{"id":48874,"date":"2024-05-12T12:44:58","date_gmt":"2024-05-12T10:44:58","guid":{"rendered":"https:\/\/www.invarena.cz\/?p=48874"},"modified":"2024-05-12T12:47:27","modified_gmt":"2024-05-12T10:47:27","slug":"cteni-na-jaro-na-vetrne-hurce-12","status":"publish","type":"post","link":"https:\/\/www.invarena.cz\/?p=48874","title":{"rendered":"\u010cTEN\u00cd NA JARO – NA V\u011aTRN\u00c9 H\u016eRCE"},"content":{"rendered":"\n

autor: Emily Bront\u00eb<\/p>\n\n\n\n

    \n
  1. KAPITOLA

    Sle\u010dna Lintonov\u00e1 bloudila parkem a zahradou, po\u0159\u00e1d
    zamlkl\u00e1 a skoro po\u0159\u00e1d uslzen\u00e1. Jej\u00ed bratr se uzav\u0159el mezi
    knihami, do kter\u00fdch se ani nepod\u00edval – \u0159ekla bych, \u017ee se
    tr\u00e1pil nejasnou touhou, aby Kate\u0159ina projevila l\u00edtost nad
    sv\u00fdm jedn\u00e1n\u00edm a p\u0159i\u0161la ho dobrovoln\u011b odprosit a usm\u00ed\u0159it
    se . ona zas vytrvale hladov\u011bla a nejsp\u00ed\u0161 si myslela,
    \u017ee se Edgarovi steskem po n\u00ed sv\u00edr\u00e1 p\u0159i ka\u017ed\u00e9m j\u00eddle hrdlo
    a jen hrdost ho zdr\u017euje, aby nesp\u011bchal vrhnout se j\u00ed k noh\u00e1m.

    J\u00e1 si hled\u011bla sv\u00e9 pr\u00e1ce a bylo mi jasn\u00e9, \u017ee z cel\u00e9ho
    Drozdova m\u00e1 jen jedin\u00fd tvor v\u0161ech p\u011bt pohromad\u011b, a to
    jsem j\u00e1. Nesna\u017eila jsem se ut\u011b\u0161ovat sle\u010dnu nebo n\u011bjak
    domlouvat sv\u00e9 pan\u00ed, nedala jsem valn\u011b ani na to, \u017ee se p\u00e1n
    sou\u017e\u00ed a vzdych\u00e1 – tou\u017eil sly\u0161et o sv\u00e9 choti aspo\u0148 zm\u00ednku,
    kdy\u017e tak dlouho nezaslechl jej\u00ed hlas. Schv\u00e1ln\u011b jsem je
    nechala, a\u0165 si d\u011blaj\u00ed, co um\u011bj\u00ed – v\u0161ak oni se umoud\u0159\u00ed?
    Trvalo jim to; jen co je pravda, ale nakonec jsem se p\u0159ece
    jen zaradovala, \u017ee snad za\u010d\u00ednaj\u00ed p\u0159ich\u00e1zet k rozumu aspo\u0148 to
    tak ze za\u010d\u00e1tku vypadalo.

    T\u0159et\u00ed den toti\u017e pan\u00ed Lintonov\u00e1 odemkla dve\u0159e, a proto\u017ee
    u\u017e spot\u0159ebovala v\u0161echnu vodu v karaf\u011b i ve d\u017eb\u00e1nu, \u0159ekla
    si o \u010derstvou a o trochu odvaru z ovesn\u00fdch vlo\u010dek, \u017ee pr\u00fd
    je j\u00ed na um\u0159en\u00ed. To m\u011bl b\u00fdt asi nep\u0159\u00edm\u00fd vzkaz pro
    Edgara. J\u00e1 tomu ani za m\u00e1k nev\u011b\u0159ila, nechala jsem si to
    pro sebe a donesla j\u00ed nema\u0161t\u011bnou topinku s \u010dajem.
    S chut\u00ed se do toho pustila, pak se svalila na podu\u0161ku,
    za\u010dala zat\u00ednat p\u011bsti a na\u0159\u00edkat.

    „Um\u0159u, nikdo m\u011b nepolituje, pro\u010d jsem v\u016fbec jedla?“

    Pak za dlouhou chv\u00edli bylo sly\u0161et, jak \u0161ept\u00e1:

    \u201eA zrovna neum\u0159u – to tak, je\u0161t\u011b by m\u011bl radost.
    On m\u011b nemiluje. Ani by mne nepostr\u00e1dal.

    „M\u00e1te n\u011bjak\u00e9 p\u0159\u00e1n\u00ed, pros\u00edm?“ ptala jsem se a navenek
    jsem po\u0159\u00e1d zachov\u00e1vala klid. P\u0159es v\u0161echen jej\u00ed utr\u00e1pen\u00fd
    vzhled a podivn\u00e9, p\u0159epjat\u00e9 chov\u00e1n\u00ed.

    „Co d\u011bl\u00e1 ten necita?“ pov\u00eddala a odhrnula hust\u00e9 pocuchan\u00e9
    vlasy z vyhubl\u00e9ho obli\u010deje. „M\u00e1 spavou nemoc
    nebo um\u0159el?“

    „Nic takov\u00e9ho,“ odpov\u011bd\u011bla jsem, „jestli mluv\u00edte o panu
    Lintonovi. M\u00e1 se celkem dob\u0159e, jen se mi zd\u00e1, \u017ee \u010dte v\u00edc ne\u017e je
    zdr\u00e1vo. Ustavi\u010dn\u011b le\u017e\u00ed v knih\u00e1ch, kdy\u017e nem\u00e1 jinou spole\u010dnost.“
    Nemluvila bych takhle, kdybych tu\u0161ila, jak to
    s n\u00ed doopravdy je. J\u00e1 m\u011bla po\u0159\u00e1d za to, \u017ee svou nemoc
    zna\u010dn\u011b p\u0159eh\u00e1n\u00ed.

    „Le\u017e\u00ed v knih\u00e1ch!“ vyk\u0159ikla cel\u00e1 div\u00e1. „A j\u00e1 tady um\u00edr\u00e1m! J\u00e1
    tu nap\u016fl v hrob\u011b! Prop\u00e1naboha, copak nev\u00ed, \u017ee
    m\u011b to strhlo?“ Vyt\u0159e\u0161tila o\u010di na sv\u016fj obraz v zrcadle na
    prot\u011bj\u0161\u00ed zdi. „Tohle to je Kate\u0159ina Lintonov\u00e1! A on
    mysl\u00ed, \u017ee se jen tak zlob\u00edm. Snad \u017ee to hraju! Nem\u016f\u017ee
    mu vysv\u011btlit, \u017ee je to pro mne v\u011bc \u017eivota a smrti? Nelly,
    jestli u\u017e nen\u00ed pozd\u011b, uvid\u00edte, co ud\u011bl\u00e1m -jen co se dozv\u00edm,
    jak si to vlastn\u011b p\u0159edstavuje! Rozhodnu se mezi dv\u011bma
    mo\u017enostmi: bu\u010f se rovnou umo\u0159\u00edm hladem – jen\u017ee
    to by ho nevytrestalo, on m\u00e1 srdce jako k\u00e1men. A nebo
    se seberu a odejdu z kraje. \u0158ekn\u011bte mi o n\u011bm pravdu!
    Rozmyslete si to! V\u00e1\u017en\u011b na tom nem\u00e1 nejmen\u0161\u00ed z\u00e1jem,
    abych \u017eila?“

    „Ale mlad\u00e1 pan\u00ed,“ pov\u00edd\u00e1m, „p\u00e1n p\u0159ece nem\u00e1 tu\u0161en\u00ed,
    jak si to berete do hlavy. A ur\u010dit\u011b ho ani nenapadlo,
    \u017ee byste se cht\u011bla mo\u0159it hladem.“

    „\u017de ne? Tak mu pov\u011bzte, \u017ee ano!“ odsekla mi. „p\u0159edlo\u017ete mu
    to! \u0158ekn\u011bte mu to, jak vy to vid\u00edte – \u0159ekn\u011bte,
    vy ur\u010dit\u011b v\u011b\u0159\u00edte, \u017ee to ud\u011bl\u00e1m!\u201c

    „No ale nezapome\u0148te, pan\u00ed Lintonov\u00e1, \u017ee jste dnes trochu
    pojedla, a docela s chut\u00ed! Uvid\u00edte, jak v\u00e1m z\u00edtra bude l\u00edp!\u201c

    „Kdybych jen v\u011bd\u011bla, \u017ee ho to zabije,“ sko\u010dila mi
    do \u0159e\u010di, „na m\u00edst\u011b se usmrt\u00edm. T\u0159i d\u011bsn\u00e9 noci jsem ani oko
    nezamhou\u0159ila – a ta hr\u016fza, Nelly – vid\u011bla jsem p\u0159\u00edzraky!
    Ale tak se mi zd\u00e1, \u017ee je v\u00e1m to jedno. To je zvl\u00e1\u0161tn\u00ed, myslela
    jsem, \u017ee vy jste tu v\u0161ichni na sebe zl\u00ed a protivn\u00ed, jenom mne
    mus\u00ed m\u00edt ka\u017ed\u00fd r\u00e1d! A sta\u010d\u00ed chvilka – v\u0161ichni kolem jsou
    nep\u0159\u00e1tel\u00e9! Oni, ti zdej\u0161\u00ed! To mi nevymluv\u00edte. Hrozn\u011b t\u011b\u017eko
    by se um\u00edralo, vid\u011bt kolem sebe ty ledov\u00e9 tv\u00e1\u0159e! Isabela,
    vyd\u011b\u0161en\u00e1 a znechucen\u00e1, boj\u00ed se p\u0159ij\u00edt. Bylo by to nep\u0159\u00edjemn\u00e9,
    vid\u011bt Kate\u0159inu zesnout! A Edgar stoj\u00ed slavnostn\u011b
    u l\u016f\u017eka a \u010dek\u00e1, kdy u\u017e bude konec, pak vznese d\u011bkovnou
    modlitbu k nebi za n\u00e1vrat klidu a m\u00edru do domu – a vr\u00e1t\u00ed
    se ke sv\u00fdm knih\u00e1m! Co si pot\u0159ebuje \u010d\u00edst v knih\u00e1ch, kdy\u017e
    j\u00e1 tu um\u00edr\u00e1m? Nem\u00e1 \u0161petku slitov\u00e1n\u00ed?“

    Nemohla sn\u00e9st p\u0159edstavu, kterou jsem j\u00ed nasadila do
    hlavy, \u017ee se pan Linton nenech\u00e1 vyru\u0161it z filozofick\u00e9ho
    klidu. H\u00e1zela sebou, a\u017e si vystup\u0148ovala hore\u010dn\u00e9 blouzn\u011bn\u00ed
    do nep\u0159\u00ed\u010detnosti. Natrhla zuby pol\u0161t\u00e1\u0159, pak se posadila cel\u00e1
    rozp\u00e1len\u00e1 a cht\u011bla, abych na n\u00ed otev\u0159ela okno. M\u011bli
    jsme tu vrcholnou zimu, od severoz\u00e1padu siln\u011b foukalo,
    tak jsem j\u00ed to vymlouvala.

    Hrozn\u011b m\u011b znepokojilo, jak se j\u00ed rychle m\u011bnil v\u00fdraz v obli\u010deji
    a st\u0159\u00eddala n\u00e1lada, vzpomn\u011bla jsem si na p\u0159ede\u0161lou nemoc
    a l\u00e9ka\u0159\u016fv p\u0159\u00edkaz, aby se j\u00ed neodporovalo.
    Je\u0161t\u011b p\u0159ed chvilkou se vztekala, te\u010f zase ani nepost\u0159ehla
    mou neposlu\u0161nost. Op\u0159ela se o loket a s d\u011btinsk\u00fdm
    pot\u011b\u0161en\u00edm vyb\u00edrala pe\u0159\u00ed\u010dka z trhlin, kter\u00e9 nad\u011blala v
    pol\u0161t\u00e1\u0159i, a \u0159adila si je na pokr\u00fdvce podle jejich
    p\u016fvodu. Mysl se j\u00ed zatoulala u\u017e zase jinam.

    „Tohle je z kr\u016fty,“ \u0161eptala si pro sebe, „a tohle z divok\u00e9
    kachny, a tohle je holub\u00ed. Aha, m\u00e1m v pol\u0161t\u00e1\u0159i holub\u00ed
    pe\u0159\u00ed, tak proto jsem nemohla um\u0159\u00edt! Nesm\u00edm zapomenout
    shodit je na zem, ne\u017e si zas lehnu. A tohle je z bahenn\u00ed
    sl\u00edpky, a tohle – poznala bych je mezi tis\u00edci – to je z \u010dejky.
    Kr\u00e1sn\u00fd pt\u00e1k – v\u017edycky nad n\u00e1mi poletoval, kdy\u017e jsme se
    proch\u00e1zeli u slatin. Asi sp\u011bchal dom\u016f k hn\u00edzde\u010dku. Tu\u0161il,
    \u017ee je d\u00e9\u0161\u0165 na spadnut\u00ed, mraky se hnaly u\u017e po kopc\u00edch. Tohle
    pe\u0159\u00ed\u010dko museli sebrat na v\u0159esovisku, proto\u017ee pt\u00e1\u010dka
    nest\u0159elili. Na\u0161li v zim\u011b jeho hn\u00edzdo pln\u00e9 mal\u00fdch kost\u0159i\u010dek.
    Heathcliff nad n\u00edm nal\u00ed\u010dil osidla a sta\u0159\u00ed se b\u00e1li p\u0159ibl\u00ed\u017eit.
    Vynutila jsem pak z n\u011bho slib, \u017ee u\u017e nikdy nezast\u0159el\u00ed \u010dejku,
    a on poslechl. Ale, m\u00e1m jich tu v\u00edc! Nelly, \u017ee mi st\u0159\u00edlel
    moje \u010cejky! \u017de jsou na pe\u0159\u00ed stopy krve! To se mus\u00ed zjistit.“

    „Nehrajte si jako d\u00edt\u011b,“ zahubovala jsem na n\u00ed, vy\u0161kubla
    j\u00ed pol\u0161t\u00e1\u0159 a obr\u00e1tila ho trhlinami dospod, proto\u017ee z n\u011bj
    tahala pe\u0159\u00ed, co j\u00ed ruce sta\u010dily. „Le\u017ete a sp\u011bte, v\u017edy\u0165
    bl\u00e1bol\u00edte! P\u011bkn\u011b jste to tu z\u0159\u00eddila! L\u00e9t\u00e1 tu pe\u0159\u00ed jako sn\u011bhu.
    Za\u010dala jsem p\u00edrka posb\u00edr\u00e1vat.

    „Tak v\u00e1s vid\u00edm, Nelly, jako starou babici,“ hovo\u0159ila d\u00e1l,
    jakoby ve snu. „M\u00e1te b\u011blav\u00e9 vlasy a ramena u\u017e shrben\u00e1.“
    Moje postel je \u0159ada trpasl\u00edk\u016f pod Penistonskou sk\u00e1lou a vy tu
    sb\u00edr\u00e1te jejich kouzeln\u00e9 \u0161\u00edpy, abyste n\u00e1m u\u0159kla dobytek.
    Jen\u017ee se tv\u00e1\u0159\u00edte, jako by to byly \u00fatr\u017eky vlny, proto\u017ee se na
    v\u00e1s d\u00edv\u00e1m. K takov\u00fdm konc\u016fm to s v\u00e1mi dojde za pades\u00e1t
    let. J\u00e1 v\u00edm, \u017ee te\u010f je\u0161t\u011b ne! J\u00e1 nebl\u00e1bol\u00edm, jen si nemyslete!
    To bych doopravdy v\u011b\u0159ila, \u017ee jste scvrkl\u00e1 \u010darod\u011bjka a j\u00e1 \u017ee
    jsem skute\u010dn\u011b pod Penistonskou sk\u00e1lou. Ale te\u010f
    ne, j\u00e1 v\u00edm, \u017ee je ve\u010der, \u017ee jsme tady a na stole ho\u0159\u00ed
    dv\u011b sv\u00ed\u010dky a ty se odr\u00e1\u017eej\u00ed na \u010dern\u00e9 truhle.“

    „Jak\u00e1 \u010dern\u00e1 truhla? Kdepak je?“ ptala jsem se.

    „U st\u011bny je, jako v\u017edycky,“ odpov\u011bd\u011bla. „Ale n\u011bco je na
    n\u00ed divn\u00e9ho – je v n\u00ed vid\u011bt obli\u010dej!\u201c

    „\u017d\u00e1dn\u00e1 truhla tu nen\u00ed, nikdy v tomhle pokoji nebyla.
    Sedla jsem si zas a poodhrnula z\u00e1clonu, abych mohla na
    Kate\u0159inu l\u00e9pe vid\u011bt.

    „Vy ten obli\u010dej nevid\u00edte?“ ptala se a up\u0159en\u011b hled\u011bla
    do zrcadla.

    Marn\u00e9 \u0159e\u010di, nemohla jsem j\u00ed to vysv\u011btlit, \u017ee se d\u00edv\u00e1
    na vlastn\u00ed obraz v zrcadle, tak jsem vstala a zakryla je
    \u0161\u00e1tkem.

    „Schov\u00e1v\u00e1 se tam po\u0159\u00e1d!\u201c nedala pokoj. „A te\u010f se h\u00fdbe.“
    „\u010c\u00ed to asi je? Snad nevykoukne, a\u017e m\u011b tu nech\u00e1te samotnou?
    Nelly, tady stra\u0161\u00ed. Boj\u00edm se tu sama.“

    Vzala jsem j\u00ed za ruku a chl\u00e1cholila j\u00ed, proto\u017ee j\u00ed rozt\u0159\u00e1sly
    k\u0159e\u010dovit\u00e9 z\u00e1chvaty a po\u0159\u00e1d jen z\u00edrala na to zrcadlo.
    „Nikdo tam nen\u00ed,“ domlouvala jsem j\u00ed. „To jste, pan\u00ed
    Lintonov\u00e1, vy sama! P\u0159ece se pozn\u00e1te?“

    „J\u00e1 sama?“ vyhrkla. „A hodiny zrovna bij\u00ed p\u016flnoc!
    Tak je to p\u0159ece pravda! Hr\u016fza!\u201c

    Za\u0165ala prsty do pokr\u00fdvky a p\u0159et\u00e1hla si j\u00ed p\u0159es o\u010di. Cht\u011bla
    jsem se vypl\u00ed\u017eit ze dve\u0159\u00ed, abych p\u0159ivolala jej\u00edho man\u017eela,
    ale je\u010div\u00fd v\u00fdk\u0159ik m\u011b p\u0159ivolal zp\u011bt – \u0161\u00e1tek sklouzl ze
    zrcadla.

    „No tak, copak je to?“ k\u0159ikla jsem na n\u00ed. „\u017de se nestyd\u00edte,
    b\u00e1t se! Probu\u010fte se, pan\u00ed Lintonov\u00e1 ! To je p\u0159ece zrcadlo
    a vid\u00edte v n\u011bm sebe – a vedle v\u00e1s jsem j\u00e1!\u201c

    Cel\u00e1 rozechv\u011bl\u00e1 a popleten\u00e1 se mne dr\u017eela jako
    kl\u00ed\u0161t\u011b, ale zd\u011b\u0161en\u00ed j\u00ed pozvolna vymizelo z obli\u010deje. Bledost
    vyst\u0159\u00eddal rum\u011bnec zahanben\u00ed.

    „Ach, a j\u00e1 myslela, \u017ee jsem doma,“ povzdychla si.
    Zd\u00e1lo se mi, \u017ee le\u017e\u00edm ve sv\u00e9 kom\u016frce na V\u011btrn\u00e9 h\u016frce.
    Zatm\u011blo se mi v hlav\u011b, \u017ee jsem tak slab\u00e1, a nev\u011bdomky
    jsem vyk\u0159ikla. Nikomu nic ne\u0159\u00edkejte, ale z\u016fsta\u0148te u mne!
    boj\u00edm se usnout, stra\u0161\u00ed mne sny!“

    „Po\u0159\u00e1dn\u00fd sp\u00e1nek by v\u00e1s postavil na nohy,“ odpov\u011bd\u011bla
    jsem j\u00ed, „a snad si z t\u00e9 nevolnosti vezmete ponau\u010den\u00ed,
    abyste se v\u00edckr\u00e1t nemo\u0159ila hladem.“

    „Kdybych jen byla ve vlastn\u00ed posteli v na\u0161em star\u00e9m
    Dom\u011b!\u201c na\u0159\u00edkala a sp\u00ednala ruce. „V\u00edtr tam \u0161um\u00ed v borovic\u00edch
    za okny. Chci poc\u00edtit jeho dech na sob\u011b. Fi\u010d\u00ed sem
    rovnou ze slatin – a\u0165 se ho aspo\u0148 nad\u00fdchnu!\u201c

    Abych j\u00ed ukonej\u0161ila, pootev\u0159ela jsem na okam\u017eik okno.
    Studen\u00fd poryv zasvi\u0161t\u011bl dovnit\u0159. P\u0159ibouchla jsem okno
    a vr\u00e1tila se ke Kate\u0159in\u011b. Le\u017eela te\u010f tichounce, s tv\u00e1\u0159\u00ed
    celou mokrou od slz. T\u011blesn\u00e9 zhroucen\u00ed j\u00ed vy\u010derpalo \u00fapln\u011b
    i na duchu, a na\u0161e prudk\u00e1 Kate\u0159ina byla zesl\u00e1bl\u00e1 jako
    d\u00edt\u011b po z\u00e1chvatu pl\u00e1\u010de.

    N\u00e1hle trochu o\u017eivla a zeptala se: \u201eJak u\u017e je to dlouho,
    co se tu zav\u00edr\u00e1m?“

    Od pond\u011blka ve\u010der,“ odpov\u011bd\u011bla jsem, „a te\u010f je noc ze
    \u010dtvrtka, vlastn\u011b u\u017e p\u00e1tek r\u00e1no.“

    „Co\u017ee, ani t\u00fdden ne?“ zvolala. „Jen tak krati\u010dce?“

    „To je a\u017e dost dlouho, \u017e\u00edt jen o studen\u00e9 vod\u011b a zlosti!\u201c
    poznamenala jsem.

    „No, mn\u011b se to zd\u00e1lo v\u011b\u010dnost,“ spustila pochybova\u010dn\u011b.
    Ur\u010dit\u011b to bude d\u00e9le! Vzpom\u00edn\u00e1m, jak jsme po t\u00e9 h\u00e1dce
    byli v sal\u00f3nku, Edgar byl tak protivn\u011b nesnesiteln\u00fd, a j\u00e1
    cel\u00e1 zoufal\u00e1 jsem utekla sem. Sotva jsem zasunula z\u00e1voru,
    zatm\u011blo se mi p\u0159ed o\u010dima a sk\u00e1cela jsem se na podlahu.
    Ur\u010dit\u011b jsem v\u011bd\u011bla, \u017ee dostanu z\u00e1chvat nebo se zbl\u00e1zn\u00edm,
    jestli m\u011b Edgar nep\u0159estane tr\u00e1pit, ale jemu se to nedalo
    vysv\u011btlit. Jazyk u\u017e m\u011b neposlouchal, mozek taky ne, a Edgar
    snad nem\u011bl pon\u011bt\u00ed, jak je mi b\u00eddn\u011b. Zb\u00fdvalo mi jen tolik
    sebevl\u00e1dy, abych utekla a nemusela sly\u0161et jeho hlas. Ne\u017e
    se mi zas vr\u00e1til zrak i sluch, za\u010dalo se rozedn\u00edvat, a
    posly\u0161te, Nelly, co m\u011b napadlo a vracelo se po\u0159\u00e1d a po\u0159\u00e1d,
    a\u017e jsem se b\u00e1la, \u017ee mi p\u0159esko\u010dilo. Jak tu le\u017e\u00edm – hlavou u nohy
    stolu – a jenom slab\u011b zrakem rozezn\u00e1v\u00e1m okno jako sv\u011btlej\u0161\u00ed
    obd\u00e9ln\u00edk, myslela jsem, \u017ee to vyhl\u00ed\u017e\u00edm ze sv\u00e9
    postele doma v dubov\u00e9m p\u0159\u00edst\u011bnku, a bylo mi teskno,
    u srdce. M\u011bla jsem velk\u00fd \u017eal, ale nemohla jsem si u\u017e v tom
    probuzen\u00ed vzpomenout jak\u00fd! P\u0159em\u00edt\u00e1m a sou\u017e\u00edm se, co by
    to jen mohlo b\u00fdt, ale v\u011b\u0159te nev\u011b\u0159te, posledn\u00edch sedm let
    \u017eivota mi \u00fapln\u011b vypadlo z pam\u011bti. Na nic jsem si nemohla
    vzpomenout -jako by to nebylo! Byla jsem mal\u00e1 hol\u010di\u010dka,
    tat\u00ednka mi zrovna pochovali, a ten m\u016fj smutek byl z toho, 
    \u017ee mi Hindley zak\u00e1zal st\u00fdkat se s Heathcliffem. Poprv\u00e9 
    m\u011b ulo\u017eili sp\u00e1t samotnou, a kdy\u017e jsem procitla z pozdn\u00ed 
    d\u0159\u00edmoty po proplakan\u00e9 noci, zdvihla jsem ruku a cht\u011bla
    odstr\u010dit p\u0159ep\u00e1\u017eku – a m\u00edsto n\u00ed jsem nahm\u00e1tla desku
    stolu. S\u00e1hla jsem dol\u016f a dotkla se koberce. Tu se mi vr\u00e1tila
    pam\u011b\u0165! Ned\u00e1vn\u00e1 \u00fazkost se propadla do \u0161\u00edlen\u00e9ho zoufalstv\u00ed.

    Neum\u00edm ani pov\u011bd\u011bt, pro\u010d jsem byla tak d\u011bsn\u011b ne\u0161\u0165astn\u00e1.
    jist\u011b to zp\u016fsobila p\u0159echodn\u00e1 nep\u0159\u00ed\u010detnost, jin\u00fd d\u016fvod
    by to st\u011b\u017e\u00ed vysv\u011btlil. Ale kdy\u017e si p\u0159edstav\u00edte, \u017ee se c\u00edt\u00edm
    jako dvan\u00e1ctilet\u00e1 – a najednou shled\u00e1m, \u017ee jsem odlou\u010dena od
    V\u011btrn\u00e9 h\u016frky a v\u0161ech d\u011btsk\u00fdch zvyklost\u00ed a od Heathcliffa,
    kter\u00fd mi byl nade v\u0161ecko na sv\u011bt\u011b, a r\u00e1zem se prom\u011bn\u00edm v pan\u00ed
    Lintonovou, vl\u00e1dkyni na Drozdov\u011b a man\u017eelku ciz\u00edho \u010dlov\u011bka –
    na v\u011b\u010dn\u00e9 \u010dasy vypuzenou, vy\u0161tvanou z m\u00edsta, kde byl m\u016fj jedin\u00fd
    domov! To v\u00e1m d\u00e1 slabou p\u0159edstavu propasti, v kter\u00e9 jsem se sv\u00edjela.
    Vr\u0165te si hlavou, Nelly, jak chcete, vy taky jste pom\u00e1hala p\u0159iv\u00e9st m\u011b z m\u00edry.
    M\u011bla jste Edgarovi domluvit! Ano, m\u011bla, aby m\u011b neroz\u010diloval.
    Ach, cel\u00e1 ho\u0159\u00edm! Mus\u00edm na vzduch! Kdybych
    se tak mohla vr\u00e1tit do d\u011btstv\u00ed – divo\u010dit, b\u00fdt otu\u017eil\u00e1, voln\u00e1 –
    sm\u00e1t se bolestem a k\u0159ivd\u00e1m – a ne nad nimi zu\u0159it!
    Pro\u010d jsem se tak zm\u011bnila? Pro\u010d se mi zp\u011bn\u00ed krev do \u0161\u00edlen\u00e9ho
    varu pro p\u00e1r slov\u00ed\u010dek? Jist\u011b bych se zotavila, kdybych si
    mohla vyb\u011bhnout do kopc\u016f na v\u0159esovi\u0161t\u011b! Otev\u0159ete okno
    doko\u0159\u00e1n – vzep\u0159ete je, a\u0165 zas nezaklapne! Rychle!
    hn\u011bte sebou!\u201c

    „To tak, abyste kv\u016fli mn\u011b um\u0159ela na z\u00e1pal plic!\u201c

    „Nep\u0159ejete mi \u017eivot, tak to je!“ \u0159ekla zarputile. „Ale
    j\u00e1 je\u0161t\u011b nejsem bezvl\u00e1dn\u00e1! Otev\u0159u si sama.“

    Vyklouzla z postele, a ne\u017e jsem j\u00ed mohla zadr\u017eet, vr\u00e1vorav\u011b
    p\u0159eb\u011bhla pokojem, rozev\u0159ela okno a vyklonila se ven.

    Mraziv\u00fd vzduch j\u00ed fi\u010del kolem ramenou jako svi\u0161t\u011bn\u00ed
    no\u017ee, ale ona nedbala. Prosila jsem j\u00ed, aby toho nechala,
    a pak jsem j\u00ed zkou\u0161ela n\u00e1sil\u00edm odvl\u00e9ci. Ale brzy jsem
    poznala, \u017ee jej\u00ed s\u00edla v tom blouzniv\u00e9m stavu je v\u011bt\u0161\u00ed ne\u017e
    moje – byl to opravdov\u00fd z\u00e1chvat blouzn\u011bn\u00ed, o tom u\u017e
    nebylo pochyby podle toho, co mluvila a d\u011blala! M\u011bs\u00edc
    nesv\u00edtil a v\u0161echno pod n\u00e1mi bylo zatopeno temnou mlhou.

    Ani sv\u011bt\u00e9lko nezablikalo z \u017e\u00e1dn\u00e9ho domu \u0161iroko daleko,
    a sv\u011btla z V\u011btrn\u00e9 h\u016frky nebylo u\u017e v\u016fbec mo\u017en\u00e9 od n\u00e1s
    zahl\u00e9dnout, ale ona p\u0159ece tvrdila, \u017ee je tam vid\u00ed se t\u0159pytit.

    „Hle\u010fte,“ k\u0159i\u010dela vzru\u0161en\u011b, „to je m\u016fj pokoj, jak tam
    sv\u00edt\u00ed sv\u00ed\u010dka, – v\u011btve ji te\u010f zast\u00ednily. Tu druhou sv\u00ed\u010dku
    m\u00e1 v kom\u016frce Josef. Ten ale bd\u00ed pozd\u011b do noci, \u017ee? \u010cek\u00e1,
    a\u017e se vr\u00e1t\u00edm dom\u016f, aby po mn\u011b zamkl vr\u00e1tka. To si je\u0161t\u011b
    po\u010dk\u00e1! Cesta je zl\u00e1 a s t\u011b\u017ek\u00fdm srdcem se nejde dob\u0159e a mus\u00edme
    j\u00edt kolem gimmertonsk\u00e9ho kostela. Kolikr\u00e1t
    jsme tam spolu vzdorovali duch\u016fm -jeden druh\u00e9ho jsme
    pokou\u0161eli, kdo se nebude b\u00e1t j\u00edt na h\u0159bitov a zavolat na
    mrtv\u00e9, aby se zjevili! Jakpak, Heathcliffe, kdybych se te\u010f
    s tebou vsadila, \u0161el bys? Jestli ano, p\u016fjdu s tebou. Nechci
    tam le\u017eet samotn\u00e1. A kdyby m\u011b poh\u0159bili na s\u00e1hy hluboko
    a navr\u0161ili nade mnou z\u0159\u00edceniny kostela, neudr\u017e\u00ed m\u011b tam,
    dokud nebude\u0161 se mnou. Bez tebe nikdy!“

