Nelituju se, i když vím, že budu mít kovovou nohu navždycky

Roman Bernat snil o NHL, ale musel změnit plány. Loni při tréninku vletěl s kolem pod nákladní auto a lékaři mu museli amputovat nohu. Nyní už zase bruslí a chystá se na vysokou školu. /Na rotopedu s fyzioterapeutkou Hankou Kohoutovou z Malvazinek/
Romana Bernata ze Soběslavi v příštím týdnu čekají maturitní písemky. Hlásí se na Dopravní fakultu Českého vysokého učení technického v Praze. Takových studentů jsou ale desítky.

Jenže on ještě před rokem snil o tom, že jednou bude hrát NHL, a na nějaké studium vůbec nemyslel. Měl dobře našlápnuto. Po dvou letech mezi kladenskými juniory už minulé jaro trénoval s extraligovým HC Mountfield.

Ve středu 30. května se jeho hokejové plány rozbily o stojící nákladní auto na cestě v Hluboké nad Vltavou. Stejně jako jeho kolo. A jako on sám. Když se po 12 dnech probral v nemocnici, z jeho pravé nohy zůstal jen pěticentimetrový pahýl.

Narodil se ale ve znamení Lva, začal bojovat. Učil se chodit s berlemi, na protéze za více než milion korun, kterou mu německý výrobce zatím jenom zapůjčil. Žádost o trvalé přidělení leží na zdravotní pojišťovně. Před měsícem už dokázal bez pomoci sám bruslit.

„Jasně že jsem se nejdřív přidržoval mantinelu i hokejky, ale když jsem šel na led podruhé, potřetí, už jsem i zrychlil. Věřím, že na podzim to bude ještě lepší,“ líčí mi u stolu v Masných krámech usměvavý okatý kluk, který v srpnu oslaví 20. narozeniny.

Jako dítě vyzkoušel kdejaký sport, ale k srdci mu přirostl hokej. „Naši mají v soběslavském sportovním centru fitko, tak jsem to měl na led kousek. Začínal jsem jako žák, od 6. třídy jsem hrál v Budějovicích, pak přišlo Kladno. Měl jsem sice trošku talent od pánaboha, ale i tak jsem si musel pořádně máknout. Když jsem ležel v nemocnici ještě pod vlivem všech léků proti bolesti, říkal jsem, že prostě dostanu protézu a vrátím se zpátky na led. Tenkrát jsem tomu věřil asi jen já sám.

Postupně mi ale docházelo, že to tak jednoduché nebude,“ dodává.

„Letěl jsem rovnou pod kola“

Okamžik těsně před nehodou si pamatuje jen velmi matně. Vraceli se na kolech z tréninku s celým týmem, jeli z kopce v hlubocké části Hamry po úzké cestě, kde se těžko vejdou dvě protijedoucí osobní auta. Těm nad 3,5 tuny je dokonce vjezd zakázán.

„V zatáčce stál náklaďák hlubockých technických služeb, já brzdil jak o život, což ovšem nestačilo. Letěl jsem rovnou pod jeho kola. Hrudníkem a hlavou. Nějakým zázrakem jsem se stočil a odnesla to noha. V té chvíli jsem se asi podruhé narodil,“ vzpomíná na okamžiky, které navždy změnily jeho život. Na hlavě 12 stehů, sedřená kůže na celé ruce. A rozdrcená noha. I když to zpočátku vypadalo, že se ji podaří zachránit, nakonec mu ji museli kvůli infekci amputovat.

Z českobudějovické nemocnice ho pustili domů 27. července. 183 centimetrů vysoký hokejový útočník před úrazem vážil 81 kilogramů, o dva měsíce později měl jen 53. Právě začínala olympiáda a on věděl, že mezi vrcholové sportovce už nikdy patřit nebude. Nestydí se přiznat, že si tenkrát párkrát i pobrečel.

„V říjnu jsem začal s rehabilitací na pražské klinice Malvazinky. Pahýl jsem ještě neměl zahojený, ale v budějovickém Centru technické ortopedie na Mariánském náměstí mi ukázali, že existuje protéza, která je opravdu světovou špičkou.

Testují je američtí vojáci, kteří se vracejí bez končetin z Iráku. Naštěstí má firma v České republice zastoupení a zapůjčila mi ji. Čím je speciální? Třeba v koleně pracuje jako lidská noha. Musím mít i kyčelní kloub, protože ten pahýl je opravdu malý. Protéza má v sobě zabudovaný takový počítač. Je na baterky, nabíjím je přes noc. Je v ní program pro chůzi i cyklistiku. Vyhodnocuje si třeba sama délku kroku,“ zasvěcuje mě do tajů své kovové nohy, která není pod riflemi vidět.

Roman si věří natolik, že se v létě chystá natáhnout i kraťasy. „Zpočátku jsem nechtěl chodit ani ven, protože jsem si myslel, že na mě všichni budou koukat. Pak jsem se vydal do školy s berlemi a musel jsem se smát, když se mě jedno malé dítě ptalo, kde mám nožičku. Jakmile jsem se naučil chodit s protézou, berle jsem hned odložil,“ říká.

Nejvíc mu totiž vadilo, když na něj okolí bralo velké ohledy. Když ho mladší bráška Tomáš při squashi šetřil, zlobil se na něj. Ostatně rodina o něm říká, že byl vždycky paličatý.

Na druhé straně ale velmi oceňoval, když za ním do nemocnice přišli spoluhráči i spolužáci. Jak sám přiznává, myslel si, že se u jeho postele objeví třeba i řidič, o jehož auto se zastavil. Nebo alespoň někdo z hlubocké radnice, protože technické služby pod ně spadají.

„Takové návštěvy jsem se ale dosud nedočkal. Teď nevím, jestli bych o ni ještě stál. Ale dojalo mě, když 23. prosince mi vedení HC Mountfield v hale věnovalo budějovický a kladenský dres, ve kterém jsem hrával, a ještě předalo šek. Vím, že se kluci skládali v šatně ze svého a přispěli i šéfové. Ten den tady hrálo Kladno a Jaromír Jágr mi poklepal na rameno a řekl, že kdyby se něco podobného stalo jemu, asi by to nezvládl tak jako já,“ konstatuje Bernat.

Má čas na kamarády i přítelkyni

Jedním dechem ale dodává, že podobně se k handicapu staví i jeho kamarádi ze sdružení No foot, no stress, což znamená Bez nohou, bez stresu. Žertuje o tom, že možná bude taky jednou filmovou hvězdou, protože do sdružení chodí nabídky od filmařů, kteří občas nějaké lidi bez nohy potřebují.

„Je pravda, že se mi změnil život. Mám sice protézu, ale chystám se na vysokou, o čemž jsem předtím vůbec neuvažoval. Táhnou mě letadla. Mám najednou taky čas na kamarády, na posezení s nimi třeba i u piva, protože už nemusím tolik hlídat životosprávu. A taky na přítelkyni Veroniku. Nelituju se, přestože vím, že ta kovová noha bude už navždy součástí mého těla. Mám vždycky po ruce šroubovák, kdybych na ní něco třeba po pádu potřeboval povolit nebo utáhnout. Pomáhám taky jako asistent trenérovi soběslavských mladých hokejistů. Jezdím normálně autem s automatem, ale pedály ovládám jen levou nohou. Prostě normálně žiju, což je přece nejdůležitější. Všechno mohlo být jinak, “ říká při loučení Roman Bernat.

Kluk, který sice dopadl tvrdě na dno, ale dokázal se od něj zase odrazit. I díky zatím jen zapůjčené protéze.

Mladá fronta DNES

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.