Kapitola XVII. – Laskavý Julius
Plukovník Carter z Úřadu pro vyšetřování trestných činů si vyndal doutník z úst, aby se mohl lépe usmívat.
„Můj drahý Wellingu, jsi romantik, a protože jsi romantik, měl bys být neúspěšný. Místo toho jsi však díky nějaké záhadné prozřetelnosti velmi úspěšným detektivem. Romantika v naší práci nehraje žádnou roli; na zločinu není nic romantického.
A) je zloděj se zvláštními, ale dobře známými metodami;
B) je flegmatický, nenápaditý policista, který, když je povolán k případu vloupání, krádeže, čehokoli, zjistí, že zločin spáchal někdo, kdo používá metody A. Možná má A jako koníček vylamování kuchyňských oken nebo používání náhodně nalezených žebříků, nebo má ve zvyku se po spáchání loupeže najíst. Každopádně existují charakteristické rysy A. Takže B ho zatkne a obvykle má pravdu.
Vy byste naopak ve zbytcích ukradeného jídla našli důkaz, že zloděj hladověl, a hledali byste hladově vypadajícího, leváka!“
Julius Welling, šéf 8. úřadu, povzdechl. Byl to starší, bělovlasý muž se smutnou tváří a zvyku si třít nos, když byl v rozpacích.
„Prosadil ses, bůhví jak,“ zamumlal Carter přes doutník. „Možná je to štěstí – možná inspirace.“
„Vynechal jsi všechny možnosti génia,“ řekl Welling jemně.
Ve službě, kterou zdobil třicet pět let, mu říkali „Jemný Julius“. Jeho hodnost odpovídala policejnímu náčelníkovi, neboť dosáhl všech možných povýšení, jaká mohl úspěšný policejní důstojník získat, a při těch vzácných příležitostech, kdy nosil uniformu, se jeho vyznamenání táhla ve třech rovných řadách od knoflíků k ramenům.
Jackson Carter a on nastoupili do služby ve stejný den, první z nich byl úředník s výjimečným talentem pro organizaci, druhý byl tak ponořen do studia mužů a žen, že si sotva všiml plynutí let, která mu přinesla tolik cti.
„Jak říkám, jsi romantický starý pes,“ řekl Carter, vracejíc se ke svému oblíbenému tématu, které bylo téměř jeho jedinou zábavou – škádlení svého celoživotního přítele.
„I když přiznávám – a to je ode mě velmi šlechetné – že tvé snění tě někdy dovedlo k podivným výsledkům.“
Julius Welling se usmál očima.
„Kam mě zavede můj současný sen?“ zeptal se.
„K neúspěchu,“ řekl ten druhý vážně. „Máme Černého – o tom není pochyb. Přál bych si, aby ho chytil někdo jiný než Marborne, protože jsem si kvůli němu naostřil špičku pravé boty, ale taková je hra; Marborne ho chytil. Máme všechny důkazy, které potřebujeme. Kromě toho, že byl přistižen při činu, našli jsme u něj lupičské náčiní a zbraň, a v jeho bytě v Bond Street byla objevena spousta věcí. Balíček peněz označený razítkem Home Counties Bank——“
„To bych mohl získat, kdybych požádal Home Counties,“ zamumlal pan Welling.
„Pokladnička zakopaná v jeho zahradě——“
„Proč by zakopával pokladničku v zahradě?“ zeptal se Welling žalostně. „To dělají jen amatérští zloději.“
„No, jak se tam ta truhla dostala?“ zeptal se rozčilený Carter.
Pan Welling si zamyšleně promnul nos.
„Možná ji tam někdo nastražil, aby ho usvědčili,“ navrhl. „Marborne takhle chytil Shellmana, padělatele bankovek.“
Šéf na něj zíral.
„Chceš říct, že to byla léčka?“ zeptal se a Welling přikývl.
„Konkrétní obvinění, na jehož základě byl odsouzen, bylo zfalšované. Vím to už nějakou dobu. Shellman byl samozřejmě padělatel, příliš chytrý na to, aby ho chytili.
Obvinění, kvůli kterému dostal deset let, mu bylo nepochybně nastraženo, a za tím stál Marborne.“
„To je pro mě novinka,“ řekl ten druhý zamračeně.
„Co se týče toho Morlakea,“ pan Welling přednesl svůj názor s charakteristickou plachostí, „nezní ten příběh, který vypráví, poněkud podezřele? Říká, že jeho
sluha byl nemocný – ten sluha bydlí v Blackheathu, pamatuješ? Přijde do domu a je náhle ubodán. Překvapen a ubodán – a má u sebe zbraň! Přijde vykrást dům a nechá auto na rohu ulice se zapnutými světly, když je necelých šest metrů
odtud ulička, kde by auto mohl schovat? Údajně se vloupal do zadní části domu, kde je zahrada a nízká zeď, přes kterou by se dostal na volné prostranství, a přesto uteče předními dveřmi! ‚Bojuje‘ – jak? Nikdy nezapomeňte, že má nabitou pistoli, a přesto „klade odpor“ tak účinně, že Marborne na něj musí vytáhnout svou „hůl“. Co celou tu dobu dělala jeho zbraň?“
Plukovník Carter zavrtěl hlavou.
„Ten příběh o telefonátu je lež——“
„Naopak, je to pravda,“ řekl starý Julius, téměř omluvně. „Ústředna v New Crossu ten hovor zachytila. Testovali spojovací linky, protože jeden účastník nahlásil poruchu, a technici náhodou poslouchali právě tuto konkrétní spojku, když ten hovor prošel.“
Plukovník Carter otevřel oči.
„Ty jsi pracoval na tomhle případu?“ zeptal se. „Ty nesleduješ Černého?“
Julius jemně zavrtěl hlavou.
„Sledoval jsem Marbornea,“ řekl, jemněji než kdy jindy. „Víš, Jacku, šéf má na toho inspektora podobný názor jako ty, a poslal mě, abych dohlédl na to, že se mu nic nestane. A ten, kdo zavolal Morlakeovi a vyprávěl mu tu historku o zraněném sluhovi, byl ten inspektor. Chci Marbornův kabát pro svou výstavu uniforem bývalých důstojníků. A, Jacku, nic není jistějšího, než že ho dostanu!“
„A co Morlake?“ zeptal se Carter.
Julius rozpažil své vrásčité ruce v gestu lhostejnosti.
„Možná ho usvědčí, možná ne,“ řekl; „ale jedno ti můžu říct, a to je tohle. James Lexington Morlake je The Black, nejchytřejší bankovní lupič, jakého jsme za posledních dvacet let viděli. Mám na to důkaz a víc než jen důkaz, Jacku.“
Zatáhl rty a jeho bílé obočí se spojilo v ohromném zamračení.
„Před deseti lety,“ řekl a mluvil s větší rozvážností než obvykle, „zachytila policie v Haslemere umírajícího námořníka na Portsmouth Road.“
„O čem to sakra mluvíš?“ zeptal se překvapený Carter.
„Mluvím o Černém,“ řekl Welling, „a o tom, proč je zloděj – zapamatuj si to, Jacku – umírající námořník, z něhož vyrazili život, a ani řádek ani slovo, které by ho identifikovalo; umírající námořník, který spí na malém hřbitově v Hindheadu, bez jména na kameni, který ho zakrývá.
Nestačí to snad na to, aby se z každého člověka stal zloděj?“
„Miluješ záhady, že, Juliusi?“ zeptal se jeho podrážděný přítel, když Welling vstal.
„Záhady jsou moje specialita,“ řekl Julius jemně.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď