Slezák: Byl jsem prvním dítětem s kochleárním implantátem

Narodil se rok po sametové revoluci jako slyšící. Ve čtrnácti měsících ale prodělal Jan Slezák zánět mozkových blan. „Následkem byla oboustranná hluchota. Před druhým rokem jsem tak dostal sluchadla, ale nepomáhala mi. Se stoprocentní ztrátou sluchu jsem byl proto vhodným kandidátem na implantaci,“ popisuje Slezák.

NA NOVÉ ZAŘÍZENÍ MU PŘISPĚLI LIDÉ

V létě 1993 ho ve Fakultní nemocnici Motol operoval profesor Lenhart z Německa za asistence doktora Zdeňka Kabelky.

„Byl jsem prvním dítětem implantovaným v České republice,“ říká Jan, který byl v době povinné školní docházky a studia na gymnáziu v Ječné ulici v Praze 2 – na škole pro sluchově postižené – jediným ve třídě, který měl KI.

A co se vlastně za těmi dvěma písmenky KI skrývá? Kochleární implantát je neuroprotéza, která se skládá z vnitřní a vnější části.

Vnější část je minipočítač, který přenáší elektroakustické impulzy a mozek je vnímá jako řeč.

Stejně jako počítač má ale i kochleární implantát svou životnost. „Zdravotní pojišťovny hradí jeho výměnu jen částečně. Můj procesor přestal fungovat dva roky před nárokem na jeho výměnu.

Dva roky jsem měl procesor jen zapůjčený. Zdravotní pojišťovna žádost schválila. Ale podmínila výměnu procesoru doplatkem. Musel jsem sehnat 51 532 korun.“

Povedlo se. Prostřednictvím darovacího portálu. „Na ‚kochlík‘ mi přispělo několik desítek lidí z celé republiky, za což všem moc děkuji. Díky nim tak budu moci zase slyšet zvuky a řeč.“

MEZI SVĚTEM SLYŠÍCÍCH A NESLYŠÍCÍCH

Pro slyšící je to přirozené, pro Jana však nový kochleární implantát znamená opravdový dar. A také možnost zůstat ve stávající práci.

„Jako elektromechanik občas jezdím na montáže, denně komunikuji se zákazníky, v práci navíc v poslední době více telefonuji. Díky novému typu kochleárního implantátu budu zase lépe rozumět a fungovat ve slyšící společnosti.“ Jan Slezák je v práci mezi slyšícími, mimo ni je však obklopen hlavně neslyšícími, počínaje manželkou a konče přáteli, se kterými znakuje.

„S manželkou Evou používáme ke vzájemné komunikaci znakový jazyk. Je to pro ni pohodlnější, větší část života jen znakovala a odezírala,“ vysvětluje Jan, který je otcem dvou synů – čtyřměsíčního Jonáše a 2,5letého Tadeáše.

Starší Tadeáš je také neslyšící a v roce a půl byl implantován, mladší Jonáš je slyšící. Jeho rodiče jsou však připraveni na to, že i on může o sluch přijít.

„Kdyby se tak stalo, určitě ho také necháme implantovat,“ říká Jan Slezák. Kochleární implantát má i jeho žena. Dostala ho ale až v dospělosti v roce 2013.

„Díky němu slyší kluky, pomáhá jí v komunikaci. Se syny mluví, na Tadeáše i znakuje.“

SDÍLENÍ ZKUŠENOSTÍ

Přístroj Janovi otevřel cestu ke zvukům. A stejně důležitou roli sehrál v jeho životě i Spolek uživatelů kochleárního implantátu (SUKI), který v roce 1994 pomáhali zakládat jeho rodiče.

„Díky SUKI jsem byl už od dětství alespoň pár dní v roce ve společnosti ‚stejných‘ dětí, jako jsem já. Doteď se účastním jarních, letních i podzimních víkendových setkání, kde sdílíme zkušenosti s dalšími rodiči implantovaných dětí. Každé takové setkání je velmi přínosné a jedinečné,“ uzavírá Slezák.

Spolek uživatelů kochleárního implantátu

– Jeho posláním je šířit informace a osvětu o problematice sluchového postižení a kochleárních implantací.
– Podporuje rodiče, jejichž děti jdou na implantaci nebo už neuroprotézu mají. Propojuje dospělé kandidáty s dospělými uživateli, kteří s nimi sdílejí své zkušenosti.
– Je partnerem projektu „Zážitkem k porozumění“, jehož cílem je podpora učitelů ZŠ, do jejichž třídy přišlo dítě s vadou sluchu.
– Roční rozpočet organizace činí přibližně 150 tisíc korun.

VERONIKA CÉZOVÁ

Pražský deník

http://www.prazsky.denik.cz/

(Visited 1 times, 1 visits today)

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.