Kapitola XXVIII. – Pan Welling dává radu
V den, kdy Ralph Hamon obdržel odpověď na svůj telegram z Mooru, pan Marborne povečeřel dobře a draze, neboť dosáhl toho blaženého stadia
vědomého blahobytu, kdy mu peníze přicházely přirozeně.
Jeho hostem toho večera byl pan Augustus Slone; a seržant Slone se z nezajímavého muže s plochým nosem, prázdným výrazem a omluvným vystupováním vyvinul v muže podle módy.
Večeřeli tedy v největší restauraci na Oxford Street a byla to večeře o mnoha chodech.
„Ještě jednu láhev,“ řekl pan Marborne velkoryse.
Uhladil si tuhou přední část košile, která se dmula nad bílou vestou, a kritickým pohledem si prohlédl doutník.
„No, Slone, tohle je spíš moje představa o životě než pobíhat kolem a hledat malé čajové lístky.“
„To jsi řekl ty,“ řekl Slone prostě.
I on byl oblečen do drahých šatů a pokud měl jeho černý motýlek fialový lem, bylo to jen proto, že ho jistý pánský obchodník s oblečením ujistil, že jde o nejnovější a nejvyhledávanější výstřelek módy.
„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se, opřel se v židli a upřeně se zadíval na svého společníka.
„Navždy,“ řekl ten druhý a když mávl rukou, světla nad hlavou se zářivě odrážela od diamantu v jeho novém prstenu.
„Co máš na Hamona?“
„Co tím myslíš – co na něj mám?“
„Něco máš.“ Slone přikývl s opileckou moudrostí. „Nějak jsi na něj něco našel. Co jsi o něm zjistil?“
„Nezáleží na tom, co jsem zjistil. Stačí, když budeš spokojený a nebudeš se ptát. Dělám pro tebe správnou věc, nebo ne?“
„Rozhodně pro mě děláš správnou věc,“ přiznal Slone s vřelostí a přes stůl si nadšeně potřásli rukama.
„Řeknu ti to – ne všechno, ale trochu. Dostal jsem se k jistému dokumentu,“ řekl Marborne. „Neřeknu, co to je ani jak jsem to získal, ale je to něco, co by mu moc neprospělo. Ten chlap má jmění v hodnotě milionu, Slone, a má sestru…!“ Políbil si špičky prstů a extaticky jimi zamával směrem ke stropu.
„O jeho sestře vím všechno,“ řekl Slone, „a není to ten typ dívky, která by s tebou měla něco společného, Marborne.“
Marbornova tvář zrudla. Když se napil, byl poněkud hádavý.
„Co tím myslíš?“ zeptal se. „Co byla, než Hamon zbohatl? Barmanka! To byla. Podávala drinky v malé zapadlé hospůdce u Glasshouse Street. Není o nic lepší než já – vlastně je ještě horší.“
Slone přitakal podlézavě.
„A nemá smysl mluvit o tom, že bychom Hamona udali,“ pokračoval Marborne. „Co je zač – zloděj, to je to, co je, a já to můžu dokázat.“
„To je všechno, co o něm víš, Marborne?“
„To je jedno, co vím,“ odsekl a zamával na číšníka, když se v něm zrodilo rozhodnutí.
„Dejte nám ještě jeden drink,“ navrhl Slone.
„Už jsi měl dost,“ řekl Marborne. „Támhle je ten starý hajzl, Welling!“
Šok z objevu, že ho ten šedovlasý detektiv pravděpodobně celý večer sledoval, ho vystřízlivěl. Když zachytil Marbornův pohled, Welling vstal od stolku, u kterého si vychutnával zdlouhavou večeři, a přešel k těm dvěma, a Slone instinktivně zpozorněl.
„Sedněte si, hlupáku,“ řekl Marborne tiše. „Teď už nejste u policie. Dobrý večer, kapitáne Wellingu.“
„Dobrý večer, Marborne. Bavíte se dobře?“ Posadil se na volný konec stolu a svýma mírnýma očima si se zájmem prohlížel bývalého policistu. „Daří se vám dobře, co? Vyděláváte spoustu peněz? To je to pravé, Marborne. Čestné peníze přinášejí štěstí, podvodné peníze přinášejí vězení.“
„Nebudu s vámi diskutovat, kapitáne Wellingu, o tom, zda jsou moje peníze poctivé, nebo nepoctivé. Jestli si myslíte——“
Welling ho zastavil téměř pokorným gestem.
„Snad nechcete naznačovat, že nevyděláváte jmění?“ řekl. „Jak se má přítel Hamon?“
„Neznám pana Hamona – alespoň ne moc dobře,“ protestoval Marborne hlasitě. „Co jsou to za narážky, kapitáne? Nevím, proč se mi vměšujete do života.
Nemám vám za co děkovat.“
„Máte mi za co děkovat,“ řekl Welling a zapálil si ošuntělý nedopalek doutníku, který opatrně vytáhl z kapsy vesty. „Komisař vás chtěl stíhat a myslím, že byste dostal devět měsíců nucených prací kvůli určitým svým nerozvážnostem, ale přesvědčil jsem ho v zájmu služby, že bude lepší nechat minulost minulostí. Hamon se má dobře, říkáte?“
„O Hamonovi jsem nic neříkal.“
„Milý člověk,“ zamyslel se Julius tiše, „velmi milý člověk. Pracujete pro něj?“
„Říkám vám, s panem Hamonem nemám nic společného.“
„Musíte pro něj pracovat,“ řekl ten druhý s mírným naléháním. „Teprve před týdnem si vybral z banky tisíc liber a nejméně tři z těch bankovek prošly přes vás. Sotva by vám platil za nic, že, Marborne, protože tak to ve světě nefunguje.“
Hluboce si povzdechl. „Naši krutí zaměstnavatelé z nás vytlačují i tu poslední kapku, a možná mají pravdu. Co jste teď – finančník?“
Marborne mlčel.
„Dělám si starosti o Hamona,“ pokračoval Welling. „ Včera jsem ho na pár minut viděl a vypadal nemocně. Jako by měl nějaké starosti. Nemohl přece ztratit nic z Grosvenor Place, jinak by to nahlásil policii, ne? Samozřejmě že ano! Ano, jsem rád, že se vám daří, Marborne. A Sloneovi taky! Říkají mi, že žije v hotelu v Bloomsbury jako gentleman! „Vy kluci vyděláváte peníze.“ Zasmál se
a šibalsky zamával prstem na rozzuřeného a trochu vyděšeného Marborna.
„Prostě to na sebe sypete, inspektore——Zní to líp, když vám říkám inspektore, že? Někdo mi říkal, že jste si nechal nainstalovat do bytu trezor—krásný nový, zelený, s garancí, že odolá ohni i zlodějům.“
„Sledoval jste mě, Wellingu,“ řekl Marborne drsně. „Nemáte právo to dělat.“
„Sledoval vás?“ Julius Welling vypadal tím obviněním šokován. „To je to poslední, co by mě napadlo udělat. Ale drby se šíří – víte, jak je Londýn malý. Jeden člověk vidí jednu věc, druhý vidí jinou, a tak nějak si ty informace předávají. A myslím, že jste moudrý. Pokud máte spoustu volných peněz po ruce a nevyužíváte banky, je to jen rozumné opatření mít dobrý trezor.“
„Co tím myslíte, že nevyužívám banky?“ řekl Marborne rozhořčeně. „Mám bankovní účet v Holbornu.“
„Ale nikdy ho nepoužíváte,“ řekl mírný Julius a zavrtěl hlavou, „a opět jsem si jistý, že máte pravdu. Nikdy nevíte, kdy banka zkrachuje. Na druhou stranu, pokud máte pěkný, velký, zelený, ohnivzdorný trezor, není se čeho bát kromě zlodějů. A kdo jsou zloději? Black by vás nevyloupil, i kdyby se nadobro nevzdal zlodějského řemesla – což samozřejmě udělal.“
Rychle se rozhlédl a pak ztišil hlas a řekl:
„Marborne, zkusil jste někdy přivázat plechovku k ocasu divoké kočky? Podle vašeho výrazu vidím, že ne. Je to méně nebezpečné než ‚plechovat‘ Ralpha Hamona. V Starém zákoně se píše, že je čas na veselí a čas na smutek, čas na spánek a čas na jídlo; a věřte mi, že je i čas skončit! A ten je už na dosah. Nechci vám ublížit, Marborne. Jste trochu nezbedný kluk, ale je na vás spousta věcí, které se mi líbí. Vaše prostota je jedna z nich a vaše upřímnost je další. A necítil bych se dobře, kdybych vám nepředal těchto pár slov moudrosti a rady.
Sbalte si věci a odejděte, dokud je čas.“
„Kam mám jít?“ zeptal se zmatený Marborne.
Welling se těžce zvedl od stolu.
„Říkají mi, že Španělsko je docela užitečné místo. Ale držte se na severu. Jih je příliš blízko Maroku. Itálie je další země, kde je život levný a klima snesitelné. Udělám, co budu moct, abych vás ochránil.“
„Ochránil mě!“ vydechl Marborne a Welling přikývl.
„Ano, pane, to je slovo, které jsem použil. Říkám vám, že pro vás udělám, co bude v mých silách, ale nejsem nadčlověk. Držte se dál od divokých koček.“
K Marbornově velké mrzutosti ho stařík poplácal po rameni.
„Pamatujte si, že snadné peníze bodají. Dlouho to necítíte, ale až to přijde, bude to bolet jako čert!“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď