Kapitola XIX. – Čajovna
Napůl udivený, napůl pobavený na ni zíral.
„Jane Smithová?“ zopakoval. „Jste ta dáma, která mi napsala dopis, ve kterém mě varovala před Hamonem?“
Přikývla.
„Znáte ho? Je to váš přítel?“
„Ach ne.“ Energicky zavrtěla hlavou. „Ale viděla jsem ho; občas přijíždí do vesnice, kde bydlím – do Creithu.“
„Ach, bydlíte v Creithu? Nevzpomínám si, že bych vás tam viděl.“
Usmála se.
„Nedokážu si představit, že byste v té vesnici znal někoho,“ řekla suše. „Nejste zrovna společenský, že? A kromě toho,“ pokračovala rychle, „je málo pravděpodobné, že byste navštěvoval lidi z našich skromných poměrů.“
„Restaurace“ se ukázala být čajovnou, která byla v tuto denní dobu téměř opuštěná, protože oběd už skončil a čajový nával ještě nezačal. Usadila se ke stolu v rohu a objednala si čaj tak věcně, že Jim Morlake usoudil, že není nezkušená v domácím hospodaření. Přemýšlel, kdo to je a jak to, že si tak nápadně krásné dívky nevšiml.
„Žijete v Creithu už dlouho?“
„Narodila jsem se tam,“ řekla Jane Smithová.
Chvíli přemýšlel a pak:
„Jak jste přišla na to, že Hamon chystá tuhle léčku?“
„Nevěděla jsem to, jen jsem to tušila,“ řekla. „Moje kamarádka bydlí v Creith House a hodně slyšela o panu Hamonovi.“
Jim přikývl.
„Dlužím lordu Creithovi něco za jeho dobré úmysly,“ řekl, napůl k sobě a napůl k dívce, a slabě se usmál. „Myslím, že jeho lordstvo by nebylo příliš potěšeno, kdybych se zastavil osobně, abych mu poděkoval. Má dceru, že?“
Jane Smithová přikývla.
„Někdo mi o ní vyprávěl – velmi hezká a velmi svéhlavá mladá dáma a, pokud tomu dobře rozumím, poněkud romantická?“
Jane Smithová se ušklíbla.
„Nikdy jsem neslyšela, že by lady Joan byla romantická,“ řekla téměř ostře.
„Myslím, že je to velmi praktická, inteligentní dívka – je sice hezká, ale to jí nedělá čest.“
Přinesli čaj a ona se pustila do nalévání. On ji zamyšleně pozoroval, dokud neskončila a nepodala mu šálek. Najednou se její chování změnilo.
„Pane Morlake,“ řekla vážně, „byla to pro vás strašná lekce, že ano?“
„Ten soud?“ zeptal se a přikývl. „Ano, byla to docela lekce. Jednak jsem podcenil Hamona a jednak jsem přecenil genialitu bezohledného pana Marborna. Byl to velmi primitivní a hloupý pokus mě nachytat.“
Dívala se na něj upřeně, její neochvějné oči upřené do jeho.
„Už nebudete porušovat zákon, že ne, pane Morlake?“ zeptala se tiše. „Byl jste velmi—velmi úspěšný. Myslím tím, že jste musel vydělat spoustu peněz. Není nutné podstupovat další rizika, že?“
Neodpověděl. Bylo na ní něco, co mu bylo povědomé, něco, co poznal, a přesto mu to unikalo. Kde ji viděl? Nebo to byl její hlas, který poznal? Pak:
„Znám vás,“ řekl náhle. „Byla jste ta dívka, kterou srazila bouře!“
Najednou zrudla.
„Ano,“ přiznala. „Neviděl jste mi do tváře.“
„Pamatuji si váš hlas: je to jeden z těch podivně sladkých hlasů, na které se velmi těžko zapomíná.“
Nechtěl jí lichotit ani ji urazit, ale její tvář zrudla ještě víc.
„Říkala jste, že jste také návštěvnice. Jak můžete být návštěvnicí, když bydlíte ve vesnici?“
„Jane Smithová“ se okamžitě vzpamatovala.
„Lhala jsem,“ řekla chladně. „Zjistila jsem, že lhaní je nejjednodušší způsob, jak se dostat z většiny obtíží. Jestli to musíte vědět, pane Morlake, byla jsem ve službách v Hallu.“
„Služka?“ řekl nevěřícně.
Přikývla.
„Jsem pokojská,“ řekla klidně, „a velmi dobrá pokojská.“
„O tom jsem přesvědčen,“ spěchal s odpovědí, a pak se podíval na její ruce a ona byla vděčná, že má rukavice.
„Tak takhle jste to věděla, co? No, jsem vám velmi zavázán, slečno Smithová. Jste stále v Hallu?“
Zavrtěla hlavou.
„Přišla jsem o práci,“ řekla lživě a dodala: „ Protože jsem byla venku tak pozdě v tu bouřlivou noc.“
A pak, když ji začalo trápit svědomí, nasměrovala rozhovor na bezpečnější témata.
„Už nebudete zloděj, že ne?“ K jejímu úžasu se usmál.
„To snad ne!“ vydechla. „Po tom vašem strašném útěku a po tom všem, co řekl soudce! Ach, pane Morlake, vy byste přece nebyl takový blázen! “
Tentokrát se nahlas zasmál.
„Je mi zřejmé, mladá dámo, že nedokážete ocenit radosti a vzrušení zlodějského života, jinak byste mě tak bezstarostně neprosila, abych se vzdal něčeho, co je víc než jen zábava a způsob obživy. Soudce byl rozhodně přísný! Ale upřímně, soudce a to, co říkají, moc neřeším.
Je pravděpodobné, že díky zvláštnímu systému, který v Anglii platí, se před toho soudce nikdy nedostanu – v Old Bailey soudí půl tuctu lidí a možná při mém příštím vystoupení potkám laskavou a humánní duši, která mě propustí s napomenutím.“
Jeho zvědavý pohled a škádlivý tón v dívce nevyvolaly žádnou reakci. Jeho tvrdohlavost ji znepokojovala, téměř ranila.
„Ale není tu nikdo“ – zaváhala – „kdo by vás mohl přesvědčit? Někdo, kdo je vám velmi drahý, možná příbuzný nebo – nebo – dívka?“
Zavrtěl hlavou.
„Nemám na světě žádné příbuzné ani přátele,“ řekl; „a pokud to zní pateticky, prosím vás, abyste uvěřila, že necítím žádnou zvláštní lítost nad tím, že jsem
tak nezatížen. Je to od vás velmi laskavé, slečno Smithová“ – jeho hlas a tón změkly – „a vážím si myšlenky, která stojí za vaší prosbou.
Ale musím jít svou vlastní cestou, protože ta je jedinou cestou k duševnímu klidu. A teď si myslím, že jste strávila příliš mnoho času ve společnosti zločince, a proto vás pošlu domů. Bydlíte v Londýně?“
„Ano, bydlím tady – tedy, mám tady přátele,“ řekla poněkud zmateně.
„Tak běžte za svými přáteli.“
Zaplatil účet a společně vyšli z obchodu. Najednou se k jeho překvapení otočila a vrátila se zpět do obchodu a on ji následoval.
„Je tu muž, kterého nechci vidět,“ řekla bez dechu, a když se podíval oknem, uviděl pana Ralpha Hamona, jak zuřivě kráčí po chodníku, a sledoval, jak zabočil do kancelářské budovy, přičemž celé jeho chování prozrazovalo hněv, který v něm vyvolalo zproštění viny Jamese Morlakea.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď