Kapitola XIV. – Dostali jsme vás!
Policista chvíli nechápal význam Jimova obvinění.
„Co tím myslíte?“ zeptal se hrubě. „Úmyslná vražda!“
„Ještě musím zjistit, kolik toho o té věci víte, Marborne,“ řekl tiše Jim Morlake.
„Ale v den, kdy chytím Hamona, to s vámi bude pěkně zlé!“
„Až chytíte Hamona – předstíráte snad, že jste taky policista?“ zeptal se Morlake sarkasticky.
„Ani se nesnažím předstírat, že jsem policista. Tak hluboko jsem ještě neklesl,“ řekl Jim.
Detektiv se sklonil a vytáhl ho na nohy.
„Pojďte se podívat na pár věcí, které u vás našli po vašem zatčení,“ řekl a tlačil ho chodbou do místnosti pro zadržené.
Na stole policejního seržanta ležela řada předmětů. Byla tam černá hedvábná maska, jejíž otvory pro oči, jak Jim odborným pohledem zjistil, byly čerstvě vyříznuté; automatická pistole, kompletní sada nástrojů na vloupání, malý acetylenový zapalovač, drobné gumové pouzdro obsahující šest lahviček a tři malé univerzální klíče.
„To má být moje? Kde jsem to nosil – v kapse vesty?“ zeptal se.
„Něco bylo v kapse vašeho kabátu, něco bylo schované pod sedadlem vašeho auta,“ řekl detektiv. „Předpokládám, že přiznáváte, že je to vaše?“
„Nic nepřiznávám. Jediná věc, kterou nevidím a která mi skutečně patří, jsou zlaté hodinky s řetízkem, které jste, jak předpokládám, zabavil pro osobní potřeby. Bylo tam také trochu peněz – asi šedesát pět liber –, které tu nejsou. Jsou to také vaše osobní příjmy, Marborne?“
„Peníze i hodinky mám ve svém stole,“ řekl policejní seržant. „Svou situací si nijak nepomůžete, když vznášíte obvinění proti tomuto policistovi, Morlakeu.“
„Možná ne,“ připustil Jim po chvilce přemýšlení.
Zvedl spoutané ruce.
„Tohle není zrovna nutné, že ne, seržante?“
„To si nemyslím.“
Seržant vzal klíč ze stolu, odemkl pouta a sundal je. Pod dohledem vězeňského dozorce byl Jim odveden do cely.
Joan Carstonová právě snídala na Lowndes Square a četla ranní noviny, když ohlásili Hamona. S povzdechem je odložila a pohledem plným lítosti se podívala na svého otce.
„Proboha! Proč přichází v tuto ranní hodinu?“ zeptal se podrážděně.
„Myslel jsem, že od něj budeme mít na měsíc nebo tak nějak pokoj?“
Nebyl v příjemné náladě. Kůň, na kterého vsadil v handicapu na dlouhou vzdálenost v Newmarketu, byl přes noc vyřazen, a on byl přirozeně rozladěn.
„Budeme se s ním muset setkat: ať to máme za sebou,“ řekla Joan rezignovaně.
Ralph Hamon se choval energicky a vesele: ve skutečnosti ho dívka nikdy neviděla tak rozjařeného, jako když vkráčel do jídelny – to byl její popis.
„Mám pro vás dnes ráno velmi zajímavé zprávy,“ řekl téměř vesele, když si bez pozvání přitáhl židli a posadil se ke snídaňovému stolu. „Máme ďábla!“
„Skvělá práce,“ zamumlalo jeho lordstvo. „Doufám, že mu připoutáte obvyklé řetězy k nohám a shodíte ho do jeho staré dobré jámy.“
„O kterém konkrétním ďáblovi to mluvíte, pane Hamone?“ zeptala se dívka s tísnivým pocitem v srdci.
„O Morlakeovi. Včera v noci ho chytili při činu, jak se vloupal do domu v Blackheathu.“
Vyskočila na nohy.
„To nemyslíte vážně!“ vydechla. „Pan Morlake… ach ne, to není pravda!“
„Je to nádherně pravdivé,“ řekl Hamon. (Měla pocit, že si olízl rty.) „Byl přistižen při činu, jak se vloupával do domu muže, který vlastní sbírku starožitných šperků. Naštěstí ho sledovali dva policisté, kteří ho už nějakou dobu měli pod dohledem, a zadrželi ho právě ve chvíli, kdy vyběhl z domu, protože ho při práci vyrušil majitel, plukovník Paterson.“
Lord Creith si sundal brýle a udiveně na něj zíral.
„Myslíte Jamese Morlakea, našeho souseda?“ zeptal se nevěřícně.
Hamon přikývl.
„Mám na mysli Černého, nejchytřejšího zloděje, jakého jsme v této zemi za poslední roky měli.“
Joan se sesula zpět na židli: místnost se s ní točila a nakláněla. Hamon mluvil pravdu; v jeho hlase bylo nezaměnitelné nadšení.
„Samozřejmě, že jste ho chytili,“ řekla nakonec a mluvila pomalu, jako by mluvila sama k sobě. „Říkal jste, že to uděláte, ne?“
„Já jsem ho vlastně nechytil sám,“ řekl Hamon, nechtěje se vzdát zásluh, „ale musím přiznat, že jsem policii poskytl spoustu užitečných informací. A mimochodem, lady Joan, moje sestra si dnes udělala radost a přišla vás navštívit“
„Ano?“ řekla Joan nepřítomně. „Ach ano, máte sestru v Paříži. Obávám se, že dnes odpoledne nebudu doma.“
„Myslel jsem si, že nebudete, tak jsem jí řekl, ať přijde dnes ráno. Lydia se vám bude líbit: je to hodná holka, i když se obávám, že jsem ji trochu rozmazlil. Ale je jedna z nejlepších.“
„Kdy se pan Morlake dostaví k soudu?“ zeptala se a odsunula existenci Lydie Hamonové stranou.
„Dnes ráno přijede na předběžné slyšení, pak bude asi vzat do vazby a příští týden bude postaven před soud. Zajímá tě, že? No, je přirozené, že ano. Tito darebáci mají jistý romantický půvab, i pro ty, kdo se více řídí zákony.“
„Ne každý darebák,“ odpověděla okamžitě. „Znám některé, kteří jsou těmi nejnezajímavějšími tvory, jaké je možné potkat!“
Znovu nabyla sebejistoty a lord Creith, který svou dceru znal pozoruhodně dobře, zachytil to, čeho si pan Hamon nevšiml – jistou jemnou zlomyslnost
v jejím hlase, a svíjel se při vzpomínce na minulá setkání se svou dcerou, která ho poněkud ochromila.
„Má nějaké přátele? Myslím tím, je tu někdo, kdo by za něj složil kauci?“
„Kauce by nebyla povolena,“ odpověděl Hamon pohotově.
„Když už toho chlapa mají, je nepravděpodobné, že by policie riskovala jeho útěk, zejména když se před zatčením tvrdě bránil.“
„Byl zraněn?“ zeptala se rychle.
„Dostal pár ran,“ řekl Hamon s lhostejným pokrčením ramen a její oči se od něj neodtrhly.
„Víš o tom hodně: předpokládám, že ti zavolali a řekli ti to, protože tě to zajímá“
„Vím jen to, co jsem četl v novinách,“ řekl Hamon rychle a viděl, jak se jí zkroutily rty.
„V novinách to není,“ řekla. „Stalo se to včera v noci příliš pozdě na to, aby to bylo v ranním vydání.“
Vstala od stolu a bez jediného slova odešla z místnosti.
„Joan se o toho chlápka strašně zajímá,“ zavrčel Hamon.
„Proč by neměla?“ zeptal se lord Creith a zářivě se na něj usmál. „Myslím, že je nesmírně zajímavý. Proboha, kéž bych věděl, že je to zloděj! Šel bych za ním a našel jednodušší způsob, jak vydělat peníze, než prodat svého chudáka starého Creitha se vším všudy. Kde se tenhle zajímavý zločinec dostane před soud?“
„U policejního soudu v Greenwichi,“ řekl ten druhý.
„Greenwich!“ řekl lord Creith, jako by policejní soud v Greenwichi byl tím posledním místem na světě, kde by si dokázal představit, že toho muže přivedou k soudu.
Bylo téměř poledne, když vězeňský dozorce zavolal jeho jméno, a Jim Morlake prošel otevřenými dveřmi do velké soudní síně a byl odveden do ocelové klece.
Soudní síň byla přeplněná a lavice pro novináře, určená pro tři osoby, které se tam vešly jen s obtížemi, pojala půl tuctu mladých mužů v agónii, zatímco armáda novinářů přetékala do lavic pro veřejnost.
Byla přednesena stručná zpráva o zatčení; zazněla narážka, že při příštím jednání budou předloženy nové a ještě šokující obvinění, a policie, zastoupená
svým úředním právníkem, požádala o vazbu – což Jimův obhájce mechanicky napadl, ačkoli jeho námitka byla zamítnuta.
„Co se týče kauce, Vaše Ctihodnosti…,“ začal obhájce, ale soudce zavrtěl hlavou.
„O kauci nemůže být ani řeč,“ řekl.
A v tu chvíli došlo k nečekanému přerušení. Vysoký, štíhlý muž bez vyzvání přistoupil k svědecké lavici a podal svou vizitku soudnímu úředníkovi.
„Tento pán“ – podíval se přes brýle na udiveného Jima – „je můj soused a velmi mi záleží na tom, aby měl veškeré podmínky k přípravě své obhajoby.“
„Je mi to velmi líto, lorde Creithe,“ řekl soudce, „ale v těchto případech, kdy policie nesouhlasí s kaucí, jak jsem pochopil, nemůžeme se odchýlit od soudního řádu.“
Jim se vrátil do své cely a přemýšlel, co proboha přimělo tohoto distinguovaně vypadajícího starého muže, jehož jméno znal a do jehož domu kdysi vnikl,
aby vystoupil a za účelem pomoci muži, kterého neznal, vyhledal publicitu, kterou mnozí z jeho třídy tak intenzivně nesnášeli.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď