O Homérovi, starověkém básníkovi, se traduje, že byl slepý. Ale i Polsko má svého nevidomého básníka. Andrzej Bartyński (foto), který o zrak přišel jako dítě za druhé světové války, nyní vydává básně i u nás.
Andrzej Bartyński, rodák z dnes ukrajinského Lvova, byl jako devítiletý hoch při výslechu gestapem zcela připraven o zrak. Přestože byl nevidomý, vystudoval po válce polský jazyk na Wrocslawské univerzitě. Vydal řadu básnických sbírek, získal ocenění za literaturu a jedna z jeho knih se prodává i v celosvětovém internetovém obchodě Amazon.com..
„Při četbě jeho děl však kdesi hluboko v čtenářově podvědomí nelze nevnímat, že jde o poezii nevidoucího, člověka, jenž všechno cítí přece jenom jinak,“ míní literární kritik František Všetička.
Jednu z krátkých básní přinášíme na ukázku:
Hůl
Vyšel z domu v němž nechal
svou víru naději a lásku
Popadl nenávist
jako hůl do ruky
Vykročil
na konci cesty poznal
že je na tom samém místě
zabočil
Dveře zamčené
uhodil holí
uhodil holí do prázdna
dům není
Ještě známější je však americká hluchoslepá básnířka a spisovatelka Helena Kellerová.
Po prudkém zánětu mozkových blan ve svých 19 měsících zcela oslepla a ohluchla. Přes svůj dvojnásobný handicap z ní vyrostla inteligentní a krásná žena. Zásluhou své učitelky Anne Sullivanové, která provázela Helenu po celý život, se naučila nejen mluvit, ale dokázala absolvovat i studium na Harvardské univerzitě a získala doktorát.
Již její první kniha „Povídka mého života“ měla nečekaný úspěch. Některé další její díla byly přeloženy i do českého jazyka.
Proslavila se natolik, že se stýkala nejen se všemi tehdejšími americkými prezidenty, ale i s světovými osobnostmi, jakými byli Mark Twain, Caruso, Charlie Chaplin a jiní. Pomohla založit Americkou nadaci pro nevidomé, která se jim snažila zlepšit životní podmínky.
Dorozumívala se dotekovou prstovou abecedou, měla i schopnost číst lidem ze rtů konečky prstů a rozeznávat vibrace jejich úst. Tuto ojedinělou metodu, nazývanou Tadoma, ovládalo jen několik málo lidí na světě, většinou neslyšících.
Přestože byla hluchá, milovala hudbu, kterou vnímala celým povrchem těla.
Po první světové válce se Helena Kellerová zapojila do pomoci válečným slepcům celého světa. Z její iniciativy vznikl Fond pro zahraniční slepce (American Fundation For the Overseas Blind).
Citáty H. Kellerové
„Víte, co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.“
„V úplné tmě a tichu, které mě oddělují od světa, mi ze všeho nejvíc chybí přátelský zvuk lidského hlasu. Slepota odděluje člověka od věcí – hluchota od lidí.“
„Byť i svět byl plný utrpení, je také plný toho, čím se utrpení překoná.“
„Hodinka na samém vrcholu hory by nebyla ani zpolovic tak nádherná, kdyby nebylo nutné překlenout tmavá údolí.“
Napsala také knihy: „Optimismus“, „Svět, v němž žiji“ , „Píseň o kamenné stěně“ „Ze tmy“ a „Moje náboženství“, v níž se opírá o názory švédského mystika Emanuaela Swedenborga.
invArena
Přidejte odpověď