    Odml\u010dela se a pak \u0159ekla s v\u00fdznamn\u00fdm \u00fasm\u011bvem: \u201eOn
    si to rozva\u017euje – rad\u0161i pr\u00fd m\u00e1m p\u0159ij\u00edt za n\u00edm! No dob\u0159e,
    ale pak m\u011b ve\u010f jinou cestou, abych nemusela na h\u0159bitov!
    Nem\u00e1\u0161 nasp\u011bch? Jen to nech na mn\u011b. V\u00ed\u0161, \u017ees v\u017edycky
    chodil za mnou!\u201c

    Uznala jsem, \u017ee bych j\u00ed marn\u011b vymlouvala ty blouzniv\u00e9
    p\u0159edstavy, a hmatala jsem kolem sebe, abych p\u0159es n\u00ed
    p\u0159ehodila n\u011bco tepl\u00e9ho a nemusela ji p\u0159i tom pou\u0161t\u011bt
    z objet\u00ed – neodva\u017eovala jsem se nechat j\u00ed voln\u011b st\u00e1t u
    otev\u0159en\u00e9ho okna. Tu jsem k sv\u00e9mu zd\u011b\u0161en\u00ed usly\u0161ela cvaknout
    kliku a ve\u0161el pan Linton. Teprve te\u010f odch\u00e1zel sp\u00e1t a cestou z
    knihovny zaslechl na\u0161e hlasy. Zv\u011bdavost nebo obava
    ho p\u0159ivedly, aby se pod\u00edval, co se v tak pozdn\u00ed hodinu d\u011bje.

    „Pros\u00edm v\u00e1s, pane,“ zavolala jsem na n\u011bj a p\u0159eru\u0161ila
    tak v\u00fdk\u0159ik, kter\u00fd mu unikl ze rt\u016f leknut\u00edm z toho v\u00fdjevu
    a mraziv\u00e9ho ovzdu\u0161\u00ed pokoje, „uboh\u00e1 pan\u00ed je nemocn\u00e1
    a v\u016fbec na mne ned\u00e1. Nesta\u010d\u00edm j\u00ed sama uklidnit. Poj\u010fte,
    pros\u00edm, a p\u0159emluvte j\u00ed, aby si \u0161la lehnout! U\u017e se na n\u00ed
    nehn\u011bvejte – ned\u00e1 si poradit, mus\u00ed b\u00fdt po jej\u00edm!“

    „Kate\u0159ina je nemocn\u00e1?“ vyhrkl a posp\u00ed\u0161il k n\u00e1m.
    „Zav\u0159ete okno, Elleno ! Co se to -„

    Nedo\u0159ekl. Vyt\u0159e\u0161t\u011bn\u00fd obli\u010dej pan\u00ed Lintonov\u00e9 ho tak
    vyd\u011bsil, \u017ee on\u011bm\u011bl a jen z\u00edral st\u0159\u00eddav\u011b na n\u00ed a na mne ve
    strnul\u00e9m \u00fa\u017easu.

    „Ona se tu tr\u00e1pila,“ vysv\u011btlovala jsem, „skoro nic nejedla,
    ale nest\u011b\u017eovala si. Nikoho z n\u00e1s nepou\u0161t\u011bla dovnit\u0159,
    a\u017e teprve dnes ve\u010der – tak jsme v\u00e1m nemohli hl\u00e1sit, jak
    j\u00ed je. Sami jsme to nev\u011bd\u011bli, ale nic to nebude!\u201c

    Tu\u0161ila sem, \u017ee moje vysv\u011btlen\u00ed zn\u00ed uboze. P\u00e1n se zamra\u010dil.
    „\u0158\u00edk\u00e1te, \u017ee to nic nebude, Elleno !“ pravil ost\u0159e.
    „Je\u0161t\u011b mi podrobn\u011bji zodpov\u00edte, pro\u010d jste mi v\u0161echno
    tajila.“

    A vzal svou pan\u00ed do n\u00e1ru\u010d\u00ed a \u00fazkostliv\u011b si j\u00ed prohl\u00ed\u017eel.
    Zprvu se tv\u00e1\u0159ila, \u017ee ho nepozn\u00e1v\u00e1 – jako by byl jej\u00edmu
    pomaten\u00e9mu zraku neviditeln\u00fd. Ale to blouzn\u011bn\u00ed nebylo
    trval\u00e9. Odtrhla zrak od v\u00fdhledu do no\u010dn\u00ed tmy, ponen\u00e1hlu
    soust\u0159edila pozornost k n\u011bmu a uv\u011bdomila si, kdo j\u00ed to dr\u017e\u00ed.

    „Ale ale, ty jsi p\u0159i\u0161el, Lintone?“ \u0159ekla, ihned o\u017eivena
    zlost\u00ed. „Ty se mi tu ustavi\u010dn\u011b plete\u0161, kdy\u017e je t\u011b nejm\u00ed\u0148
    zapot\u0159eb\u00ed, ale kdy\u017e tu m\u00e1\u0161 b\u00fdt, jsi pry\u010d! To zas bude plno
    N\u00e1\u0159k\u016f, u\u017e t\u011b sly\u0161\u00edm p\u0159edem! Ale t\u00edm si m\u011b neudr\u017e\u00ed\u0161, odejdu ti dom\u016f.
    Tam do t\u00e9 \u00fazk\u00e9 skr\u00fd\u0161e, do m\u00edsta odpo\u010dinku, kter\u00e9 m\u011b \u010dek\u00e1,
    ne\u017e p\u0159ejde jaro. V\u00ed\u0161, kde to je – ne mezi Lintonov\u00fdmi
    pod kosteln\u00ed klenbou, ale pod \u0161ir\u00fdm nebem,
    u kamenn\u00e9ho pomn\u00ed\u010dku. A ty si m\u016f\u017ee\u0161 vybrat,
    chce\u0161-li k nim nebo ke mn\u011b!\u201c

    „Kate\u0159ino, co to mluv\u00ed\u0161?“ polekal se p\u00e1n. „Ty u\u017e v\u016fbec
    nemysl\u00ed\u0161 na mne? Miluje\u0161 snad toho lotra Heathcliffa?“

    „Ml\u010d!\u201c vyk\u0159ikla pan\u00ed Lintonov\u00e1. „U\u017e ani slovo! Je\u0161t\u011b
    jednou \u0159ekni to jm\u00e9no, a r\u00e1zem ud\u011bl\u00e1m v\u0161emu konec,
    sko\u010d\u00edm z okna! Te\u010f m\u011b dr\u017e\u00ed\u0161, ale k ni\u010demu ti to nen\u00ed.
    Ne\u017e na mne s\u00e1hne\u0161 podruh\u00e9, moje du\u0161e se bude vzn\u00e1\u0161et
    nad vyso\u010dinou. Nechci t\u011b u\u017e, Edgare – to u\u017e je za mnou.
    Vra\u0165 se ke sv\u00fdm kn\u00ed\u017ek\u00e1m! Dob\u0159e, \u017ee v nich m\u00e1\u0161 \u00fat\u011bchu u mne j\u00ed
    Nenajde\u0161!\u201c

    „Ona jen blouzn\u00ed, pane,“ promluvila jsem do toho.
    „Cel\u00fd ve\u010der mluv\u00ed beze smyslu. Ale kdy\u017e j\u00ed nech\u00e1me
    v klidu a budeme j\u00ed p\u011bkn\u011b o\u0161et\u0159ovat, zas j\u00ed to p\u0159ejde.
    Nap\u0159\u00ed\u0161t\u011b si mus\u00edme d\u00e1t pozor, abychom j\u00ed neroz\u010dilovali.“

    „Nechte si svoje rady!“ odsekl pan Linton. „Zn\u00e1te
    povahu m\u00e9 pan\u00ed, a je\u0161t\u011b jste m\u011b proti n\u00ed popouzela.
    A co\u017ee jste m\u011b ani neupozornila, jak se j\u00ed vede posledn\u00ed
    t\u0159i dny? Nem\u00e1te trochu citu! Pod\u00edvejte se na n\u00ed – ani n\u011bkolik
    m\u011bs\u00edc\u016f nemoci by j\u00ed nemohlo takhle zm\u011bnit!“

    Za\u010dala jsem se br\u00e1nit, proto\u017ee to u\u017e p\u0159est\u00e1valo v\u0161echno,
    d\u00e1t si vyhubovat za ciz\u00ed vzteklost a um\u00edn\u011bnost!

    „J\u00e1 p\u0159ece v\u011bd\u011bla, \u017ee pan\u00ed Lintonov\u00e1 je prudk\u00e1 a p\u00e1novit\u00e1,“
    bru\u010dela jsem, „ale kdo mohl tu\u0161it, \u017ee chcete jej\u00ed zlobu je\u0161t\u011b
    podporovat? Nev\u011bd\u011bla jsem, \u017ee m\u00e1m p\u0159imhou\u0159it oko nad
    panem Heathcliffem, abych se j\u00ed zal\u00edbila. Jako v\u011brn\u00e1 slu\u017eebnice
    jsem konala povinnost a v\u0161echno v\u00e1m pov\u011bd\u011bla – a takov\u00e9
    odm\u011bny se do\u010dk\u00e1m za v\u011brnou slu\u017ebu! Ale p\u0159\u00ed\u0161t\u011b si d\u00e1m
    pozor na \u00fasta. Sh\u00e1n\u011bjte si zpr\u00e1vy s\u00e1m!“

    „P\u0159\u00ed\u0161t\u011b, a\u017e za\u010dnete don\u00e1\u0161et, pan\u00ed Deanov\u00e1, polet\u00edte ze
    slu\u017eby,“ \u0159ekl.

    „Aha, tak vy byste rad\u0161i o ni\u010dem nic nev\u011bd\u011bl, vi\u010fte,
    pane Lintone?“ br\u00e1nila jsem se. „Heathcliff m\u00e1 va\u0161e
    svolen\u00ed, aby se chodil dvo\u0159it va\u0161\u00ed pani\u010dce a nav\u0161t\u011bvoval j\u00ed,
    jak jen vyt\u00e1hnete paty z domu, a \u0161tval j\u00ed proti v\u00e1m!“

    Kate\u0159ina byla sice pomaten\u00e1, ale dovedla n\u00e1m hbit\u011b sko\u010dit do
    hovoru.
    „Aha, tak Nelly je ta zr\u00e1dkyn\u011b!“ rozk\u0159ikla se divoce.
    „Nelly je m\u00e1 tajn\u00e1 nep\u0159\u00edtelkyn\u011b! Vy \u010darod\u011bjnice! Tak vy
    p\u0159ece sb\u00edr\u00e1te kouzeln\u00e9 \u0161\u00edpy, abyste n\u00e1m ubl\u00ed\u017eila! Pus\u0165
    m\u011b, j\u00e1 j\u00ed d\u00e1m, a\u017e bude sku\u010det a prosit o smilov\u00e1n\u00ed!“

    \u0160\u00edlen\u00e1 zu\u0159ivost j\u00ed vy\u0161lehla z o\u010d\u00ed. Zoufale se cht\u011bla vyrvat
    Lintonovi z n\u00e1ru\u010d\u00ed. Nehodlala jsem \u010dekat, a\u017e se j\u00ed to poda\u0159\u00ed,
    a prchla jsem z pokoje. Rozhodla jsem se na vlastn\u00ed odpov\u011bdnost
    p\u0159ivolat l\u00e9ka\u0159skou pomoc.

    Kdy\u017e jsem proch\u00e1zela zahradou k silnici a \u0161la podle
    m\u00edsta, kde je ve zdi h\u00e1k na p\u0159ivazov\u00e1n\u00ed kon\u00ed, spat\u0159ila
    jsem, \u017ee tam sebou nepravideln\u011b \u0161kube cosi b\u00edl\u00e9ho – docela
    jinak, ne\u017e kdyby se to houpalo v\u011btrem.

    A\u010d jsem m\u011bla nasp\u011bch, zastavila jsem se, abych to vy\u0161et\u0159ila.
    U\u017e proto, aby se mi pozd\u011bji nezahn\u00edzdila v mysli p\u0159edstava,
    \u017ee jsem vid\u011bla zjeven\u00ed z onoho sv\u011bta. Velk\u00e9 bylo moje p\u0159ekvapen\u00ed
    a zmatek, kdy\u017e jsem poznala „sp\u00ed\u0161e hmatem ne\u017eli zrakem“, \u017ee
    to vis\u00ed na kapesn\u00edku Fifinka, loveck\u00e1 fenka sle\u010dny Isabely.

    Byla skoro v posledn\u00edm ta\u017een\u00ed. Rychle jsem chudinku
    odv\u00e1zala a zdvihla j\u00ed p\u0159es ze\u010f do zahrady.

    V\u017edy\u0165 jsem j\u00ed ve\u010der vid\u011bla b\u011b\u017eet za sle\u010dnou do lo\u017enice.
    jak se jen mohla dostat sem ven a kter\u00fd zlomysln\u00fd \u010dlov\u011bk
    j\u00ed mohl tohle ud\u011blat? Kdy\u017e jsem odvazovala uzel od h\u00e1ku,
    zd\u00e1lo se mi, \u017ee jsem op\u011btovn\u011b zaslechla dupot ko\u0148sk\u00fdch
    kopyt, cv\u00e1laj\u00edc\u00edch v zna\u010dn\u00e9 vzd\u00e1lenosti. Ale tolik starost\u00ed
    mi v\u00ed\u0159ilo v hlav\u011b, \u017ee jsem si to sotva uv\u011bdomila, a\u010dkoliv to
    byly nezvykl\u00e9 zvuky v t\u011bch m\u00edstech – a ve dv\u011b hodiny
    v noci!

    Pan Kenneth na\u0161t\u011bst\u00ed pr\u00e1v\u011b vych\u00e1zel z domu na n\u00e1v\u0161t\u011bvu k
    nemocn\u00e9mu ve vsi, kdy\u017e jsem zabo\u010dila do jeho ulice,
    a moje l\u00ed\u010den\u00ed nemoci pan\u00ed Lintonov\u00e9 ho p\u0159im\u011blo, aby
    hned \u0161el se mnou. Byl to prost\u00fd, neomalen\u00fd \u010dlov\u011bk a netajil
    se p\u0159esv\u011bd\u010den\u00edm, \u017ee Kate\u0159ina druh\u00fd podobn\u00fd z\u00e1chvat
    nep\u0159e\u017eije, leda\u017ee by se v\u00edc \u0159\u00eddila jeho p\u0159\u00edkazy ne\u017e doposud.

    „Pan\u00ed Deanov\u00e1,“ \u0159ekl mi, „m\u00e1m takov\u00fd dojem, \u017ee to
    nen\u00ed z n\u011bjak\u00e9 oby\u010dejn\u00e9 p\u0159\u00ed\u010diny. Co se to d\u011bje u v\u00e1s na
    Drozdov\u011b? Divn\u00e9 v\u011bci tu sl\u00fdch\u00e1me. Statn\u00e9 d\u011bv\u010de, pln\u00e9 \u017eivota,
    se nerozst\u016fn\u011b pro nic za nic. V\u016fbec by nem\u011bla stonat, takov\u00ed
    lid\u00e9, kdy\u017e pak dostanou hore\u010dku nebo n\u011bco podobn\u00e9ho, t\u011b\u017eko se
    z toho dost\u00e1vaj\u00ed. Jak j\u00ed to za\u010dalo?“

    „P\u00e1n v\u00e1m to pov\u00ed,“ odpov\u011bd\u011bla jsem, „ale vy dob\u0159e
    v\u00edte, jakou maj\u00ed Earnshawov\u00e9 vzteklou povahu, a pan\u00ed
    Lintonov\u00e1, ta je v\u0161echny str\u010d\u00ed do kapsy! \u0158eknu v\u00e1m jen
    tolik, \u017ee to za\u010dalo h\u00e1dkou. Z velk\u00e9ho roz\u010dilen\u00ed dostala
    takov\u00fd z\u00e1chvat – aspo\u0148 to tak sama vykl\u00e1d\u00e1, proto\u017ee
    kdy\u017e j\u00ed to popadlo, utekla a zamkla se v pokoji. Od t\u00e9
    doby nic necht\u011bla j\u00edst a te\u010f chv\u00edlemi t\u0159e\u0161t\u00ed a chv\u00edlemi je
    jako om\u00e1men\u00e1. Lidi kolem sebe pozn\u00e1v\u00e1, ale hlavu m\u00e1
    plnou v\u0161elijak\u00fdch divn\u00fdch v\u00fdmysl\u016f a \u0161\u00e1len\u00ed.“

    „Pan Linton bude truchlit?“ podotkl Kenneth t\u00e1zav\u011b.

    „Truchlit? Ten by se \u017ealem zbl\u00e1znil, kdyby se n\u011bco
    stalo. Nepopla\u0161te ho zbyte\u010dn\u011b!\u201c

    „Varoval jsem ho, aby byl opatrn\u00fd,“ \u0159ekl l\u00e9ka\u0159, „a te\u010f
    mus\u00ed n\u00e9st n\u00e1sledky, \u017ee nedal na moje v\u00fdstrahy. Nep\u0159\u00e1telil
    se posledn\u00ed dobou s t\u00edm Heathcliffem?“

    „Heathcliff \u010dasto chodil do Drozdova,“ odpov\u011bd\u011bla
    jsem, „ale sp\u00ed\u0161e proto, \u017ee ho pan\u00ed zn\u00e1 u\u017e od d\u011btstv\u00ed, ne \u017ee
    by p\u00e1n st\u00e1l o jeho spole\u010dnost. Od nyn\u011bj\u0161ka si m\u016f\u017ee uspo\u0159it
    n\u00e1mahu dal\u0161\u00edch n\u00e1v\u0161t\u011bv, vy\u0161lo toti\u017e najevo, \u017ee si drze
    mysl\u00ed na sle\u010dnu Liantonio. Mysl\u00edm, \u017ee ho u\u017e v\u00edckr\u00e1t
    u n\u00e1s nep\u0159ijmou.“

    „A sle\u010dn\u011b Lintonov\u00e9 je lhostejn\u00fd?“ dotazoval se l\u00e9ka\u0159.

    „Mn\u011b se sle\u010dna nesv\u011b\u0159uje,“ odpov\u011bd\u011bla jsem zkr\u00e1tka,
    proto\u017ee m\u011b net\u011b\u0161ilo o tom mluvit.

    „To v\u011b\u0159\u00edm, ona je tajn\u016fstk\u00e1\u0159ka,“ \u0159ekl a zavrt\u011bl hlavou.
    „Nech\u00e1v\u00e1 si v\u0161echno pro sebe. Ale nem\u00e1 kouska rozumu.
    Sly\u0161el jsem zaru\u010denou zpr\u00e1vu, \u017ee v\u010dera ve\u010der – v\u0161ak to
    byl kr\u00e1sn\u00fd ve\u010der – chodila s Heathcliffem p\u0159es dv\u011b hodiny
    v parku za domem a on do n\u00ed mluvil, aby se u\u017e nevracela,
    ale uprchla s n\u00edm na koni. A je\u0161t\u011b n\u011bco jsem sly\u0161el od
    sv\u00e9ho zpravodaje – Heathcliff se nedal jinak odb\u00fdt
    a sle\u010dna mu musela d\u00e1t \u010destn\u00e9 slovo, \u017ee p\u0159ichyst\u00e1 v\u0161echno
    k \u00fat\u011bku na nejbli\u017e\u0161\u00ed dal\u0161\u00ed sch\u016fzku. Kdy to m\u00e1 b\u00fdt, nen\u00ed
    zn\u00e1mo, ale m\u011bla byste upozornit pana Lintona, aby dob\u0159e
    hl\u00eddal.“

    Ta zpr\u00e1va ve mn\u011b vzbudila novou hr\u016fzu. P\u0159edb\u011bhla
    jsem Kennetha a v\u011bt\u0161inu cesty dom\u016f jsem ut\u00edkala. Ps\u00edk
    st\u00e1le je\u0161t\u011b k\u0148u\u010del v zahrad\u011b. Otev\u0159ela jsem mu vr\u00e1tka,
    ale m\u00edsto aby se rozb\u011bhl k domovn\u00edm dve\u0159\u00edm, pob\u00edhal
    sem tam a \u010denichal v tr\u00e1v\u011b. Utekl by na silnici, ale j\u00e1
    ho chytila a odnesla dovnit\u0159. Vystoupila jsem nahoru
    a nahl\u00e9dla do Isabelina pokoje. Moje podez\u0159en\u00ed se potvrdilo –
    byl pr\u00e1zdn\u00fd. Kdybych p\u0159i\u0161la o n\u011bkolik hodin
    d\u0159\u00edve, snad by j\u00ed p\u0159ed t\u00edm neuv\u00e1\u017een\u00fdm krokem zastavila
    nemoc pan\u00ed Lintonov\u00e9. Ale co se te\u010f dalo d\u011blat?
    Snad by je mohl je\u0161t\u011b n\u011bkdo dohonit, kdyby okam\u017eit\u011b
    vyrazil. Ale j\u00e1 to b\u00fdt nemohla, a b\u00e1la jsem se vzbou\u0159it
    lidi a zp\u016fsobit poplach v cel\u00e9 dom\u00e1cnosti. Nejhor\u0161\u00ed bylo,
    jak to ohl\u00e1sit p\u00e1novi. V\u017edy\u0165 byl cel\u00fd rozru\u0161en\u00fd u\u017e jednou
    pohromou a nem\u011bl s\u00edlu sn\u00e9st je\u0161t\u011b nov\u00fd z\u00e1rmutek. Co se
    dalo jin\u00e9ho po\u010d\u00edt ne\u017e dr\u017eet jazyk za zuby a nechat
    to v\u0161echno b\u00fdt, a\u0165 se d\u011bje co d\u011bje?

    Zat\u00edm se dostavil Kenneth a j\u00e1 se n\u00e1siln\u011b p\u0159inutila do klidn\u011bj\u0161\u00edho
    v\u00fdrazu a \u0161la ho ohl\u00e1sit. Kate\u0159ina le\u017eela v neklidn\u00e9m sp\u00e1nku
    man\u017eelovi se poda\u0159ilo zkonej\u0161it jej\u00ed t\u0159e\u0161t\u011bn\u00ed. Te\u010f se skl\u00e1n\u011bl
    nad jej\u00edm pol\u0161t\u00e1\u0159em a sledoval ka\u017ed\u00e9 hnut\u00ed a zm\u011bnu v jej\u00edch
    bolestn\u011b sta\u017een\u00fdch rysech.

    L\u00e9ka\u0159 prohl\u00e9dl nemocnou a ut\u011b\u0161il p\u00e1na, \u017ee v\u0161echno dob\u0159e
    dopadne, zachov\u00e1me-li kolem n\u00ed naprost\u00fd a neru\u0161en\u00fd klid.

    Mn\u011b pak nazna\u010dil, \u017ee nen\u00ed takov\u00e1 obava ze
    smrti, jako sp\u00ed\u0161e z trval\u00e9ho zatemn\u011bn\u00ed rozumu.

    Tu noc jsem oko nezamhou\u0159ila, a pan Linton rovn\u011b\u017e
    ne. Ani jsme si ne\u0161li lehnout a ostatn\u00ed slu\u017eebnictvo bylo
    vzh\u016fru d\u00e1vno p\u0159ed obvyklou hodinou, chodilo domem po
    \u0161pi\u010dk\u00e1ch a \u0161eptalo si spolu, kdy\u017e jeden druh\u00e9ho potkal p\u0159i
    pr\u00e1ci. V\u0161ichni byli na nohou, jen sle\u010dna Isabela ne, a za\u010dali
    si o n\u00ed vym\u011b\u0148ovat pozn\u00e1mky, jak\u00fd m\u00e1 tvrd\u00fd sp\u00e1nek. Jej\u00ed
    bratr se t\u00e9\u017e popt\u00e1val, zdali vstala. Nemohl se j\u00ed do\u010dkat a
    mrzelo ho, \u017ee j\u00ed tak m\u00e1lo z\u00e1le\u017e\u00ed na nemocn\u00e9 \u0161vagrov\u00e9.

    T\u0159\u00e1sla jsem se strachem, aby m\u011b pro n\u00ed neposlal, ale z\u016fstala jsem
    u\u0161et\u0159ena trapn\u00e9 \u00falohy, abych p\u0159i\u0161la prvn\u00ed se zpr\u00e1vou
    o jej\u00edm \u00fat\u011bku. Jedna ze slu\u017eebn\u00fdch, bezmy\u0161lenkovit\u00e1 d\u00edvka,
    kterou poslali \u010dasn\u011b r\u00e1no pro n\u011bco do Gimmertonu, se vr\u00e1tila u\u0161tvan\u00e1,
    s otev\u0159en\u00fdmi \u00fasty a vyb\u011bhla nahoru do pokoje s pok\u0159ikem:

    „Jejda, jejda! To jsou v\u011bci! Pane, pane, na\u0161e sle\u010dna.\u201c

    „Ned\u011blej krav\u00e1l!\u201c ok\u0159ikla jsem j\u00ed sp\u011b\u0161n\u011b, dop\u00e1lena jej\u00edmi
    hlu\u010dn\u00fdmi zp\u016fsoby.

    „Mluvte ti\u0161eji, Mary! Co se d\u011bje?“ ptal se pan Linton.
    „Stalo se n\u011bco sle\u010dn\u011b?“

    „Je pry\u010d, je pry\u010d! Ten Heathcliff ji unesl!\u201c lapalo d\u011bv\u010de
    po dechu.

    „To nen\u00ed pravda!\u201c zvolal Linton a vysko\u010dil v rozru\u0161en\u00ed.
    „To nen\u00ed mo\u017en\u00e9, co jste si to vzpomn\u011bla? Pan\u00ed Deanov\u00e1,
    jd\u011bte j\u00ed vyhledat! To je neuv\u011b\u0159iteln\u00e9 – nemo\u017enost !“

    Odvedl slu\u017eebnou za dve\u0159e a znovu j\u00ed vysl\u00fdchal, odkud
    m\u00e1 tu zpr\u00e1vu.

    „Te\u010f jsem na silnici potkala hocha, co od n\u00e1s voz\u00ed ml\u00edko,“
    koktala, „a ten se mne pt\u00e1, jestli je u n\u00e1s na Drozdov\u011b
    poprask. J\u00e1 myslela, \u017ee to m\u00e1 b\u00fdt jako kv\u016fli tomu, \u017ee pan\u00ed
    st\u016fn\u011b, tak pov\u00edd\u00e1m, \u017ee jo! A on pov\u00edd\u00e1: \u201eNo, a kdo jel za
    nima?` J\u00e1 na n\u011bj vyvalila o\u010di, tak on vid\u011bl, \u017ee nic nev\u00edm,
    a vylo\u017eil mi, \u017ee n\u011bjak\u00fd p\u00e1n s d\u00e1mou se zastavili u kov\u00e1rny dv\u011b
    m\u00edle za Gimmertonem, n\u011bco po p\u016flnoci, a dali p\u0159ib\u00edt
    jednomu koni podkovu. No a kov\u00e1\u0159ovic holka byla zv\u011bdav\u00e1, kdo
    to je, tak vstala a \u0161la se na n\u011b pod\u00edvat. Poznala je oba.
    Vid\u011bla, jak ten mu\u017esk\u00fd – to byl jasn\u011b Heathcliff;
    dal t\u00e1tovi do ruky zla\u0165\u00e1k za pr\u00e1ci. D\u00e1ma m\u011bla do obli\u010deje kapuci,
    ale cht\u011bla se nap\u00edt vody, a jak pila, kapuce j\u00ed spadla a holka j\u00ed dob\u0159e vid\u011bla.
    Pak jeli d\u00e1l od vesnice, Heathcliff dr\u017eel oboje ot\u011b\u017ee a uh\u00e1n\u011bli
    tryskem, jak to jen po rozbl\u00e1cen\u00e9 silnici \u0161lo. Holka
    t\u00e1tovi nic ne\u0159ekla, ale r\u00e1no to rozn\u00e1\u0161ela po cel\u00e9m
    Gimmertonu.“

    B\u011b\u017eela jsem se pod\u00edvat, jen tak na oko, do Isabelina
    pokoje a potvrdila, co \u0159\u00edkala slu\u017eebn\u00e1. Pan Linton se
    znovu posadil k l\u016f\u017eku a po m\u00e9m n\u00e1vratu jen zvedl hlavu
    a vy\u010detl pravdu z m\u00e9ho skl\u00ed\u010den\u00e9ho v\u00fdrazu. Sklopil zas o\u010di
    bez jedin\u00e9ho p\u0159\u00edkazu, ba bez jedin\u00e9ho sl\u016fvka.

    „Ned\u00e1 se n\u011bco d\u011blat – pron\u00e1sledovat je a p\u0159iv\u00e9st je
    zp\u00e1tky?“ zeptala jsem se. „Co si m\u00e1me po\u010d\u00edt?“

    „Opustila n\u00e1s, proto\u017ee sama cht\u011bla,“ odpov\u011bd\u011bl p\u00e1n.
    „M\u011bla plnou volnost, odej\u00edt, kamkoliv se j\u00ed zl\u00edb\u00ed. Nemluvte
    mi ji\u017e o n\u00ed! Nap\u0159\u00ed\u0161t\u011b je mi sestrou jen podle jm\u00e9na! Ne
    \u017ee bych se j\u00ed z\u0159ekl, ale ona se z\u0159ekla mne.“

    V\u00edc se o tom nemluvilo. Nepopt\u00e1val se po n\u00ed, nevyslovil
    jej\u00ed jm\u00e9no, jedin\u011b mi poru\u010dil, abych za n\u00ed poslala v\u0161echno,
    co bylo v dom\u011b jej\u00edho, do nov\u00e9ho p\u0159\u00edbytku, a\u017e se dov\u00edm, kde
    to je.

    p\u0159elo\u017eila Nikola B\u00edl\u00e1<\/li>\n<\/ol>\n\n\n\n

    Meisterkoch Knihy<\/a>

    –<\/p>\n","protected":false},"excerpt":{"rendered":"

    autor: Emily Bront\u00eb Meisterkoch Knihy –<\/p>\n<\/div>","protected":false},"author":1,"featured_media":48881,"comment_status":"open","ping_status":"closed","sticky":false,"template":"","format":"standard","meta":{"footnotes":""},"categories":[17],"tags":[],"class_list":["post-48874","post","type-post","status-publish","format-standard","has-post-thumbnail","hentry","category-kultura"],"_links":{"self":[{"href":"https:\/\/www.invarena.cz\/index.php?rest_route=\/wp\/v2\/posts\/48874","targetHints":{"allow":["GET"]}}],"collection":[{"href":"https:\/\/www.invarena.cz\/index.php?rest_route=\/wp\/v2\/posts"}],"about":[{"href":"https:\/\/www.invarena.cz\/index.php?rest_route=\/wp\/v2\/types\/post"}],"author":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/www.invarena.cz\/index.php?rest_route=\/wp\/v2\/users\/1"}],"replies":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/www.invarena.cz\/index.php?rest_route=%2Fwp%2Fv2%2Fcomments&post=48874"}],"version-history":[{"count":0,"href":"https:\/\/www.invarena.cz\/index.php?rest_route=\/wp\/v2\/posts\/48874\/revisions"}],"wp:featuredmedia":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/www.invarena.cz\/index.php?rest_route=\/wp\/v2\/media\/48881"}],"wp:attachment":[{"href":"https:\/\/www.invarena.cz\/index.php?rest_route=%2Fwp%2Fv2%2Fmedia&parent=48874"}],"wp:term":[{"taxonomy":"category","embeddable":true,"href":"https:\/\/www.invarena.cz\/index.php?rest_route=%2Fwp%2Fv2%2Fcategories&post=48874"},{"taxonomy":"post_tag","embeddable":true,"href":"https:\/\/www.invarena.cz\/index.php?rest_route=%2Fwp%2Fv2%2Ftags&post=48874"}],"curies":[{"name":"wp","href":"https:\/\/api.w.org\/{rel}","templated":true}]}}