Kapitola XV. – Joan se přiznává
Joan s velkým údivem četla ve večerních novinách zprávu o zásahu svého otce a když ten večer přišel na večeři, čekala na něj v hale.
„Opravdu, tati, jsi úžasný člověk,“ řekla a políbila ho. „Viděl jsi ho?“
„Viděl jsem ho,“ přiznal lord Creith, v němž jakékoli projevy náklonnosti ze strany dcery vyvolávaly pocit nepohodlí, „a je to docela pohledný chlapík, Joan.“
Zavrtěl hlavou. „Policie říká, že je to velmi nebezpečný darebák. Když ho vidíš, ani by tě to nenapadlo. Abych ti řekl pravdu“ – rozhlédl se a ztišil hlas – „náš přítel Hamon vypadá mnohem víc jako zločinec! A proboha, neopakuj moje slova, Joan. Když jsem naposledy řekl něco nepříjemného o Hamonovi, vyklopila jsi to uprostřed večeře a já musel lhát do modra, abych si zachránil tvář.“
Joan se toho rána úspěšně vyhnula setkání se slečnou Lydií Hamonovou a doufala, že vzhledem k tomu, jak neomluvitelně nezdvořilá byla tím, že nedodržela schůzku, ji ta dívka nenavštíví. Jindy by byla zvědavá, jaký typ člověka je sestra Ralpha Hamona. Dnes ji pohltila jediná myšlenka a jediné téma.
Dvě hodiny před večeří se lord Creith obvykle věnoval tomu, co popisoval jako siestu, a Joan obvykle trávila tuto dobu vyřizováním své korespondence. Dnes neměla náladu psát a ještě méně přijímat návštěvy, takže Petersovo oznámení, že přišla Lydia Hamonová, z ní vymáčklo zoufalý povzdech.
„Požádejte ji, ať přijde nahoru,“ řekla a připravila se na to, že bude zdvořilá.
Jejím prvním pocitem při pohledu na návštěvnici bylo překvapení. Lydia měla mnoho předností, mezi nimiž nechyběl ani vynikající vkus v oblékání, a vypadala tak křehce a sladce, když vešla do salónu, že Joan těžko uvěřila, že by ta dívka mohla být příbuzná s nepříliš přitažlivým panem Hamonem.
„ „Moc se omlouvám, že vás ruším,“ řekla návštěvnice pomalu a pohlédla na psací stůl, který Joan narychlo zaplnila poznámkovými papíry, aby měla
výmluvu, jak rozhovor zkrátit. „Zavolala jsem dnes ráno; Ralph říkal, že mě očekáváte, ale nebyla jste doma.“
Joan zamumlala omluvu a přemýšlela, jak naléhavá záležitost přivedla tu dívku v tuto neobvyklou hodinu na návštěvu.
„Jsem v Londýně jen na pár dní a prostě jsem vás musela vidět,“ řekla Lydia, jako by odpovídala na otázku, která v tu chvíli Joan nejvíce ležela na srdci.
„Žiji v Paříži. Znáte Paříž dobře?“
„Trochu ji znám. Není to moje oblíbené město,“ řekla Joan.
„Opravdu!“ Lydia zvedla obočí. „Nechápu, jak někdo může nemilovat Paříž: pro lidi s vkusem je tak okouzlující.“
„Tak to mám asi nedostatek vkusu,“ řekla Joan téměř s úsměvem.
„Ne, tak jsem to nemyslela.“ Dívka se rychle snažila napravit jakýkoli možný špatný dojem. „Myslím, že tam někdo bydlí. Znáte vévodu z Montvidieru? Je to
náš velký přítel.“
Vypočítala jména tuctu francouzských šlechticů, aniž by Joan zaslechla jediného, o kterého by mohla projevit zájem, natož aby ho znala.
„Ralph mi říkal, že koupil váš dům v Sussexu,“ řekla Lydia, pohrávajíc si s rukojetí slunečníku a dívajíc se přes dívku. „Je to krásné místo, že ano?“
„Ano, je to tam krásné,“ řekla Joan tiše.
„Myslím, že je to taková škoda,“ zahoukala Lydia, „že se to staré sídlo, které patřilo vaší rodině po stovky let, dostává z vašeho vlastnictví – musí to být pro vás velká rána. Řekla jsem Ralphovi, že se divím, že měl to srdce, aby se ho ujal“
„Ještě se ho neujal; neudělá to, dokud je můj otec naživu,“ řekla Joan a začala chápat důvod návštěvy.
„Ach ano, já vím. Nemyslela jsem na vašeho otce, myslela jsem spíš na vás. A vím, že Ralph na vás hodně myslí.“
Lydia se pod řasami podívala na bezvýraznou tvář své hostitelky.
„Ralph si dělá velké starosti. Je strašně dobrosrdečný. Jen velmi málo lidí mu rozumí. Pro průměrného člověka je Ralph jen chamtivý Angličan,který nemá duši nad obchodem. Ve skutečnosti je něžný a laskavý a je to ten nejvěrnější z přátel.“
„Měl by být pro nějakou dívku dobrým manželem,“ řekla Joan a okamžitě se vrhla do pauzy.
Ta odpověď Lydii zaskočila. Bylo to tak náhlé vyjádření všeho, co chtěla naznačit, že ztratila nit ve vyprávění, které si tak dobře nacvičila.
„To si myslím. Upřímně – i když si možná budete myslet, že je to ode mě drzost – Ralph je cena, o kterou stojí za to bojovat.“
„Nevím, proč bych to měla považovat za drzost,“ řekla Joan, „vždyť já o tu kořist nesoutěžím.“
Byla v ní špetka zlomyslnosti – ten ďábel, který občas způsoboval lordu Creithovi velké duševní nepokoje.
„Víte, nemohla bych si vašeho bratra vzít – abych to řekla zcela na rovinu.“
„Proč ne?“ zeptala se Lydia, aniž si to uvědomila.
„Protože už jsem zasnoubená,“ řekla Joan. „Vlastně je to zasnoubení už tak dlouho, že bych ho nerada zrušila.“
„Zasnoubená!“
Pro Lydii to byla zjevně novinka a v duchu se na bratra rozzlobila, že tuto informaci nepřidal k důležitým detailům, které jí sdělil.
„Ano, jsem zasnoubená.“
„Ale nenosíte zásnubní prsten?“ řekla Lydia.
„Zásnubní prsten není nutný, když jsou dvě srdce v souznění,“ odpověděla Joan samolibě.
„Můj bratr o tom neví.“
„Tak mu máte co říct,“ řekla Joan.
Lydia vstala a neohrabaně si pohrávala se slunečníkem, protože teď nevěděla, jak by mohla rozhovor co nejrychleji ukončit.
„Jsem si jistá, že ti přeji štěstí,“ řekla kysele, „ale myslím, že pro dívku tvého původu je největší chybou na světě vzít si někoho bez peněz. A samozřejmě, kdyby měl nějaké peníze, nedovolil by Ralphovi, aby koupil otcovo panství.“
„Taková manželství někdy dopadnou špatně,“ řekla Joan sladce, „ale doufám, že právě tento svazek – který je sňatkem z lásky, do něhož se nikdy nevměšovala špinavá otázka peněz – bude výjimkou.“
Nyní bylo jasné, proč ta dívka přišla. Její zklamání, zmatení a neskrývané rozladění v její tváři a chování řekly Joan vše, co chtěla vědět.
„Možná si to ještě rozmyslíš,“ řekla Lydia a natáhla ochablou ruku. „Ralph je ten typ muže, který se jen tak nenechá odradit od toho, co chce. Je to velmi dobrý přítel a velmi zlý nepřítel. Je tu jeden muž, který si v cele vězení krátí čas a ví to“
Viděla, jak se Joanina tvář zbarvila ruměncem, ale špatně pochopila příčinu.
„Nevím, proč by se lidé ve vězení měli bavit tím, že si kopou do pat,“ řekla Joan chladně; „a s největší pravděpodobností je pan Morlake docela veselý.“
„Znáš Jamese Morlakea?“
Joan se podívala do tmavých očí Lydie Hamonové a upřela na ně pohled. „Měla bych,“ řekla pomalu. „Jsem s ním zasnoubená.“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď