Kapitola XVI. – Pan Hamon je vyprovázen
Hrabě z Creithu přišel k večeři v bezstarostné náladě, kterou mu odpolední šlofík z nějakého záhadného důvodu vždy vyvolával, a u kávy mu Joan popsala svůj rozhovor.
„Proboha!“ zvolalo Jeho Lordstvo, na okamžik zděšeno. „To se ale nedá říct!“
„Musela jsem ji šokovat,“ ospravedlňovala se Joan.
„Šokovat ji! Ale proboha! Byly i jiné způsoby, jak to udělat, Joan. Mohla jsi jí říct, že víno v Creithu je zkažené – což nepochybně je – nebo že střecha prosakuje – což také dělá. Proč jí říkat, že jsi zasnoubená s nějakým zlodějem? To přece nejsi, že ne?“ zeptal se podezíravě.
„Nejsem. Ani ho neznám.“
„Hm!“ řekl její otec a svraštil čelo. „Co když se to dostane do novin? ‚Peerka zasnoubená se zlodějem‘ nebo ‚Hraběcí dcera si vezme notorického amerického zloděje po jeho propuštění z vězení‘, co? Jak si myslíš, že by se mu to líbilo?“
Joan vyděšeně otevřela ústa.
„Na to jsem vůbec nepomyslela!“ vydechla.
„Koneckonců,“ řekl hrabě, čerpající nekonečné uspokojení z vědomí, že tentokrát má situaci pod kontrolou, „koneckonců, možná má své pocity. Zloději se možná považují za něco lepšího než noví chudí——“
„Prosím, nebuď absurdní, otče! Kdo by mu to řekl?“
„Každopádně to byla hloupost, protože ten Hamon se tu objeví a bude mě s tím otravovat. A nikdo neví lépe než ty, Joan, že nesnáším, když mě někdo otravuje.“
„Můžeš mu říct, že o tom nic nevíš – což je pravda. Můžeš také říct, že jsem sama sobě paní, což je také pravda.“
Starý muž vypil svou kávu na ex.
„Možná nepřijde,“ řekl s nadějí, ale ještě se nestačil zvednout od stolu, když hlasité zaklepání Ralpha Hamona ohlásilo jeho příchod.
„Nejsem doma!“ řekl lord Creith spěšně. „Řekni mu, že jsem pryč. Joan…“
Spěšně a poněkud nedůstojně odešel.
Vešla do salónu a uviděla rozzuřeného Hamona, jak přechází po koberci sem a tam. Jakmile otevřela dveře, otočil se k ní.
„Co je to za historku, kterou mi vyprávěla Lydia?“ zuřil.
Změna v jeho chování byla pozoruhodná. V nejlepším případě to byl nepříjemně vypadající muž – teď se při pohledu na něj zachvěla. Čelist měl vysunutou, oči mu planuly hněvem.
„Takže ty znáš Morlakea, co? Ty jsi Jane Smithová!“ ukázal na ni obviňujícím prstem a její klidné přikývnutí ho zřejmě ještě více rozzuřilo.
„Joan, už jsem ti to říkal – a říkám ti to znovu, že jsi pro mě jediná žena na světě. Budu mít tebe – a nikoho jiného. Raději bych zabil jeho i tebe!
Jestli je to pravda, nenechám ho na pokoji, dokud nezemře!“
Ona se ani nehnula a s jejím tichém pohrdáním se mu zdála krásnější než kdy jindy. Štíhlá a bledá, křehká bytost mládí, s dětinským obličejem a postavou, která už byla téměř ženská. Instinktivně k ní natáhl ruce, ale ona se ani nepohnula.
„Znám tucet mužů, kteří by tě chytili za límec a vyhodili z tohoto domu, kdyby věděli jen polovinu toho, co jsi řekl.“
Její hlas byl pevný: neprojevila ani stopu toho rozrušení, které očekával.
„Jestli jsem špatně informován——“ začal chraplavě.
„Jste. Bylo ode mě hloupé říct vaší sestře, že jsem zasnoubená, ale tak jsem ji nesnášela; byla tak strašně vulgární se svými afektovanými manýry
a řečmi o aristokratech, které znala – taková ženská verze vás, pane Hamone. Dokázala jsem si představit, jak na mě křičí, tak jako jste křičel vy.
Ubohá megera, která na mě ječí.“
Když vešla, nechala dveře otevřené a věděla, že Peters je v hale.
„Petersi,“ zavolala a komorník vešel. „Vyprovoďte pana Hamona; nesmí být vpuštěn ani do tohoto domu, ani do Creithu.“
Peters se uklonil a s pohledem upřeným na Ralpha Hamona trhl hlavou směrem ke dveřím.
Byl to jeden z nejšťastnějších okamžiků jeho života.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď