Kapitola XIII. – V Blackheathu
Byl páteční večer a nad městem ležela tenká mlha, předzvěst těch hustých mlh, které za měsíc učiní město neobyvatelným.
Jim Morlake dojedl lehkou večeři, kterou mu naservíroval Moor, a četl večerní noviny s výrazem člověka, který doufá, že na jejich stránkách najde něco zábavného, ale má jen velmi malou naději, že se jeho očekávání splní.
Binger odešel domů dříve než obvykle s pokynem, aby se nevracel tři dny, neboť té noci se Morlake chystal vrátit do Wold House a v hale na něj čekal kufr. Mohl odejít dříve, ale mlha byla toho odpoledne neobvykle hustá a on čekal, až se rozplyne. Auto stálo u dveří, a tak odložil noviny, přešel k oknu, odhrnul těžké závěsy a podíval se ven.
„Myslím, že už půjdu, Mahmete,“ řekl a v tu chvíli ostře zazvonil telefon.
Zvedl sluchátko a podivný a vzrušený hlas ho oslovil jménem.
„Je to pan Morlake?… Volám z Blackheathu. Bingera srazil autobus a odvezli ho do 12 Cranfield Gardens. Můžete hned přijet?“
„Je těžce zraněný?“ zeptal se Morlake rychle.
„Očekává se, že nepřežije,“ zněla odpověď. „Jsem doktor Grainger.“
Jim počkal jen tak dlouho, aby zjistil přesnou polohu Cranfield Gardens, a o pár minut později už jel plnou rychlostí směrem k Blackheathu. Mlha na jihu Londýna byla hustší, než očekával, a postupoval pomalu, ale u New Cross se rozptýlila a brzy zmizela úplně, a on vzhlédl k bezmračné obloze, na které mrazivě blikaly hvězdy.
Lieber, který hlídal byt, viděl auto odjíždět a spěchal k veřejné telefonní budce, kde vytočil číslo. Zvedl to Marborne.
„ Je pryč,“ řekl Lieber bez dechu. „Odjel deset minut po desáté.“
„Je sám?“
„Ano, řídí vlastní auto. A vypadalo to, že spěchá.“
Marborne zavěsil sluchátko, zaplatil majiteli malé restaurace v Greenwichi, kde hodinu čekal na zprávy, a spěchal ven, kde na něj čekali Slone a Colley.
„Není čas ztrácet čas, Colley. Vlez do toho domu co nejrychleji to půjde.“
„Je ještě brzy, pane Marborne. Ještě nebudou spát,“ protestoval Colley.
„Celý dům jde spát v devět,“ řekl ten druhý netrpělivě. „Myslíš, že jsem se o to nepostaral?“
Auto, které si na tu noc pronajali, je odvezlo do Blackheathu a na rohu Cranfield Gardens dostal Colley své pokyny.
„Vylezeš oknem ze spíže a dostaneš se do prvního patra. Jestli chceš rozbít jednu z těch skleněných vitrín, kde se uchovávají šperky, klidně to udělej.
Nebude to žádné riziko, Colley. Jakmile splníš svůj úkol a vzbudíš rodinu, zmiz. Nemáš čas nazbyt.“
Zloděj se vytratil do tmy a znepokojený Slone se zeptal svého nadřízeného.
„To je primitivní, inspektore. Do tak zjevné pasti nikdy nespadne,“ řekl. „Půjde rovnou do domu svého sluhy a najde ho doma.“
„Říkám ti, že přijde rovnou sem. Z jeho hlasu, když jsem mu volal, jsem poznal, že má o Bingera strach.“
Oba muži rychle kráčeli po Cranfield Gardens a zabočili do brány.
„Slyším zvuk auta, jak jede do kopce,“ řekl náhle Marborne. „Schovej se do stínu schodů.“
„Nelíbí se mi to,“ zavrčel Slone. „Je to příliš snadné, říkám ti. To nemůže dopadnout dobře——“
„Sklapni!“ sykl ten druhý. „Tady je to auto.“
Jim Morlake odbočil z Blackheath Hill, zastavil auto a vystoupil. Číslo 12 byl čtvrtý dům od konce ulice, do které vjel, dům s vysokou fasádou, ponurý, bez jediného světla. Odjistil a prošel dřevěnou bránou, než mu došlo, že nesvítí červené světlo, které obvykle označuje dům lékaře, a vrátil se, aby si to ověřil na sloupcích brány. Ano, bylo to číslo 12. Už neváhal, vyšel po cestě a vystoupil po kamenných schodech. Když to udělal, uslyšel zevnitř domu výstřel a dunění těžkých kroků v hale a ustoupil.
A pak mu instinktivně došlo, v jakém nebezpečí se nachází, a vyběhl po schodech dolů. Udělal dva kroky směrem k bráně, a něco ho zasáhlo. Otočil se napůl, omámený a v polovědomí, a znovu dopadl úder a všechno ztmavlo.
Když se probral, ležel na tvrdé dřevěné lavici a nějaký muž mu něco dělal s hlavou. Otevřel oči a v matném světle cely, v níž ležel, uviděl vousatou postavu, jak mu přivazuje obvaz.
„Lehni si,“ řekl autoritativně lékař a Jim poslechl.
Byla to cela: charakter místnosti poznal v okamžiku, kdy otevřel oči. Jak se tam dostal a co se stalo? Pak si vzpomněl na ránu, která ho srazila k zemi. Hlava mu bolestivě pulzovala; měl nepříjemný pocit omezení v rukou a když se na ně podíval, uviděl, že jsou spoutány pouty.
„Proč jsem tady?“ zeptal se.
„Myslím, že vám o tom všechno řekne inspektor,“ řekl lékař, zatímco připevňoval konce obvazu a ustoupil, aby obdivoval své dílo.
„Ach, opravdu? Opravdu?“ řekl Jim apaticky.
„No, byl bych velmi rád, kdyby přišel a podal mi vysvětlení. Jak se má Binger?“
Usmál se slabě. „Předpokládám, že ten příběh o Bingerovi byl výmysl? Ten inspektor, o kterém mluvíte, je inspektor Marborne?“
„To se raději zeptejte jeho,“ řekl diplomatický doktor. „Bude tu za pár minut.“
Vyšel ven a dveře cely za Jamesem Morlakem s rachotem zapadly. S určitými obtížemi se posadil a zhodnotil svůj nešťastný stav.
Mechanicky si sáhl do kapsy: byla prázdná. Zkusil druhou s podobným výsledkem. Hodinky s řetízkem byly pryč, cigaretové pouzdro, všechno, co vlastnil, mu bylo odňato.
Teď byl velmi bdělý; dokonce zapomněl na fyzickou bolest, kterou trpěl.
Zaznělo cvaknutí zámku, dveře cely se otevřely a Marborne vešel s triumfálním úsměvem na tváři.
„No, Morlake, konečně jsme vás dostali!“
„Měl jsem vám ty zápalky dát,“ řekl Jim chladně; „a opravdu, kdybych věděl, že se vám tak zalíbily, Marborne, že byste mě přepadl a okradl, ušetřil bych vám tu námahu.“
„Nevím, co tím o zápalkách myslíte,“ řekl Marborne stroze. „Vím jen to, že jsme vás chytili s lupem. Znáš moje jméno?“
„Znám vaše jméno,“ přikývl Jim. „Jste inspektor Marborne.“
„Jsem inspektor Marborne,“ řekl muž svým nejoficiálnějším tónem, „a obviním vás z vloupání do domu č. 12 v Cranfield Gardens včera v noci. Dále vás obviním z držení nabitého revolveru a nástrojů k vloupání.“ „Dále vás obviním z vloupání do trezoru Burlington Safe Deposit sedmnáctého tohoto měsíce a navíc z vloupání do banky Home Counties Bank dvanáctého srpna.“
Zastavil se.
„Nenechte mě přerušit váš podivný výklad,“ řekl Jim. „Také mě budete muset upozornit, že cokoli řeknu, může být použito jako důkaz proti mně. To je vaše povinnost, víte, inspektore, ale vy jste opomenul obvyklé upozornění.“
Detektiv ho pozorně sledoval.
„Bude vás zajímat, že jsem také zatkl vašeho komplice, Jane Smithovou,“ řekl a Jim se zasmál.
„To mě těší! Velmi rád bych Jane Smithovou viděl. A zatkl jste také našeho přítele Hamona?“
Detektiv se shovívavě usmál.
„To ne, Morlake,“ řekl. „Víte, že jsem pana Hamona nezatkl. Z čeho byste ho mohl obvinit?“
Jim chvíli mlčel a pak řekl:
„Úmyslná vražda,“ řekl tiše; „a vás bych obvinil z napomáhání po činu.“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď