Kapitola XXIX. – Milostný telefonát
„Je to váhavý starý blázen,“ řekl Marborne rozzlobeně, „a já tu nemůžu stát celou noc a diskutovat o Wellingovi. Sežeňte mi taxi, vrátný.“
„Nedělejte si o Wellingovi žádné iluze,“ řekl Slone, velmi znepokojený muž.
„Ten muž to ví! Jestli řekne ‚odejdi‘, poslechněte mou radu a odejděte.“
„ Vaši radu ani nechci. Uvidíme se ráno,“ řekl Marborne a nasedl do taxíku.
Byl střízlivější, než kdy od začátku večeře, a jeho prvním impulzem bylo jít domů. Vlastně dal i pokyny v tomto smyslu, ale pak je změnil a vyklonil se z okénka a nařídil řidiči, aby ho zavezl na Grosvenor Place.
V salónu svítilo světlo a on se usmál, když stoupal po schodech.
Lydia uslyšela jeho hlas v hale a téměř ještě dřív, než lokaj stačil oznámit jeho jméno, řekla tiše: „Nejsem doma.“
Byla to už třetí večerní návštěva, kterou Marborne za ten týden absolvoval, a s každou z nich byl o něco smělejší. Než se sluha stačil dostat z místnosti, dveře se otevřely a objevil se bývalý inspektor.
„Ahoj, Lydie! Říkal jsem si, že se zastavím a podívám se, jak se vám daří.“
Bylo to poprvé, co ji oslovil křestním jménem, a na vteřinu se jí v očích zablesklo něco, co pro dobrodružného muže nevěštilo nic dobrého.
„Ralph je pryč, předpokládám?“
„Jak dlouho je pro vás ‚Ralph‘, pane Marborne?“
„Ach, už dlouho,“ řekl Marborne ležérně. „Nejsem jeden z těch, kdo se striktně drží etikety. Pokud se muž jmenuje Ralph, mělo by se mu říkat Ralph.“
Zadržela odpověď, která jí ležela na rtech, když zjistila, že nejlepší způsob, jak unavit svého návštěvníka, je nechat ho vést celý rozhovor, protože Marborne neměl zrovna velký zásobník konverzačních témat. Dnes večer však neměla trpělivost pokračovat ve svém mlčení a brzy ji to rozčílilo natolik, že se zeptala:
„Co se v poslední době stalo, pane Marborne, že jste se stal tak důvěrným, jak s mým bratrem, tak se mnou? Nejsem snobka a troufám si říct, že jste stejně dobrý jako kdokoli jiný, ale upřímně vám říkám, že se mi nelíbí, když mi říkáte ‚Lydie‘, a požádám vás, abyste mi tak už neříkal.“
„Proč ne?“ zeptal se s tolerantním úsměvem. „Jmenujete se Lydie. Říkali vám Lydie v těch starých dobrých časech, kdy jste míchala koktejly pro žíznivé chlapce!“
Byla bledá vztekem, ale ovládla se.
„No tak, Lydie, k čemu je dobré si hrát na něco, čím nejste? Jsem stejný muž, jako ostatní muži, které potkáváš. Proč nemůžeme být dobří přátelé? Pojďte zítra se mnou na oběd a pak můžeme jít na matiné.“
„Jsem nadšená,“ řekla chladně. „Bohužel mám domluvený oběd.“
„Odložte to,“ řekl Marborne a obdivně ji hltal pohledem. „Lydie, proč nemůžeme být dobří přátelé?“
„Protože vás nemám ráda,“ řekla. „Koneckonců, barmanky si za společníky nevybírají barmany; rády si najdou někoho, kdo je trochu nad nimi, společensky i intelektuálně. Jaký jste intelektuálně, jsem nikdy neměla příležitost zjistit; ale raději bych šla na oběd s jedním z bratrových lokajů. Je vám to jasné?“
Podle jeho rudé tváře a nesouvislých zvuků, které mu unikaly z úst, usoudila, že je to dost jasné. Naštěstí v tu chvíli vešel její bratr a poskytl jí záminku k opuštění místnosti.
„Co je s tebou?“ zeptal se Ralph Hamon a zamračil se na toho muže.
„Co je se mnou?“ vybuchl Marborne. „Řeknu ti, co je se mnou, Hamone. Ta tvoje sestra se mi musí omluvit… když mi vmetla do tváře moje chování… a řekla mi, že nejsem o nic lepší než lokaj…“
„Myslím, že má pravdu,“ řekl Hamon a pohrdavě se ušklíbl nad mužovou zraněnou ješitností a sebelítostí. „Snad tě náhodou nenazvala vyděračem, že ne?
Protože kdyby ano, měla by zase pravdu. „Teď poslouchej,“ jeho hlas zněl jako skřípání. „Platím ti peníze, protože jsi mi něco ukradl, a ty využíváš hrozbu odhalení, abys je dostal. Budu ti platit, dokud budu muset kupovat tvé mlčení. Ale všechny své obchodní transakce omezíš na mě. Nebudeš mít vůbec nic společného s žádným členem mé rodiny, čímž myslím svou sestru. Rozumíš tomu?“
„Budu si dělat, co se mi zlíbí!“ rozzuřil se Marborne.
„Jsi opilý,“ řekl Hamon klidně. „Kdybys nebyl opilý, neudělal bys ze sebe blázna. Přijď za mnou zítra ráno.“
„Chci, aby se mi Lydia omluvila,“ řekl Marborne a Hamon se kysele zasmál.
„Přijď zítra a možná se omluví,“ řekl. „Chci jít spát. Viděl jsi Wellinga?“
„Wellinga? Ano. Proč se na to ptáš?“ zeptal se Marborne překvapeně.
„Stál před domem, když jsem vcházel, to je vše.“
Marborne došel k oknu, odhrnul roletu a vykoukl ven. Na protější straně silnice uviděl muže stojícího na okraji chodníku.
„To je Welling,“ přitakal. „Co chce?“
„Sleduje mě,“ zavrčel Marborne.
„To jsem rád. Měl jsem strach, když mě chvíli sledoval. Dáš si drink?“
Marborne se usmál a zavrtěl hlavou.
„Ne, díky – jestli mě mají otrávit, tak si to raději nechám na doma.“
Když Marborne opustil dům, sledovatel zmizel. Došel na roh, aby si zavolal taxi, a ačkoli se několikrát ohlédl, neviděl po stínu ani stopy.
Prošel bočními dveřmi obchodu, které sloužily jako vchod do jeho bytu, a chvíli čekal v temné chodbě, než otevřel dveře a vyšel ven. Po Wellingovi stále nebylo ani stopy. Možná se Hamon spletl, nebo byla Wellingova přítomnost čistě náhodná.
Jeho byt zabíral celé patro nad obchodem a byl vybaven majitelem těmi masivními a nepoužitelnými předměty, které se od nepaměti nazývají „nábytek“. Bufet, který nepoužíval, hodiny, které nešly, stůl, u kterého nebylo možné psát, a tříramenný lustr, z něhož fungovala jen jedna žárovka. Na bufetu však stála karafa a on si nalil plnou sklenici whisky a vypil ji na ex.
Kam tím Welling mířil, přemýšlel. A jaký význam měla jeho zmínka o trezoru? Bylo naprostou pravdou, že Marborne si peníze nechával v bytě; a dělal to proto, že měl dost rozumu na to, aby věděl, že může přijít okamžik, kdy jeho oběť způsobí, že bude nutné rychle odjet. A pro Marborna nebyly peníze skutečnými penězi, pokud nebyly na očích. Zůstatek v bance pro něj neznamenal nic jiného než čísla, která mu nepřinášela žádné uspokojení.
Rozpálil oheň v krbu, svlékl si sako a šel do ložnice. Rozsvítil světlo, zastavil se ve dveřích a první věc, na kterou padl jeho pohled, byl trezor. Stál v rohu místnosti, opřený o pevný dřevěný podstavec.
Díval se na něj otupěle, nechápavě, a pak s výkřikem vzteku vskočil do pokoje a začal divokým pohybem ohmatávat jeho temné vnitřnosti. Dvířka se totiž houpala a trezor byl prázdný!
Když se vzpamatoval ze svého vzteku, provedl rychlou prohlídku bytu. Způsob vniknutí byl jasný. Zloděj vylezl po požárním schodišti, prolomil okno ložnice a pracoval v klidu.
Vyběhl dolů na ulici a otevřel dveře dokořán. Kapitán Welling, s rukama za zády a hlavou nakloněnou na jednu stranu, stál na chodníku a upřeně hleděl na osvětlená okna bytu.
„Kapitáne Wellingu, potřebuji vás!“
Marbornův hlas prozrazoval jeho rozrušení.
„Stalo se něco?“ zeptal se Welling, když k němu přistoupil. „Je zvláštní, že jsem zrovna tady.“
„Vyloupili mě – vyloupili!“ zvolal Marborne. „Někdo mi vyrazil trezor…“
Vedl ho nahoru po schodech a nesouvisle blábolil. Welling si před vypleněným trezorem klekl a provedl krátkou prohlídku.
„Určitě odvedl důkladnou práci,“ řekl. „Ale trezory odolné proti vloupání jsou pro dobrého zloděje snadné. Raději se ho až do rána nedotýkejte a necháme ho vyfotografovat kvůli otiskům prstů.“
Vylezl oknem na požární schodiště.
„Haló! Co je to?“ řekl a zvedl něco z podesty u svých nohou.
„Jedna bavlněná rukavice. Tu druhou asi najdeme na dně. Nemyslím, že je nutné se obtěžovat s hledáním otisků prstů.“
Prohlédl si rukavici pod světlem.
„A ty byste nedokázal vystopovat, ani kdybyste strávil týden nedělí. Obávám se, že se mu podařilo dobře zmizet. O kolik peněz jste přišel?“
„Myslím, že mezi dvěma a třemi tisíci librami,“ zakňoural Marborne.
„Ještě něco?“
Bývalý inspektor se na něj ostře podíval.
„Co jiného tam bylo k ukradení?“ zeptal se nevrle. „Nestačí, že jsme přišli o dva tisíce?“
„Měl jste nějaké knihy, nějaké dokumenty?“
„Ne, v trezoru ne,“ řekl Marborne a rychle dodal: „ani nikde jinde, když na to přijde.“
„ Mně to připadá jako práce Černého,“ zamyslel se Welling a vrátil se k trezoru.
„Opravdu to vypadá jako práce Černého. A nechápu, jak je to možné. Máte tu telefon?“
„V druhé místnosti,“ řekl Marborne.
Welling vytočil meziměstské číslo a vrátil se, aby se pustil do pátrání po stopách, o kterém věděl, že bude marné a beznadějné.
Zloděj se zjevně nespokojil s penězi, které našel v trezoru. Každá zásuvka byla prohledána a její obsah vyhozen na zem; skříň byla vyražena; truhla pod postelí byla vypáčená a její obsah rozházený po podlaze. Dokonce i postel byla rozebraná, deka po dece, prostěradlo po prostěradle, a matrace ležela napůl na podlaze a napůl na posteli.
Welling se vrátil do jídelny. Nebyly tu žádné skříňky ani zásuvky, kromě tří v příborníku, které byly prázdné. Rozhlédl se po stěnách. Jeden z obrazů visel nakřivo a on přikývl.
„Něco hledal, ten náš přítel. Co to bylo?“ zeptal se.
„Jak to mám sakra vědět?“ zeptal se Marborne zuřivě. „Stejně to nenašel.“
„Nevím, jak to můžete říct, když nevíte, co hledal,“ řekl Julius jemně.
Zazvonil telefon. Byl to hovor, který Welling přepojil na Creitha.
„Tady kapitán Welling. Jste to vy, Milligane?“
„Ano, pane.“
„Kde je váš muž?“
„Je ve svém domě – nebo tam byl před pěti minutami.“
„Jste si jistý?“
„Naprosto jistý. Neviděl jsem ho, ale viděl jsem jeho stín. Určitě je tady. Kromě toho nemá auto; dnes odjelo do Horshamu na opravu.“
„Ach, opravdu?“ řekl Welling tiše. „Dobře.“
Položil sluchátko a vrátil se k Marbornovi, bezmocně si prohlížející trosky.
„Raději zavolej na policejní okrsek a požádej je, ať sem pošlou někoho, Marborne,“ řekl starý šéf.
„Myslím, že ti nebudou schopni pomoct – škoda, že jsi přišel o všechny ty peníze. Banky jsou bezpečnější.“
Marborne nic neřekl.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď