, spíš jsem hledal nějaký stálý zaměstnání, protože práce na živnostenskej list ještě tehdy neodpovídala levelu sebekázně mojí a zjistil jsem, známá se mi zmínila, že hledají, že je tam volný místo arteterapeuta v truhlářské dílně, to mě celkem se líbilo, protože mám vystudovanou tady Střední uměleckoprůmyslovou školu v oboru loutka, ale když jsem tam přišel, tak to místo už bylo obsazený. Za to byla velká poptávka po vychovatelích mužích, protože tehdy se takzvaně po Praze s mechanickým vozíkem většinově drncalo, Praha byla o dost bariérovější než teď, nikde nebyly výtahy ani plošiny, no a je pravda, že vlastně jsem hrál tehdy v několika kapelách a potřeboval jsem hodně cvičit, i proto jsem zakládal hudební kroužek nebo nejenom proto, ale protože jsem prostě tu, tu muziku tehdy aktivně dělal, no a z toho hudebního kroužku se potom vyvinul The Tap Tap a jak říká Láďa Angelovič, vždycky, že se nám to prostě trošku vymklo z rukou.

moderátor
Připomíná historii kapely Šimon Ornest. Pozorující a k situacím pozorná kamera zaznamená během let osobnostní vývoj několika muzikantů, to se píše mimo jiné v anotaci filmu, o kterém si dnes povídáme, jak dlouho ten dokument vznikal?

Šimon ORNEST,
Bylo to kolem čtyřech let. Museli jsme si zvyknout na to neustálou přítomnost, častou přítomnost kamery, on to člověk časem potom přestane vnímat, ale je pravda, že tam byly určitý situace, kdy to lidem bylo trochu nepříjemný, a to jsme museli prostě zkrátka během těch čtyřech let vyladit a říci si a taky si říct, že si můžeme důvěřovat v tom, že v tom filmu nakonec nebudou věci, který by si někdo výslovně nepřál, k čemuž ale nedošlo.

moderátor
Jakkoliv to bylo zpočátku těžké, snažil jsem se natočit film podobným způsobem, jakým se členové kapely vyrovnávají se svým osudem, bez sentimentu, zbytečné lítosti, politické korektnosti a s černočerným humorem, to prohlásil režisér snímků Radovan Síbrt, povedlo se, na kolik je dokument autentický?

Šimon ORNEST,
My jsme se o tom v kapele několikrát bavili, taky mnohokrát jsme ten film viděli a viděli jsme ho i předtím, než byl finálně postříháný a já si myslím, že se to podařilo. Hrozně nás těšila ta atmosféra na premiéře v Jihlavě, kde skutečně byl plnej sál lidí, který se naprosto spontánně bavili, smáli se v místech kde, kde i nám přijde ten film vtipnej a to si myslím, že je skvělý, protože vlastně od začátku se snažíme vším, co děláme, kromě toho, že chceme dělat dobrou muziku a chceme, aby na nás lidi bavilo, chodit kvůli těm písničkám, naznačit, že nejsou žádný lidi s handicapem a ti ostatní, že jsme všichni my, prvních posledních 10 let v našem životě je každý z nás odkázaný, většina z nás odkázaná na něčí pomoc a ta hra na to, že vlastně lidi s handicapem jsou nějaká menšina, která, která se snaží dosáhnout nějakých práv jenom pro sebe, je nesmyslná, ty věci jako bezbariérovost veřejných institucí dopravy, se dotknou nás všech, našich v tuhle chvíli rodičů, prarodičů ale v blízký budoucnosti i nás.

moderátor
Jaké byly, vracím se k filmu reakce aktérů, kteří se v dokumentu objevují a propos, jak se líbil vám osobně?

Šimon ORNEST,
Mně se ten film líbí, je ostrej, je ostrej a vtipnej a zobrazuje do Tap Tap skutečně, tak jak tak, jak je, to všechno mimo muziku, mimo ten krásnej výsledek nebo hezkej výsledek, který potom na tom pódiu je vidět a samotnýho mě vlastně překvapilo ještě teď i v souvislosti s tím stavem, že se vlastně nehraje vůbec a že nestíháme dělat vůbec nic, kolik jsme toho za ty 4 roky zvládli a stihli. Já vím už dneska, že ten film se líbí všem ostatním z kapely.

moderátor
Jak je to s tím černočerným humorem, o kterém byla řeč, existují přece jenom nějaké hranice, ze které už byste nezašli?

Šimon ORNEST,
Samozřejmě, že existujou, ten humor by neměl nikoho zraňovat, nikomu ubližovat, ale on je velikej rozdíl, když žertujete o někom, kdo u toho není a nebo když žertujete mezi sebou o věcech, který se týkají všech lidí startupu a já skutečně můžu říct, že i přestože vznikla výstava od osmi výtvarníků z časopisu Sorry, která se jmenuje The Tap Tap Načerno a jsou to ty nejdrsnější vtipy o lidech s handicapem a je velice úspěšná, i přesto co uvidíte v tom filmu, tak ještě myslím, že ten level toho humoru, kterej zažíváme a prožíváme třeba při cestách na koncerty nebo často zpátky, je, prostě to musí člověk skutečně zažít.

moderátor
A čím to, že se z kapely The Tap Tap stal takový fenomén? Máte na to odpověď?

Šimon ORNEST,
No, já si myslím, že je to, že je to právě tím, co možná nikdo nepředpokládá a nepředpokládal, že prostě budeme schopný fungovat jako úplně normální kapela, já mám hroznou radost, že dneska už vlastně máme vlastní repertoár, jsme jeden čas taky hráli převzatý písničky od různých nám sympatických umělců, kteří potom s námi taky vystupovali a na Tap Tapu je hodně dobře vidět takový motto, který máme rádi, že opravdu prohrává jenom ten, kdo všechno vzdává předem a kromě toho, že si myslím, že lidi ta muzika skutečně baví a naše písničky poslouchají, tak si myslím, že je to taky obrovská dávka nějaký inspirace a energie, přesně v tomhle smyslu, sebelítost, lítost nebo fňukání to prostě nikdy nikomu ještě úspěch nezajistilo a to jsou věci, který my se pečlivě vyhýbáme.

moderátor
Když hledáte nové talenty, je podmínkou tělesný handicap?

Šimon ORNEST,
Vůbec ne, k nám se může přihlásit úplně každej. To, co je podmínkou, je trvalá motivace a schopnost se trošku rozvíjet v rámci nějakých doporučení a samozřejmě potom taky schopnost dodržovat naše dvě nejdůležitější podmínky, a to je vždycky držet slovo a vždycky chodit včas.

moderátor
Jak často se to děje, myslím, jinými slovy, jak ustálená je sestava kapely Tap Tap nebo přijímáte nové členy?

Šimon ORNEST,
No, kapela je hodně ustálená už několik let a oni se nám vždycky po nějakým televizním přenosu nebo velkým koncertu hlásejí zájemci, ale většina z nich tu konfrontaci s realitou prostě neustojí, my si, já si vždycky poslechnu toho člověka, kterej přijde, dám mu nějaký doporučení, jakým způsobem by na sobě měl pracovat, co potřebuje zlepšit, jestli tu rytmickou nebo melodickou stránku nebo teda stránku toho nástroje, kterej si vybral, no a určíme nějaký pravidla v tom, že teda jednou týdně, případně dvakrát týdně by měl k někomu chodit, aby mohl v nějakým časovým horizontu potom plnohodnotně do kapely nastoupit, no a tady většinou ta romantika končí a ty lidi zjišťujou, že vlastně místo zkoušky The Tap Tap musejí třeba být doma na večeři.

moderátor
oba vaše rodiče byly, maminka stále je, herci, má to co děláte nějakou souvislost s herectvím?

Šimon ORNEST,
Já mám trošku pocit, že naši rodiče mě a bratra jsou rádi, že jsme se herci nestali. Asi určitý podíl herectví nebo schopnosti nějak komunikovat využívám nebo používám, ať už na pódiu nebo při vyjednávání s politiky a sponzory, a to je tak všechno.

moderátor
Mluvili jsme o kapele taneční orchestr Kamila Jasmína, kde se vzalo to jméno, víte to?

Šimon ORNEST,
My jsme tehdy myslím, že se nakonec jmenoval jenom Kamil Jasmín taneční orchestr, no asi to bylo Taneční orchestr Karla Hály nebo to KJ, co to bylo. Ten dnešní orchestr, nevím z nějakýho takovýhleho vzoru jsme to tehdy se snažili pojmenovat.

moderátor
Dopočítali jsme se, že tedy už oslaví 30 let existence, vy tam hrajete na altsaxofon, baryton, saxofon, klarinet a taky zpíváte. Je to pro vás tedy nějak jiný způsob seberealizace než v Tap Tap?

Šimon ORNEST,
To určitě je. Já jsem jako opravdu podstatnou část života věnoval cvičení na dechový nástroj a hrozně mě to bavilo a pořád mě to baví, jenom teď na tyhle věci nemám moc času, protože shodou mnoha náhod jsem ještě asistentem starosty Prahy 3 a dohromady se věnovat Tap Tapu a týhle disciplíně, je skutečně časově velice náročný, ta kapela teď trošku spí a saxofony leží v koutě.

moderátor
Mimochodem proč jste si vybral právě tyto hudební nástroje?

Šimon ORNEST,
Tátu strašně bavila jazzová muzika, měl spoustu desek vinylových doma a spoustu jazzových desek a sám zkoušel hrát na klarinet a saxofon nikdy se tomu pořádně nevěnoval, ale mně se hrozně ty nástroje líbily a líbějí do dneška.

moderátor
Říkal jste, že nemáte čas, už z toho důvodu, který jste řekl, ale každého z nás nějakým způsobem ta koronakrize zasáhla, když byla karanténa, našel jste si čas třeba vrátit se aspoň na chvilku k řezbářství, kterýmu jste se věnoval v souvislosti s loutkami?

Šimon ORNEST,
K řezbářství ne, ale když, když vždycky u mě byly děti, tak já jsem si tady na radnici bral Home Office, abych s ním mohl být, když nemohly chodit do školy, tak jsme hráli, dcera Anča hraje na zobcovou flétnu, takže jsme spolu hráli a i Vojtík s náma bubnoval a točili jsme takový videa na Facebook, kde jsme si společně zahráli, tak to nás bavilo.

moderátor
Vyžaduje kapelnictví v souboru postižených větší energii než v normálních souborech?

Šimon ORNEST,
My máme teď zajímavý písničky dvě asi, který mají společnou jednu věc, že vlastně jednu z nich zpívá sám osobě kluk Petr Tomek, kterej žije s diagnózou Aspergerův syndrom, on trošku vnímá svět takovým hodně svérázným způsobem a vlastně si tu realitu uzpůsobuje nějakým takovým svýmu, svým představám a obrazu a pojmenovává si různý předměty. Ta písnička se jmenuje Tomkův slovník naučný a on vysvětluje lidem, co znamenají ty jeho názvy věcí, takže vlastně sám sebe online překládá. Trvalo nám hodně dlouho, než on tu písničku zvládnul, naučil se jí, protože bývá takový trošku nezvladatelný reakce, takový různý smíchy a pláče a tady skutečně dneska on po nějaký docela dlouhý době je schopnej tu písničku zazpívat bez chyby naprosto před 5000 lidma nebo, nebo v podstatě kýmkoliv a tam já si myslím, že prostě byl, byl velkej kus individuální práce, ale zároveň si myslím, že je to jeden z Petrových životních výkonů a podobná písnička je zase písnička Johnny Macháček, kdy Honza, Honzík Macháček vlastně částečně neslyší. Má spoustu dalších jako potíží a problémů a tady na tý písničce jsme pracovali, to je písnička, kterou napsal Rudolf Brančovský z kapely Poletíme, s nějakým, po našich konzultacích o tom Honzovi, a to si myslím, že vcelku zabralo asi tak minimálně půl až tři čtvrtě roku práce, no a zase je to, je to hrozně milá písnička, která si myslím, že lidi hrozně baví, takový country, kterou zpívá Honza sám o sobě v takový v rovině nadsázky, myslím si zase, že je to opravdu životní dílo toho kluka a on je schopnej ji zazpívat úplně suverénně dneska, tak tady si myslím, že přece jenom já bych se dostal k tý otázce, ta práce byla o hodně individuálnější, no ale ten výsledek je Pecka o to větší.

moderátor
přinesl vám pohled režiséra Radovana Síbrta, vám osobně třeba nový pohled na vaši kapelu, přišel jste na něco, co jste si třeba dřív neuvědomil?

Šimon ORNEST,
To úplně říct nemůžu, my se o spoustě věcí, který jsou víc nebo míň příjemný, jsme zvyklí bavit poměrně otevřeně a ono je v tom filmu je i vidět nějaký pochybnosti a úvahy nad tím, jestli dál v té kapele zůstávat, protože spousta lidí prostě nebo několik členů z kapely už má svoji vlastní práci, Jana Augustinová naše zpěvačka začala znovu studovat na Metropolitní univerzitě. Všichni mají nějaký svoje koníčky, povinnosti, takže občas někdo uvažuje nad tím, jestli skončit nebo, nebo jestli tomu může věnovat tolik času a vždycky se snažíme hledat nějaký způsob, jak dosáhnout toho, aby, aby k tomu úplnému ukončení nedošlo a zároveň, když to jinak nejde, tak tomu k tomu třeba dojde.

moderátor
Anglický název filmu je /nesrozumitelné/ tohle ani vzdáleně nevystihuje český název.

Šimon ORNEST,
Jasně Postižení muzikou je vlastně takovej kleim náš reklamní, když to o sobě sami říkáme, /nesrozumitelné/ je vlastně naše písnička, která ve filmu zazní a je to zhudebněná báseň od Roberta Frosta, kterou pro nás přeložil Tomáš Belko.

moderátor
Reaguje na vás publikum v zahraničí jinak než v Česku?

Šimon ORNEST,
To nás překvapilo mile, že na všech těch našich zahraničních destinacích, kde jsme hráli, ať už to byl v Londýně, v Madridu, v Jeruzalémě nebo v Moskvě, na nás publikum reagovalo úplně stejně jako tady v Čechách.

moderátor
Nakolik vám tu letošní sezónu zkomplikoval koronavirus?

Šimon ORNEST,
No, tak to můžu říct, že v podstatě absolutně. Jednak proto, že jsme ta úplně nejrizikovější skupina, kdyby kdokoliv z těch klíčových členů Tap Tapu byl infekční, tak by to mohlo znamenat zásadní, zásadní změnu pro kapelu, zásadní skutečnost, takže my vlastně jsme se vyhýbali i setkávání a zkouškám, ten stav trvá trošku i do teď, i když už jsme jeden nebo dva koncerty měli. No, ale hlavně jsme zastavení ekonomicky, protože celá ekonomika Tap Tapu byla závislá na tom, že, že ty koncerty se hrají, no takže teď už, teď už nás začínají dostihovat složenky, a proto taky bychom rádi poprosili kohokoliv, kdo by nás mohl a chtěl podpořit, aby se podíval na ten, na ten online stream našeho koncertu a tam my budeme zmiňovat možnosti DMSku a nějaký transparentní účet, kde je možný nás podpořit.

moderátor
něco chystáte, máte nějaké projekty, co vás čeká dál?

Šimon ORNEST,
Tak naším nejvýznamnějším projektem dlouhodobým v tuhle chvíli je dostavba Jedličkova ústavu, v Jedličkově ústavu má vzniknout nová budova, která má rozšířit a zkvalitnit zdejší výukový programy, to vypadá dobře, míříme k územnímu rozhodnutí a snad v roce 2022 nebo 21 by mělo být dostavěno, takže tam potom vedou naše plány, bude tam, vlastně my se budeme s 50 % dělit s Jedličkovým ústavem o ten provoz, má vzniknout koncertní a divadelní sál, který bude sloužit jako aula Jedličkovu ústavu. No a tady bude potřeba už rozjet nějaký dlouhodobý plán, nějakou produkci a já tam počítám už se všema člena Tap Tap jako s lidma, který na tom budou se podílet, no a do budoucna doufám tenhle provoz i někteří z nich převezmou a povedou.

moderátor
Přemýšleli jste o tom, komu je ten snímek určen?

Šimon ORNEST,
No, přemýšleli, já myslím, že je určenej komukoliv, kdo by ho chtěl vidět a nenechá se odradit tím, že v něm účinkujou jako hlavní postavy lidi s handicapem, tím myslím i sebe samozřejmě.

moderátor
Je to pro vás třeba nějaká výzva k bilancování nebo důvod?

Šimon ORNEST,
To asi v tuhle chvíli ne. My jsme moc rádi, že můžeme opravdu lidem ukázat to, co na koncertech vidět nemůžou, ale je to pro nás zároveň i motivace přesně k tomu, o čem jsem mluvil a k čemu, o čem přemýšlím od chvíle, kdy jsem do Jedličkova ústavu nastoupil, myslím si, že ta situace ve společnosti možná na světě, ale myslím, že hlavně v naší společnosti v tuhle chvíli se nezmění, dokud se lidi s handicapem neocitnou na významných pozicích společenskýho života, dokud z nich nebudou architekti, vědci, lékaři a politici třeba tak a k tomu si myslím, že směřujeme, míříme a to se nestane samo, k tomu se musí ty lidi nějak namotivovat vnitřně a taky třeba dovzdělat, prostě to musejí sami chtít.

moderátor
Ministerstvo školství v tichosti bez odborné diskuze připravilo novou vyhlášku, která ve svém důsledku připraví spoustu postižených dětí, o možnost docházet s asistentem pedagoga do škol, nově Plagův rezort nechce proplácet tělesně postiženým dětem a těm, které mají poruchy učení, jak na to díváte?

Šimon ORNEST,
Já jsem teďko o tom mluvil s Erikem Čiperou, s vedoucím Střediska asistence, my se určitě chceme i s Tap Tapem tímhle tématem zabývat, já jsem s panem ministrem i trošku znám, takže možná, že se nejenom na tohle téma, i na to téma dostavby Jedličkova ústavu s ním rád potkám a myslím si, že to by byl velký krok zpátky a že je potřeba se pokusit, aby k tomuhle nedošlo.

moderátor
Ministerstvo školství obhajuje návrh tím, že se chce chovat hospodárněji, co si o tom myslíte?

Šimon ORNEST,
Víte, to co může z hlediska příštího týdne nebo možná i příštího roku vypadat hospodárně, tak může být strašně neekonomický pro nějakou vzdálenější budoucnost a zkrátka investice do samostatnosti nejenom lidí s handicapem, je velmi významná pro celou tuhle naší zem a my se musíme naučit takhle přemýšlet, a to se samozřejmě týká ekologie a dalších věcí, ale právě to, co nám může připadat drahý teď, může nesrovnatelně dražší, když budeme vyrábět lidi, který státu visí na krku.

moderátor
Máte bratra Matěje, už jsme o něm se letmo zmínili, maminka Dana Kolářová kdysi v rozhovoru přiznala, že ve vás vidí v obou otcovu zarputilost, je to pro život užitečná vlastnost?

Šimon ORNEST,
Tak kdybychom tomu místo zarputilost, což má takovej pejorativní nádech říkali cílevědomost, tak si myslím, že to už vlastně odpověď na tu otázku.

moderátor
Co jste se za těch 20 let, víc než 20 let od svých spoluhráčů v kapele The Tap Tap naučil?

Šimon ORNEST,
No, víte, já nevím, co, co jsem se úplně naučil, já vlastně ani po těch, po těch x letech, kdy pracuju v Jedličkově ústavu, si nedovedu představit, jak bych já se choval a co já bych dělal kdybych se buďto narodil nebo získal nějaké těžší handicap. Obdivuju každýho, kdo vydržel tu práci v Tap Tapu, kdo se osobnostně v Tap Tapu posunul, jsem přesvědčenej o tom, že všichni, kdo v Tap Tapu teď jsou, by mohli hladce se uplatnit v jakýmkoliv jiným týmu a jsem na ty lidi hrozně pyšnej.

moderátor
Kapelník a manažer skupiny The Tap Tap Šimon Ornest, děkuji za rozhovor, ať se vám daří, ať má film Postižení muzikou hodně spokojených diváků, na shledanou.


(Visited 1 times, 1 visits today)

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.